Prielomem Hornádu jako boss

Pro velký úspěch jsme si sourozenecký dovádění zopákli. Tentokrát v Prielomu Hornádu ve Slovenském ráji, který jsme chtěli přejít od východu na západ. Ráno na nádraží ve Smižanech nás kromě slunce nevítalo teda vůbec nic.

Smižanská prázdnota: kde nic, tu nic

V Čingově jsme se napojili na stezku vedoucí podél řeky Hornád, kterou jsme následovali dále na západ.

První styk s Hornádem

Když ségra viděla první stupy, objevily se ji na rtech slovíčka, který nevím, odkud má, z Princezny ze mlejna ale určitě ne. Nakonec se zakousla a přeběhla to hladce a svižně jako indický fakír hromadu rozpálenýho uhlí.

Ségra na stupačkách

Celá trasa po modrý ze Smižan do Podlesoku má kolem 15 kiláků. Když prší, musí to tam fakt nehorázně klouzat, protože místní kamenný cestičky jsou uklouzaný jak madla v letní šalině.

Ségra #2

Stupů nás čekalo ještě pár, v některých místech to je nepříjemný, hlavně, když nevidíš za roh a tak tam vlezeš a najednou za rohem potkáš rodinku na výletě, co jdou zrovna na opačnou stranu. I proto (Klajbič si důvod pro časně ranní treky vždycky najde) je dobrý tu jít tak časně z rána, jak to jen jde.

Někde na stupačkách

Ještě jsme pošmírovali čápy a zamířili na bus.

Čapí pohoda na poli

A tam, na úpatí Slovenskýho ráje, hnedka vedle čápů, mi to došlo: dneska je to ségra, kdo je tady boss.

Boss

Bus nám samozřejmě ujel, a tak jsme šli na vlak, a ten nám samozřejmě taky ujel, a tak jsme si to to namířili do sousedního Vydrníku do místní sámošky, kde jsme práskli lahváč a čekali na bus, zatímco vesnice si žila svým vesnickým životem: místní borci před rozpadlýma barákama ucucávali svýho druhýho ranního lahváče a připravovali se na odpolední pařák, zatímco polonahý děcka běhala s kočárkem se třema kolečkama po děravý cestě, přes kterou občas přejel naleštěnej bavorák s kníratejma chlapama v montérkách a balkánskou hudbou na plný pecky. Jó, tak tohle bude ta slovenská pohoda, na kterou se mě tu a tam někdo zeptá, že prej jestli jsem tam byl: tak teď už můžu říct, že byl.