Knihovníkem na Zélandu: dějství druhé

Takže jaký je Palmerston? Na to, že to je sedmé největší město Zélandu s nějakými 90 tisíci obyvateli, je to slušně neřečeno dost tak prdel. První den jsem se chytal za hlavu, do jaký díry jsem to vlezl, další den už byl smířen s osudem a po pár dalších dnech už to tu mám docela rád. A i kdyby ne, končím tady k 28. březnu, což je v podstatě za pár, že jo. Centrum města s pár ulicema je fakt hezký, máme tu rugbyový muzeum, taky muzeum klasický, dobrý informační centrum, velkou řeku a fakt nádherný hory kolem. O těch až po prvním vandru.

Co je ve městě nejlepší? Fakt nekecám, ale je to knihovna. Odvážná stavba zélandského architekta Iana Athfielda dominuje rozlehlýmu náměstí. Interiér je hodně industriální a prostorný, plný světla, skla, kovu, dřeva a lidí. Na tý fotce nikdo není, páč jsem to fotil ještě zrána.

Co tady dělám? Jsem součástka asi sedmičlenného týmu digitálních zabijáků, kteří se starají o informační technologie od tabletů a selfchecků přes wi-fi připojení po různý digitální hračky, který nám uživatelé nosí, když neví, co s nima. Taky děláme několikrát týdně kurzy informačního vzdělávání, učíme děti používat počítače a když nemáme zrovna do čeho píchnout (což se moc nestává), vypomáháme, kde se dá (půjčování knížek, řazení, akvizice atd.). Jako maras celkem, práce pro ještě aspoň tři Klajbiče.

Knihovna je spojená s komunitním centrem, takže se tady hodně tlačí na budování vztahů mezi sousedy, spolupráci a dobrovolničení. Máme tady frí veřejný záchody a sprchy za dolar, což spolu s teplem, komfortníma gaučema a bezlimitní wi-fi zdarma dělá ideální místo pro celodenní zevling nejen cestovatelů, místních pobudů, dětí a důchodců, ale fakt každýho. Někteří návštěvníci tady stráví poctivých 8-10 hodin denně a knihovníci je znají jménem a podávají si s nima ruce. Celkem je nás tady kolem padesáti, v jednu chvíli zhruba 30 včetně rešeršního centra a údržbáře.

Občas se tu setkávám s velice pozoruhodnými dotazy i lidmi, což připisuju na triko odlišným kulturám, který se tady míchaj, ostatně jako všude na Zélandu. I když je tady podle sčítání lidu většina Evropanů (kolem 70 %), návštěvníci knihovny jsou spíše Asiaté, lidé z ostrovů (od Fidži přes Tongu po Samoa) nebo Maoři (viď Pilchowski!). Největší dym dotazy, se kterýma jsem se za ty trapné tři dny, co tu pracuju, setkal:

"Google mi hledá v práci něco jiného, než doma na počítači. Myslíte si, Majkl, že to může být tím, že se Google snaží být něco jako SkyNet v Terminátorovi?" ---postarší Maor s kérkou na bradě

"Dostala jsem iPhone a vůbec mě nebaví. Můžete s tím něco udělat? Dát tam nějaké efekty a fancy barvy." ---zralá žena v upnutých tygrovaných šatech a s červenýma nehtama

"Gmail mi otevře PDF úplně v pohodě, ale Windows Live Hotmail mi hází pořád chybu. Myslím, že to je tím, že virus z Gmailu mi infiltroval počítač, aby znemožnil otevírání PDF jinde, než v Gmailu, a donutil mě tak přejít na Gmail". ---děda v baloňáků s koženým kufříkem a notebookem z počátku století

Jsem docela ukecanej a výřečnej, ale někdy prostě dojdou slova i mně. Jinak surfuju tadydle u Koida z Malajsije a jeho přátel z Fidži a kdoví ještě odkud. Na fotce je Koid osobně, zrovna mi nalívá svýho domácího, vlastoručně vyrobenýho piváka:

Zítra se stěhuju na dva týdny ke zdejší muzikantský rodině, která mě prej bude napájet pivákama a krmit rýží za to, že jim vobčas vokopu záhon na zahradě, pořežu dříví nebo zahraju na kytaru. Bude to můj v pořadí pátý zélandský domov, pokud nepočítám hostely a auta. Ouh boy.