pátek 27. února 2015

Mount Taranaki

Jeden z trampingovejch vrcholů Severního ostrova a vůbec celýho Novýho Zélandu je dva a půl kiláku vysoká Mount Taranaki. Mýtama opředený vulkán z filmu Poslední Samuraj, který se tyčí do nebe a už jen pohled z GoogleMaps prostě stojí za to. Vydal jsem se tam v můj první volný den po 10 dnech intenzivního pracovního zápřahu. Ještě když jsi 200 km od hory, už ji vidíš a cítíš ten respekt a svědění v podbříšku. Toho rána vypadal vrchol docela zdolatelně.


Postupně se ale Taranaki začala obalovat do mlhy, žes neviděl na krok. Nedali jsme se ale zastrašit a pokračovali ve výstupu, až jsme nad mraky vyzráli.



V dálce jsem spatřil i druhou bájnou horu, Mount Ruapehu, kde jsem se škrábal před pár týdny.


Když už jsi myslíš, že jsi konečně nahoře, dojdeš na sněhový pole, 


po kterým následuje další dvaceti minutový výstup, na jehož konci už jsi jen ty, hora, a nekonečný mraky pod tebou. Když máš štěstí jako tehdy my, spatříš i Jižní ostrov. 


Cesta dolů je pak jedno velký dobrodružství, protože na tom nánosu kamení a popela se prostě nedá chodit a spíš to dolů surfuješ po zadku, než abys to regulérně šel. Jestli máš navíc takovou mlhu, že nevidíš ani značenou cestu, docela lehce sejdeš z trasy a pak je to krutý chodit v tomhle příkrým psychu napříč.


Krásná hora, fakt že jo, snad si ji podám ještě jednou na podzim, tj. v dubnu či květnu, až se obalí do sněhu.

středa 18. února 2015

Práce šlechtí prej

Tak nějak jsem dospěl do bodu, kdy jsem si řekl, že dost bylo punkování a je na čase se do toho zase jednou opřít. Posledních skoro pět měsíců jsem se věnoval svojemu staronově objevenému koníčku, který pracovně nazývejme flákačka. Taková flákačka se skládá z 20 hodin knihovničení týdně a zbytek času prozevlíš jak zámecký pán. Cestuješ, chodíš na koncerty, v místním muzeu tě znají jménem, chodíš za holkama, běháš, hraješ na různý nástroje, posloucháš muziku, plaveš v oceánu, hraješ si s Couchsurferama,


králíkama, fotíš, čteš, občas pomůžeš kámošce sklidit seno,


slavíš narozky zas jednou,


vaříš všechno možný a třeba vyrábíš stůl. Taková flákačka je fakt strašně užitečná na zlepšování mojich životních dovedností. Tak třeba posledně jsem zjistil, že když chce člověk udělat pivo s jemně skořicovou příchutí, je dobrý tu skořici nejdříve svařit; nebo taky že v pneumatikách se dají s přehledem pěstovat rajčata a taky že když děláš buchtu, nemůžeš dát troubu místo "200 stupňů / 60 minut" na "300 stupňů / 40 minut", že takhle život prostě nefunguje.

Takže jsem se jal si hledat další práci k tý mojí knihovničině, tentokrát zas jednou něco tesařskýho. Čekal jsem, že si práci časem najdu, a tak že mi bude trvat přijetí pár hodin, jsem zas tak moc jako nečekal, stejně jako že nastoupím za dva dny. Na druhou stranu to je na těch stavbách to krásný, že se s tím nikdo nepáře, že to pořád funguje tím stylem, že člověk vidí tesaře u cesty a zeptá se ho, kde má šéfa, ten mu ukáže prstem na Maora v bejzbolce a už si domlouváš dýchánek s majitelem firmy, kterej když vidí, že máš dvě ruce a dvě nohy a víš, co je to vzpěra a překlad, tak tě z patra vezme. A tak zase stavím, ach já zase jednou stavím, řežu dříví a bouchám zdi, a zbytek týdne knihovničím. Trochu jsem nicméně nevychytal pracovní dobu, páč pracuju teď 7 dní v týdnu přes 60 hodin, a tak když ty letenky jsou fakt drahý ciwoe a je to jen přechodně, dokud mi neskončí kontrakt v knihovně. Moje nové pracoviště vypadá nějak takhle:


...pro srovnání tadydle jedna knihovnická těsně před otevřením.

