neděle 22. listopadu 2015

Zamlžená Rangiwahia Hut

Sobota ráno, sem v práci, prší jak z konve. Sobota odpoledne, du z práce, přestává pršet. Sobota k večeru, sem doma na terase, svítí slunko. Mám takovej ten pocit jakože sem ve špatnou dobu na špatným místě. Nedá mi to. Zavolám Arie, o který vím, že miluje spontánnost, takže je fakt jediná, u který mám šanci tak narychlo uspět: "Hey, Aria, jak de život? Co kdybychom šli do hor neska? Jo? Tak za dvacet minut tě vyzvednu, jo? A máš baterku, jo?" Po půl hodině sedíme v autě s GPS nastavený na osamělý parkoviště na konci Renfrew Road v pohoří Ruahine. Na trek se vydáváme kolem osmý večer a je nám jasný, že za světla na chatu nedojdem.

Podvečerní předhůří Ruahine
A tak si to vykračujem za pomalýho západu slunce v těch mojich milovanejch Ruahines.

Sobotní slunce západ
Brzy začne pršet a padne taková tma a mlha, že bys je nepřekrojil ničím na světě. Je to Ariin první tramp v životě, takže její naříkání na tmu, zimu, déšť a kopec je zcela pochopitelný, očekávatelný až nutný.

Mlha v kopcích
Po necelých třech hodinách dojdeme k místu, kde podle mapy měla bejt chata. Kromě mlhy tam ale není vůbec nic. Je těžký vyvozovat jakýkoli závěry, páč milimetr na mojí mapě je jak 100m v terénu. Tuším, že kdyby byla viditelnost delší než na špičky bot, že bychom tu chatu viděli. Nenapadá mě zrovna nic lepšího, než pokračovat dál v cestě do nitra hor a doufat, že dřív nebo později tam bude ukazatel, kde ta chata je. Úspěšně předstírám, že vím, kam jdem. Neznačená cesta vede dva metry hlubokým příkopem vyhloubeným říčkou jarních dešťů. Chata by měla bejt někde po levý straně těsně za hranou příkopu, nicméně v tom dešti, mlze a tmě se nedá najít vůbec nic. Abych měl alespoň šanci, že tu chatu fakt zahlídnu, tak každejch dvacet metrů šplhám do rozbahněnýho břehu. Po chvíli jsem zablácenej od hlavy až k patě. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně nejméně 1 velkej přítok. Vydáme se doleva. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 1 velkej přítok. Vydáme se doprava, abychom vyrovnali směr. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 2 velký přítoky. Vůbec nevím, kam jdem, takže velím jít zpět na místo, kde měla být chata a kde jsem naposledy věděl, na který vrstevnici se pohybujem, než se definitivně ztratíme v bludišti hlubokých rygolů. Arii začne docházet, že nevím, co se točí, a začne vzlykat něco o teplý sprše, naškrobeným povlečení a flanelovým pyžamu. Připomíná mi to ten moment, kdy seš dítě a jednoho dne ti definitivně dojde, že tví rodiče neví všechno. Na rozdíl od nich ale nemám problém vlastní nevědomost přiznat, taže když se Aria zeptá, kde je chata, odpovídám jen "To netuším ani trochu." Moje upřímnost ji kupodivu dostane do klidu, něco jako když deš do armády, procházíš dva roky výcvikem a voni tě pošlou na první misi a tam tě první den postřelej do břicha a přijde k tobě zdravotník s červným křížem na bílým pozadí nalepeným na zelený přilbě a místo keců o tom, že všechno bude oukej, se ti jen podívá do očí a se stoickým klidem ti řekne: "Majkl, ty teď umřeš. Dobře? Mysli na něco hezkýho. Co máš rád? Hory? Jo? Dobře, mysli na hory. Mysli na tu nejlepší horu, jakou jsi kdy vylezl. Na ty lidi, se kterýma jsi tam šel. Máš to? Oukej, jsi na tý hoře. Vidíš tam ty lidi jo? Usmívaj se? Jsou šťastný? Jo? A slunce? Mraky? Vidíš oboje? Dobře. Slunce pomalu zapadá a noční klid se snáší na nekonečný pláně pod tebou. Za minutu dvě bude po všem." A ty, z tý svý vysněný hory zkombinovaný z toho nejlepšího, co jsi kdy žil, se pomalu propadáš do hlubin klidu a míru, protože žádná naděje je o dost lepší jistota, než naděje, který nevěříš.

