čtvrtek 30. dubna 2015

Z Napieru do pohoří Kaweka

ANZAC day je na Novým Zélandu velkej svátek. Připomíná všechny padlý Kiwáky a Australáky během všech válek. Jelikož to padlo na pondělí, nezbylo, než vyrazit na sever. Tak jsem sebral pro změnu Celiu a vyrazil do Napieru. Tam jsme začali na pláži,


a přesunuli se do centra, kde byly ceremonie za všechny mrtvý v plným proudu.


Napier je známý coby jedno z nejvýznamnějších center "art deco",  což je takový jako zvláštní architektonický styl z meziválečnýho období, který připomíná kulisy z prvních gengsterskejch filmů velkýho plátna.


Večer jsme se přesunuli na pláž, kde jsme to zapíchli jak širocí tak dlouzí,


a vzbudili se až druhej den do studenýho, slunečnýho, mlžnýho a díky vlnám přehlučnýho rána.


A pak jsme vyrazili do hor Kaweka. Krásný hory plný jelenů, který jsme viděli jen mrtvý - to když jsme potkali lovce, jak jednoho takovýho klučinu porcují. No co už, to je život, aspoň na to ti jelimani maj si ho zabít sami. Hory klasika - čistá krása. Jako každý hory.


Z horskejch výšin jsme viděli i Ruapehu, majestátní a zcela nekompromisní vulkán, kterej musí milovat každej.


Jako správní Evropani jsme nasbírali kupu hub


a sešli dolů k autu. Pohodovej výlet a nic zvláštního se ani nestalo (až na vybitou autobaterie uprostřed lesů a náhodný auto, který nás vysvobodilo, a zapadnutí na pláži v naprostý prdeli a - opět - náhodný vysvobození partou vožralejch důchodců; takovej standard prostě).

pondělí 20. dubna 2015

Ruahine: jak jsme hledali Daphne Hut

Už si připadám jako klasickej starej dobrej víkendovej tremp z osmdesátek. Je sobota, v práci padla kolem dvanáctý, já pustím kladivo a myšlenkama se během sekundy přesunu od napravování křivejch krokví do horskejch výšin. Každej víkend s sebou někoho vezmu, protože samotnýho mě to v horách nebaví, no a tentokrát to odnesla chudák Celia. Bude se z toho vzpamatovávat ještě dlouho počítám. Ale popořadě.

Po práci valím dom, dám sprchu, a když stojím ve dveřích jakože čest za dva dny, spolubydla prohodí:
"Kam že to vlastně jdeš? Ruahine? Kam tam?"
"Daphne Hut", odpovídám pyšně, protože vybrat tuhle chatu mi trvalo dobrou hodinu. Jevila se jako ideální - blízko vody, těsně u nástupu do nejvyšších hor, dost místa na spaní.
"Cože ty vole??? To je ta chata, jak jsme ji minulej tejden nenašli a spali venku." Vykulím na něho oči jakože "ty vole to byla Daphne?", a v hlavě se mi vybaví fotka z jeho posledního tripu, jak z nebe padaj lijány deště a von je s mojí spolubydlící v mokrým spacáku uprostřed buše u hromady morkýho dřeva s mikro plamínkem, kterej hřeje asi jako slabej prd v tělocvičně. No co už jako teď, cesta naplánovaná, mapy půjčený, Celia čekající, tak ještě pro jistotu omrknu Google Mapy, abych se ujistil, že mi jsou platný asi jako když se snažíš z vesmíru rozluštit číslo autobusu, a rozhodnu se to prostě prubnout. Nechám si podrobně vysvětlit, kde ta chata určitě není, vyzvednu Celiu a vrháme se osudu vstříc. Za nějakou tu hodinu jsme v horách a pouštíme se do toho. Klasicky prší, je mlha, není vidět skoro nic, i když je kolem druhý odpoledne.




Hajk k řece, u který leží ta chata, má doporučenou délku 2 hodiny. S přehledem to dáváme za 5. Ty blátivý stezky fakt kloužou hele a není do žádná sranda zouvat body co 10 minut, protože je před tebou řeka, která není v žádný mapě, ale holt prší a Zéland a řece se blbě vysvětluje, že nepluje podle mapy. Když se brodíme asi desátým korytem, uvědomím si, že to je ta řeka, u který leží ta naše chata. Je skoro tma a ukazatel říká "Chata Daphne je proti proudu řeky. 800 m / 20 minut". To zní docela jako spoko čas, tak se do toho dáme.

Za pár desítek metrů nám dojde, že to taková bžunda nebude, protože řeka je tak rozvodněná, že zabírá celý koryto a žádná stezka kolem ní není a stezka vede přímo korytem řeky proti jejímu proudu. Zkoušíme to trochu obelstít a pouštíme se do zabušněných svahů, ale poté, co mám z těch kapradin mokrý i trenky a pod náma je sráz, že se ti dělaj z toho závratě, to vzdávám a prohlašuji, že se jde zpátky k autu. Na to se má spolutrampovnice napruží, zatne zuby, až to zaskřípe, a prohlásí hlasem pevným jako skála:

"Fak, Majkl, zpátky k tomu posranýmu autu nejdu a na tu posranou chatu dojdu, i kdybych měla ten posranej kilák v tý posraný řece doplavat." Jen to dořekne, sundá boty, vyhrne kalhoty skoro k pupku a už se brodí po pás v ledový řece. Chvíli mi trvá, než takovou ráznost vstřebám, a zatímco uznale povytahuju obočí, rozvazuju si tkaničky a už se brodím v těsným závěsu za ní. Máme čelovky, je mlha, prší čím dál tím víc, viditelnost jak po osmi pivech. Mám pocit, že ta voda každou minutu stoupá. Brodíme se 20 m širokým korytem plným vody, kolem nás skalní stěny střídající se s nepropustnou buší. 20 minut uplyne a já odhaduju, že jsme ubrodili 100 metrů. Fak, Majkl. Už je úplná tma, že kam si neposvítíš, nemáš tucha, co za vraždy se tam dějí. Od tý zmrzlý vody máme přecitlivělý nohy, takže každej krok je čím dál tím bolestivější. Seru, zavelím nazutí bot, takže teďka už se brodíme na férovku v trekáčích s vodou po pás. Postupujem krok po kroku už skoro hodinu; žádný náznak, že je chata někde poblíž. Něco jako sucho nebo teplo v tý chvíli prostě neexistuje a vůbec nikdy neexistovalo v žádným ze všech nekonečnejch vesmírů a jestli jo, je to jen iluze a my jsme ti první a poslední, kteří uzřeli skutečnou pravdu. Když už si myslím, že nejlepší bude skočit do tý vody a nechat se unýst proudem někde do klidnýho údolí plným krav a nechat se jima zahřívat do dalšího rána, najednou je před náma soutok s řekou ze západní strany. Právě v tomhle místě by měla být chata. Blikáme svýma svítilnama kolem sebe jak disko Sťů na holešovický dýze, ale chata ne a ne se ukázat. Náhodou posvítím skoro přesně nad nás a spatřím paroží - no ty vole, že to bude přibitý na tý chatě? Vyškrábem se po svahu 10 výškovejch metrů, během kterejch se stačíme zablátit i za ušima a já si říkám, že příště beru lano nebo padák. Když stojíme na vrcholu a já se podívám konečně před sebe, spatřím chatu jak lusk. Zatáhnu do ní Celiu, nenechám ji ani vylít vodu z bot a už do ní klopím whiskey. Než dopije první deci, škrtám vlhkejma sirkama a rozdělávám oheň. Vzpomenu si na Jamese, co mi den předtím říkal, že je dobrá tradice nechat vždy v horskejch chatách vedle připravenýho ohniště krabičku zápalek se dvěma povytáhnutejma sirkama, protože když seš zrmzlej jak sobolí hovno, můžeš mít problém vůbec ty sirky vytáhnout. Sorry, Jamesi, že jsem se tomuhle uchechtl, kdyby ty sirky nebyly ten den povytažený, křesal bych tam jiskry ještě teďka. A tak bylo teplo. Za půl hodiny jsme to vytáhli ke dvaceti stupňům a zatímco jsme schnuli na těle i duši, jedli jsme čínský nudle a brzy byli vyhřátí, najezení, opilí a ospaví. A všechno bylo zase cajk. Všechno - bylo - zase - cajk. A protože jsme byli v horách a já rád v horách každý oka mžik, přivstal jsem si kolem čtvrtý ráno, abych si užíval Jižní oblohy,


která předpověděla slunečný den. A taky že byl, čéče, ten byl!


Vobčas ňáký to bláto a mokro, ale celkově nic, jakože fakt nic ve smyslu N - I - C proti tomu, co bylo včera, protože včera to byla sada. Jasný, mohlo bejt hůř a stejně bychom to dali, ale i tak to bylo zatím největší psycho, co jsem v horách zažil. A stejně je miluju a půjdu za týden zas.


Jak zdejší hory můžou bejt na tebe extrémně drsný, tak můžou bejt i milý. A jelikož my si to vyžrali všecko předešlej den, další den jsme dostali vše - slunce, teplo, nekonečný výhledy, podzimní mraky i severní vítr (ten je od rovníku, takže je dobrej a Svěrákovic songy tady neplatěj). Hoře zdar!

čtvrtek 16. dubna 2015

Tararua: nevyzpytatelný Mt Hector

Kdo četl bloga z minulýho tripu, ví, že zdejší hory jsou nevyzpytatelný a někdy i nebezpečný. Jasný, to jsou každý hory, ale tady to je umocněný přioceánským podnebím a samotný fakt, že mám za barákem největší větrnou elektrárnu na jižní polokouli, říká o zdejším podnebí vše podstatný. Tak jsme takhle v sobotu zas jednou vyrazili do hor. Cílem byla Field Hut a a druhý den mýtický Mt Hector, největší hora jižního pohoří Tararuy. Z údolí řeky,


přes divokou buš,


jsme konečně v mlze našli chatu.


Tam se opakoval scénář z minulýho týdne: 19 lidí ve 20 místný chatě, takže na naši pětičlennou skupinu zbyla krásná jedna matrace. Depku rychle zahnala whiskey,

a všechno - bylo - zase - cajk.


Holky zkušeně zabraly matraci i místo při krbu, který jsme si jakožto homlesáci prostě bukli, aniž bychom se na to ptali. Francois si zkušeně ustlal na lavičkách, já a Celia jsme dali za vděk děravý podlaze, pod kterou bylo metr nic a pak zem.


Druhý den jsme ztratili dva členy, kteří si netroufli dále navrch, a já se Celiou a Francoisem jsme dobyli buš a dostali se nad ní. Krásný; jako vždy; krásný.


Po hodině trampování se na nás snesl takovej déšť a mraky, že jsem si netroufl vytáhnout ani foťák.


Vzdali jsme výstup a dali se zpět na chatu, kam když jsme došli, tak jsem měl tak zmrzlý prsty, že jsem nemohl ani udržet panáka whiskey. Po hodině jsme roztáli a vydali se zpět dolů. Stejně ty hory zas miluju o trochu víc, než dřív.


sobota 4. dubna 2015

Tararua: nevyzpytatelná Mt Jumbo

To máš takhle díky Velikonocím prodloužený víkend, a tak se rozhodneš zase jednou provětrat sebe a svý kámoše. Vybral jsem chatu Atiwhakatu, což je trampská chata v pohoří Tararua na východní straně hor. Další den bylo v plánu dobytí hory Jumbo a pak přes ostrý hřeben obejít alpinskou část hor a dokoulet se zpět k autu. Jak říkají horolezci: "Jestliže jde vše podle plánu, něco je špatně". A jelikož nám skoro nic nešlo podle plánu, bylo všechno nakonec dobrý.

Začali jsem klasicky odpoledním trampingem proti proudu řeky, buší se brodíce a rokliny přes visuté mosty překračujíce. Na most typicky nesmí více lidí najednou, takže se doba zdejšího trampování často dost natahuje.


Když jsme došli znavení na chatu, čekalo nás tam krásných 28 lidí v chatě pro 26 lidí. Koukám, kolik volnejch postelí, a prej že ani jedna. Ou je! Na to jsem se potřeboval trochu vzpružit tělo i ducha, a tak jsem dal véču pro tělo, dva panáky whiskey pro ducha, a dal se do pátrání, kde je chyba. Po chvilce jsem zjistil, že tam je desetičlenná skupina dětí se dvěma dospělákama, kteří si nezabukovali chatu a jsou tam "načerno". Co teď jako s něma, že jo, poslat je za vačicema do buše mi přišlo krutý. Jelikož někteří dospěláci mají obdivuhodnou vlastnost řešit podobný krizový situace pokyvováním ramen a kroucením hlavou jakože "no to opravdu nevím, co teď v téhle bezvýchodné situaci dělat", udělal jsem to po svým: děcka nechal smrsknout dvě na jednu matraci, ať se učí už od mala co je to punk, ty dva dospělý maňase poslal na zem na moji karimatku, na ty 4 volný matrace poslal postarší a ženský osazenstvo naší grupy, a sobě a Francoisovi udělal punkbed na dřevěný podlaze u krbu. Punkbed se dělá tak, že hodíš na zem spacák, vedle toho flašku whiskey, abys kvalitně usnul, a vedle toho pár polen a sirky, to až díky tý whiskey budeš spát špalek a necháš vyhasnout oheň v krbu a vzbudí tě až zima nad ránem a tys mohl rozdělat novej oheň, aniž bys opustil svou punkbed. A tak jsem se jal usínat, rozuměj pustil se do tý whiskey, a trochu blbnul s děckama, který měly z toho novýho uspořádání dost tak čurinu.


Druhej den ráno jsem se vzbudil, prokřupal kosti, dal společný foto naší grupy,


a začali jsme se plazit navrch. Kilometrový převýšení nedali hned 3 lidi, kteří se rozhodli vrátit. Já, Francois, moje čínská sestra Emma a švédský horal Hannes jsme to dali jak páni a už si ujížděli na alpinský krajině nad úrovní buše.


Stoupali jsme výš a výš,


až úplně nejvýš, a najednou jsme stáli ve výšce přes 1400m na Mount Jumbo a čekal nás dvoukilometrový úsek po hřebeni vostrým jako břitva. Obklopily nás mraky, začínalo poprchávat a vítr byl v nárazech tak silný, že nás občas srazil na kolena. Emma byla klasicky vysmátá jak lečo, ale bylo na ní vidět, že má dost, a Francois se taky netvářil, že by se mu chtělo jít dál. Já a švédský šerpa Hannes bychom to krok po kroku prubli, oba máme docela dost zkušeností z hor a byli jsme na podobný nečas připravení, nicméně dělit už tak malou skupinu se mi nechtělo a tak jsem po krátký poradě s Hannesem zavelel k ústupu. Jak říkají místní trampové - "Better safe than sorry", čili lepší zůstat v bezpečí, než toho pak litovat. Mrkni na ten nečas sám.


 A tak jsme šli dolů a dolů, pořád jen dolů.


Po pár hodinách jsme došli zpět na parkoviště, kde nás čekal Tim s nejlepší vzpruhou na světě: veganskou pizzou. Zmizela v našich prázdných břichách během minuty a šecko bylo zase cajk. Šecko - bylo - zase - cajk.


Zpětně jsem fakt rád, že jsme to prubli přejít, a ještě víc jsem rád, že jsme to v kritickým místě obrátili. Je to samozřejmě vždycky těžký, ale o to víc důležitý si přiznat, že dneska to prostě nepůjde. Stejně ty hory zas miluju o trochu víc, než dřív.