Čili teďka je fakt vorking tajm, to abych mohl koncem května odhodit dláto z ruky, zahledět se na obzor, přivřít oči a jedním koutkem se usmát, protože budu vědět, že zas jednou nastal trevl tajm.

neděle 8. února 2015

Co dělám, když se zdá, že nic nedělám

Občas dostanu otázku typu "Ty a Klajban, a co ty tam tak jako děláš, když zrovna nepracuješ nebo necestuješ?" No, co by.

Pivo
Jo, pořád vařím. Každý týden uvařím 23 litrů piva, abych ho stihl do dalšího týdne všechno rozdat svým sousedům a známým a prolít hrdlem s holkama a klukama.



Práce online
Jo, furt pracuju online na pár projektech a furt mi to pomáhá vydělávat si na chmel a pivařskej cukr.

Práce offline
Jo, i offline si furt dávám. V knihovně budu do konce března, aktuálně se dívám po něčem dalším do konce května a s největší pravděpodobností to bude zase něco tesařskýho.

Couchsurfing
Jóóó zase mám jednou možnost hostit lidi, tak je hostím. Tohle je třetí země, kde si zvu do svýho života všemožný i nemožný lidi, vařím jim večeře a nechávám je nocovat ve svý posteli, aby spali v měkkým a měli se alespoň na den dva zas jednou dobře.

Letní kino
Jo, pořád dělám letní kina a budu až do konce března, kdy budu bydlet tady v tomhle domě na Oxford Street a budu s jistotou tady v Palmerstonu. Pak to chci dělat dál, ale to se budu muset strašlivě hecnout a pořídit si projektor.


Doba pozélandská
Jó tak už jsem začal střádat trochu plány na zimu, resp. evropský léto, páč tady na Zélandu zůstat nemůžu. Vízum za pár měsíců skončí a nejde prodloužit. Zatím jsem nedospěl k tomu, co budu dělat pak, zatím vím s jistotou jen to, že počátkem srpna jedu na Island. Vše další nechávám plynout.

Flákáčka
Jóóó tak taky furt hraju na kytaru, běhám, fotím a vůbec dělám všechny tyhle věci, který nevedou k hromadění hmotnejch statků.

A tak dál

  • Taky třeba budu mít v časáku Čtenář nějaký pokec o zdejších knihovnách. Zápisky jsou trochu na punk, bohužel ne tolik, kolik bych chtěl, a tak na to, že to je Čtenář, to je punk myslím dost. Hle jak se to připravuje (já jsem "Zápisky novozélandského knihovníka")
  • Občas něco postnu na starý dobrý Inflow o knihovnách, můžeš to čekovat zde
  • Nějak jsem se unavil nahráváním videí místních kapel a radši je nahrávám na diktafon. Nějaký z nich můžeš čekovat zde
  • Srazy: kromě couchsurfingových srazů pořádám občasný srazy místní veganský komunity. A je to fajn
  • Pořád taky přemýšlím nad vesmírem a když mě občas všechno sere, skočím z útesu a je to zas v cajku

sobota 7. února 2015

Ruahine: chata Stenfield

Jak už jsem jednou psal, Ruahine jsou takový moje nový domovský hory. Turistu nepotkáš, místňáka taky ne. Občas jelena, divokou kozu nebo zbloudilýho lovce. Skvělý je taky zdejší systém trampských chat. Prostě máš v lese věčně odemčenou chatu, kde najdeš pec, pár matrací, zdroj pitné vody a nějaký ty záchody. Většinou stojí 5 doláčů a když je chata chabá, jsou zadáčo. Tak jsme se takhle zas jednou vypravili na jednu ze zdejších chat. Já, nějaký ten Francouz, Němec a dva kiwáci. Na Ruahine je hustý, že se pořád brodíš nějakýma řekama, tzn. žádný mosty nebo něco takovýho hele turisto rozmazlený.



Typická chata vypadá nějak takhle:

Ruahine nějak takhle:



Náš trampský tým nějak takhle:


Ruapahu, zdejší monstr hora, na kterou budu brzo šplhat, nějak takhle:


A zmožení kiwáci nějak takhle: