A Míša řekla: do Beskyd!

Beskydy měly vždycky nade mnou zvláštní moc. Asi to bude tím, že jsem tam trávil svý raný nejranější dětsví, možná taky tím, že je to snad největší souvislej les v Česku, nebo třeba tím, že to nikde na světě nemám tak prolezený, jako tam, v tom nejzápadnějším karpatským cípu. Jsou to mý český domovský hory - no a co bych to byla za trampa, abych je při každý příležitosti nenavštívil? Sebral jsem Míšindu Míšovatou a vydal se hledat les na Přelači v Horní Lomné.

Chata na Přelači

Dali jsme do kroku a za chvíli jsme byli na Muřínkovým vrchu. Kdysi jsem tam chodíval s prarodičema, protože zdejší voda má přej léčivý účinky. Aby taky ne, když je pramen hned vedle kaple.

Muřínkovým vrch s Míšou

Dál jsme šli po hranici se Slovenskem směrem do nitra lesa. Je super vidět, kolik buků tady zase roste. Kdysi byly v karpatských lesích hlavně buky a lesy, holt ale neposkytovaly takové ekonomické výhody, jako smrky, a tak se bílá tvář zase jednou rozhodla, že tu zlou přírodu přemůže. Docela živě vidím ten vítězoslavný výraz úředníka, kterého za tím dubovým stolem s pozlaceným husím brkem napadlo, že bychom tady mohli vysadit smrky a vytěžít více, protože, jak známo, více je jediná cesta vpřed: "Co? Že tady rostly odjakživa jedle a buky? No vidíte, tak teď tady porostou smrky." A tak se zrodila další demence světa, kvůli níž se vykácely celé hory a nasadil se tam smrk. Smrkové monokultury nedokáží účinně zabránit erozím, neumí zadržovat tolik vody jako původní smíšené lesy a když se pak do toho vloží jeden malý boreček jménem kůrovec, úspěšně vyžere celá horstva. A tak, po několika povodních a vyžraných lesích, bílá tvář opět sklopila hlavu a zase sadí buky, zatímco vymýšlí, kde a jak to zase očůrá příště.

V lese #1

Dnes tu těch původních bučin zbývá minimální množství a to, co tu zbylo, patří k tomu nejcenějšímu přírodnímu bohatsví, co u nás máme. Zatímco takový beskydský prales Mionší do dotáhl na národní přírodní rezervaci, slovenské původní karpatské bučiny se se svým ukrajinským protějškem dostaly až do UNESCO.

V lese #2

I když nějaký čas nepršelo, bláta bylo všude až až. A tak mi zas jednou došlo, proč zdejší vrchy nesou názvy jako Bahenec nebo Kalužný.

Míša blátem se brodící

Přes Slavíč jsme došli na Kamenitý a pak až na Kazubovou. Tam je v sedle salaš, kde není nic, jen ovce, pasáček a přístřešek, kde můžou potulní trampi strávit noc.

Klajbič na pohodu

Následujícího rána bylo vše, jak má bejt: slunce, mručení ovcí a...

Slunce nad obzorem

vysmátá Míša.

Míša Míšovatá

Někdy si říkám, jaký to asi je strávit několik měsíců pasením ovcí. Prostě vstaneš a - nic. Krása.

Munkovou dolinou přes Belianské Tatry

Belianské Tatry jsou naprosto snový místo. Je to mikro pohoří na východě Vysokých Tater, jehož hlavní hřeben nemá více, než 15 kiláků, a i když bych ho chtěl přejít moc a moc, nemůže se to. Holt zdejší populace kamzíků potřebuje klid na pastvu a medvědům rozdovádění trampíci taky moc nevoněj. To je zase naprosto pochopitelný a je fajn vidět, že se ještě najde místo, kde se pohyb lidí omezuje kvůli ochraně přírody. A tak jednoho studenýho rána sedím v autobuse plným turistů a míříme si to směrem na Tatranskou Javorinu. Přes zapařený okýnka nešlo vidět vůbec nic, takže hory jsem jen matně tušil a radši ještě dospával. Když jsem jako jedinej punker vystoupil už ve Ždiaru, mohl jsem na těch mojich horách oči nechat.

Belianské Tatry

Zatímco všichni ostatní pokračovali až do Javoriny, já se vydal cestou dlouhýho nástupu do Munkovy doliny.

Přístřešek v ústí doliny

Někdy po dvou hodinách už jsem stál na louce rozkvetlý jak na jaře. Není se co divit, nadmořská výška okolních vrcholů dosahuje dvou tisíc metrů a tak zde vládne jiný klima a všechno je opožděný.

Belianskotatranská lúka

Ve Vyšném Kopském sedle jsem dal tak akorát sváču, hodil nohy za hlavu a koukal kolem. Že bylo na co a že mi to šlo moc dobře!

Zadní Měďodoly

V Kopském sedle

A pak, když se přihnal mrak velký jako hodně moc domů pospolu, nezbylo, než se vydat dolů na Biele pleso. Společnost mi dělala banda kamzíků.

Kámoši kamzíci

S ubývací nadmořskou výškou střídala stáda kamzíků bandy hub a než na kostelní věži ve Starým Smokovci odbylo poledne, sedím v bufetě nástojáka na místním nádraží, piju černý pivo a koukám na ty mraky lidí kolem, co teprve přijíždějí električkama sem nahoru. Maj na sobě všechno to skvělý outdoorový oblečení, který se z nějakýho důvodu vyrábí děsně pestrobarevný, takže po nástupišti se hrnou hordy žlutých, modrých, červených, oranžových a růžových lidí, co z vrchu vypadaj jak lentilky rozsypaný po stole, a všichni sem přijeli takovou dálku, aby si vychutnali preso v nejbližším bistru a předháněli se v tom, jak moc vysoko to vylezou příště.

Kámošky muchomůrky

Prielomem Hornádu jako boss

Pro velký úspěch jsme si sourozenecký dovádění zopákli. Tentokrát v Prielomu Hornádu ve Slovenském ráji, který jsme chtěli přejít od východu na západ. Ráno na nádraží ve Smižanech nás kromě slunce nevítalo teda vůbec nic.

Smižanská prázdnota: kde nic, tu nic

V Čingově jsme se napojili na stezku vedoucí podél řeky Hornád, kterou jsme následovali dále na západ.

První styk s Hornádem

Když ségra viděla první stupy, objevily se ji na rtech slovíčka, který nevím, odkud má, z Princezny ze mlejna ale určitě ne. Nakonec se zakousla a přeběhla to hladce a svižně jako indický fakír hromadu rozpálenýho uhlí.

Ségra na stupačkách

Celá trasa po modrý ze Smižan do Podlesoku má kolem 15 kiláků. Když prší, musí to tam fakt nehorázně klouzat, protože místní kamenný cestičky jsou uklouzaný jak madla v letní šalině.

Ségra #2

Stupů nás čekalo ještě pár, v některých místech to je nepříjemný, hlavně, když nevidíš za roh a tak tam vlezeš a najednou za rohem potkáš rodinku na výletě, co jdou zrovna na opačnou stranu. I proto (Klajbič si důvod pro časně ranní treky vždycky najde) je dobrý tu jít tak časně z rána, jak to jen jde.

Někde na stupačkách

Ještě jsme pošmírovali čápy a zamířili na bus.

Čapí pohoda na poli

A tam, na úpatí Slovenskýho ráje, hnedka vedle čápů, mi to došlo: dneska je to ségra, kdo je tady boss.

Boss

Bus nám samozřejmě ujel, a tak jsme šli na vlak, a ten nám samozřejmě taky ujel, a tak jsme si to to namířili do sousedního Vydrníku do místní sámošky, kde jsme práskli lahváč a čekali na bus, zatímco vesnice si žila svým vesnickým životem: místní borci před rozpadlýma barákama ucucávali svýho druhýho ranního lahváče a připravovali se na odpolední pařák, zatímco polonahý děcka běhala s kočárkem se třema kolečkama po děravý cestě, přes kterou občas přejel naleštěnej bavorák s kníratejma chlapama v montérkách a balkánskou hudbou na plný pecky. Jó, tak tohle bude ta slovenská pohoda, na kterou se mě tu a tam někdo zeptá, že prej jestli jsem tam byl: tak teď už můžu říct, že byl.

Kolem Soliska přes Bystrou lávku

Budík ve 4:20 ségra radši nekomentovala, patrně z nadšení na první sourozenecký vysokohorský výlet. V električce toho taky moc nenamluvila, patrně z oněmnění z tý krásy kolem.

Ségra podřimující

Dojeli jsme na Štrbské pleso, odkud se už vedl zástup turistů (no jo, sobota...), avšak zatímco na rozcestí všichni odbočili vpravo směrem na Rysy, my jsme zkušeně zahli vlevo na méně populární trek vedoucí kolem Štrbského Soliska.

Klasická tatranská skalní stěna

Po nějaký tý hodině jsme došli k vodopádu Skok, kde končí celoročně přístupná část chodníku, a dál stoupali prudce nahoru.

Vodopád Skok

Tam jsme narazili i na první řetězy, který ségra přeběhla jako nic.

Ségra po řetězech se plazící

U Nižného Kozieho plesa jsme dali sváču, koukali na kamzíky a posbírali vajgle od neukázněných turistů. Věděla jsi, že vajglu trvá zrhuba 12 let, než se rozpadne, a ani pak nezmizí, jen se prostě rozpadne zpět na chemikálie, ze kterých byl vyrobenej, a ty zůstanou v půdě napořád?

Kamzíci. Vidíš?

Závěr Mlynické doliny

Kolem Čapího plesa jsme pokračovali dále až k Bystré lávce, kde ze ségry vypadlo jenom: "Ty vole, takové prudké, jo? A co s těma retězama? Mám jít první říkáš? Mě budeš chytat, jo?" A pak se vyšvihla do sedla jak Horymír na Šemíka a už jsme se kutáleli dolů Furkotskou dolinou.

Těsně pod Bystrou lávkou

Krásný hory to jsou ty Vysoký Tatry, krásný, jen těžce nedoporučuju tam lozit o letních víkendech a když už, vstávačku před svítáním ber jako samozřejmost, těch lidí se tem potuluje fakt hodně. Nebo možná už jsem rozmazlenej Zélandem, že jakýkoliv počet lidí, kterej je nad nula, mi přijde jako více, než je žádoucí.

Tatranský plesa

Letní přechod Velké Fatry

Už jsem to kdysi šel, a tak jako se každej dobrej holub jednou vrátí, tak se vrací i dobrý trampy do tramperskejch životů. Kdysi to bylo se starým dobrým Kubou F., tentokrát mi dělal spoluvandrovníka Kaďákson. Začali jsme v Ružomberoku, kde začala padat tma ještě před tím, než jsme vystoupili z vlaku. Vydali jsme se na Vlkolínské lúky, kde jsme to toho dne zapíchli ve stanu. Kaďákson cestou furt něco valil o medvědech a ustavičně mžoural očima do tmy noci - nepomohlo ani, když jsem mu vysvětlil, že je jich tu sice spoustu, to zas ne že ne, ale voni tě nenechaj je ani zahlídnout jen tak, to musí být zasloužený a přijde to, když to nejmíň čekáš, a nevím jak on, ale já to ještě zasloužený nemám, to ještě hodně bot musím provandrovat a hodně vody z rozvodněnejch pramenů a náhlých dešťů mi v nich musí protýct. Každopádně že v noci pršelo jako z konve vím víceméně jen z Kaďákova vyprávění. Jak totiž řekl jednou Kuba F.: "Ty vole, Jurek není stan, to je srub!"

Po tmě k Vlkolínským lúkám

Ráno bylo mlžný jak ve finský sauně a když už to chvíli vypadalo, že se bílo rozestoupí, začalo pršet. Byl to takovej ten správnej déšť, ve kterým ať děláš co děláš, tak tě dřív nebo později promočí na kost, a je to takový bezděčný, zcela mimochodem a kdyby se déšť zhmotněl, koulel by nevěřícně očima, rozhazoval rukama a říkal v dešťičině "Pršššššš jééé, co tóóó? Mokrýšššš? I trenkýýýššš jo? To já néééšššš prššššš".

Kaďákson v mlze

Na první zastávce, vojenský zotavovně Smrekovici, jsme si už oba lili vodu z bot. Teploměr ukazoval 12 stupňů, takže jsme začali klepat kosu, jen co jsme si sundali pláštěnky před hospodou. Dokonalost týhle situaci dodala navoněná brigádnice za vypulírovaným pultíkem hotelu: "Nie, krčma je dnes zatvorená, pretože máme uzavretú spoločnost." "Aha, no a..." "Nie." Stejně je zvláštní, jak to slovenský "nie" je o tak strašně moc víc sexy, než český "ne".

Smrekovica v mlze 

Holt život je fajn i v dešti, tak se nenecháváme votrávit a mašírujem si to dál. Zbytek cesty byl toho dne už tak nějak přímočarej a jak hodiny míjely, my poznali jen déšť, zimu, déšť, bláto a déšť. Všechno pochopitelně mokrý, protože pořád pršelo, ale mám pocit, že to, že pršelo celej den úplně nejvíc, už jsem říkal, ale kdyby ne, tak fakt moc a moc pršelo. Někdy kolem čtvrtý odpoledne jsem tam nakonec došli: na Chatu pod Borišovom. Takový to, když jdeš nekonečnou mlhou s blátem doslova až za ušima (jo jo, párkrát jsem v tom vymáchal), a najednou se ti doslova před nosem zjeví chata, ty otevřeš dveře a tam hospoda plná lidí, co hrajou karty, pijou pivo, v krbu je zatopeno a v menu mají vege variantu: plněný ovocný knedlíky. No slast jako.

Pohoda na chatě

Ten den jsme už nikam nešli a radši pili piváky až do černočerný noci a pak si ustlali rovnou na podlaze hospody. Kolem půlnoci nás ještě přišel postavit do latě vožralej chatař - nechť Buddha dá pokoj jeho mysli - a pak už bylo jen božský ticho uprostřed Velikánský Fatry, přestalo pršet a mléčná dráha se mi zase jednou ukázala. Ze severní polokoule už jsem ji neviděl pár let.

Ráno ráníčko, než se chata stačila probudit, jsme si to šlapali směr Križna.

Chata pod Borišovom

Ten den už bylo všechno, jak mělo bejt: trocha větru, že to krásně zohýbá trávu, ale stromy ne, slunce, jen přihřát záda, ale spálit ne, a teplota tak akorát, aby ti nebyla zima, ale potit ne hele.

Štastně vypadající Kaďákson

Výpravu jsme za končili stylově v hostinci čtvrté cenové skupiny v Dolným Harmanecu, odkud následovala epická cesta domů, která s přestupy a čekáním na spoje trvala přes sedm hodin. Moje chodidla dostala ta tomhle trampu zabrat, jako nikdy, což přičítávám na vrub trampování v mokrejch botách, respektive totálnímu rozmolčení mých noh na mokrý atomy. Uznávám, že teď už nastal čas na to, abych si koupil sandále, kde ta voda sice nateče hned, hned se ale taky odplaví zpět do potočin, kam patří.

Někde na Veľkofatranský magistrále

Nakonec jsme se i dozvěděli, jak se chovat při setkání s medvědem