Když dojdem na místo, kde má stát chata, škrábu se na hlavě a čumím na ten magickej čtvereček na mapě. Velím zhasnutí čelovek. Když nám oči přivyknou tmě, jsme paradoxně schopný vidět obrysy stromů a věcí kolem do větší dálky, než se světlem. Pod sebou pochopitelně nevidíme nic. Začnem klopýtat v náhodným směru a když tam po pár minutách chůze nic není, jdem zpátky na místo, odkud jsme vyšli. Tak to opakujem podruhý a když to opakujem potřetí, zahlídnem něco, co vypadá jako chata, ale je to podezřele malý. Bleskne mi hlavou, že chata shořela a voni postavili tenhle mikro přístřešek místo ní. Dojdem k tý věci, pootevřem dveře a posvítíme dovnitř. Je to tam! Malá místnůstka a v rohu trůn jako pro tři pány. Záchod! Yeah! Rozhlídnem se kolem a pod sebou vidíme zřetelnou pěšinu vedoucí někam do tmy. Vydáme se po ní a po pár desítkách metrů je před náma chata jako bejk. Vlezem dovnitř, nikde nikdo. Aria, která posledních dvacet minut neřekla ani slovo, si sedne a je nějaká pobledlá, tak se vytasím se svým klasickým antiblednoucím trikem: domácím pivem, čokoládou, teplým čajem, čínskejma nudlema a pořádným ohněm v krbu. Do půl hodiny už se směje od ucha k uchu a široce komentuje svý dosud neznámý pocity marnosti, malosti a absolutního se odevzdání z poslední hodiny. Jóóó to jsou ti panicové v horách - zářící jako nepopsanej list papíru a upřímně šťastný jako děti před tím, než se poprvý setkají s demencí světa. Ustelem si vedle krbu a oheň udržujem celou noc, páč za oknem ještě občas zahlídnem sněhovou vločku, byť ztracenou v armádě dešťových kapek.

Spíme kolem 13 hodin. Dym. Aria kvůli únavě z treku, já z posledního týdne stráveným po různejch gaučích a podlahách. Venku není vidět na krok a tak se rozhodnem místo pokračování na hřeben jít raději zpět stejnou cestou k autu. Postupně se vyčasuje, takže už můžu fotit něco jinýho, než čistý nic.

Aria v mlze
Jdem níž a níž, když vidíme, že pod horama svítí slunce.

Slunce, mlha, mraky
Taky vidíme most, po kterým jsme předchozí noci šli. Takový to, když nevidíš nic a domýšlíš si věci na zákaldě zvuků a pocitů, takže zatímco jsem si myslel, že řeka je tři čtyři metry pod náma, vono vo těch 30, 40 metrů jsem se sekl no.

Most přes dva útesy
Když dojdem zpět k autu, kousek popojedem a jdem vomrknout místní jeskyně. Pak už jen teplá sprcha, naškrobený povlečení a flanelový pyžamo.

Aria před jeskyní

neděle 8. listopadu 2015

Punker zahradníkem

Jednou to muselo přijít. Celej vesmír k tomu směřoval. Po experimentech na Melichárkovu zemědělském družstvu, loňských punkových pokusech na naší zahradě, exkurzích po místních permakulturních farmách, prostudování knihy o pěstování zeleniny v oceánským podnebí a desítkách hodin strávenejch vožraleckejma diskusema s místníma hipppie-zahradníkama, jsem do toho konečně praštil jak Pepek do Bluta. Tradiční pěstování zeleniny nikdy nebylo pro mě, na to je můj přístup k zahradničení a vůbec všemu moc nesystematickej a punk. Takže když sem se někdy počátkem tohodle roku konečně dostal k prostudování toho, vo čemž že to vlastně je ta permakultura, došel sem k tomu, že tenhle zdánlivě nesystematickej koncept je něco, co bylo stvořený pro mě. Celý to je o tom, že místo toho, abys uzpůsobil svý okolí vlastním potřebám, raději se do něj snažíš nenásilně vplout. Je to dost mírumilovný a přirozený, hodně o recyklaci, udržitelnosti, produkci novejch zdrojů pro sebe i svý okolí a vůbec celkově o myšlení ne stylem "co můžu z tohodle kusu půdy mít", ale "co můžu pro tenhle kus půdy udělat", takže bude nejen prospěšnej tobě, ale i dalším lidem a živočichům kolem tebe. Permakultura obecně je spíš způsob myšlení, než něco konkrétního, a dá se to celý vztáhnout i na vlastní žití. Gumáckej příklad: není přirozený a tím ani správný pěstovat kukuřici tam, kde nikdy předtím nerostla, stejně jako není správný stavět dům ze dřeva uprostřed bezlesý pouště, a stejně tak není správný budovat továrnu na evropský auta v severní Číně. A tak jsem, počátkem tohodle roku, došel k tomu, že nastal čas probudit mý zahradnický já. Kde začít jinde, než stavbou kompostu, kterej zabere nějakej ten měsíc, než je připravenej k použití.

Kompost ze starejch pneumatik
Počátkem léta bylo třeba vyklíčit nějaký semena. Nezbylo, než postavit todle dokonalý pařeniště z igelitu, co v něm byla zabalená sousedovic pračka, a ze starejch zmrzlinovejch kelímků.

Pařeniště z igelitu
Prvního vyklíčení jsme se dočkali už po třech týdnech. Jestli se nám chytne jen pětina všeho, co máme naklíčený, tak i tak budeme schopný nakrmit celou ulici.

První naklíčená zelenina: dýně, rajčata, chili, kapusta, čínský zelí, lilek...
Páč se v permakultuře fantazii meze nekladou, některý věci typu špenát jsem narval přímo do záhonu, i když návod na semínkách jasně říká, že to máš nechat naklíčit ve skleníku. Na mě si nějaký návody ale nepřijdou hele.

První špenát
Jedna z klíčovejch věcí na celým zahradničení a životě vůbec je dobře si připravit půdu. Jakmile máš prostě dobrej základ, nemusíš hnojit, zalívat, nic, prostě zasadíš a vono se to tak nějak všechno probojuje samo.

Vyvýšený záhony - původní půda mixnutá s černozemí z rohu zahrady a kompostem
Permakultura je taky vo nekonečný recyklaci všeho, vo soužití se nejen s přírodou a okolní krajinou, ale i s vlastním bytím a vlastními produkty. Takže zatímco zahrada mi dává okurky, já ji na oplátku dám třeba tyhle parádní pneumošky a starý lahve vod mlíka. Jo, až tak daleko jsme to jako lidstvo dotáhli.

Pneumatikový záhon, který chrání zasazený okurky před slimáky
První fazole deroucí se na povrch
Důležitou součástí myšlenky permakultury je trvalá udržitelnost a sdílení, což jsou další věci jako stvořený pro mě. Člověk nemůže dělat všechno, že jo, takže zatímco ty máš jablečný sad a vyrábíš jablečný džemy, soused má včely a tak s ním směňuješ džemy za med. To společně s důrazem na recyklaci tě zbavuje závislosti na peněžním systému, tzn. na práci, kterou děláš, abys z ní měl peníze, aby sis za ně koupil to, co si můžeš udělat sám s lidma okolo. Svý investice do zahrady zatím stále držím na nule, páč zatímco semínka jsem vysomroval vod místní veganský rodiny, tak palety na záhony sem dostal z indickýho krámu na konci ulice, cihly našel v rohu sousedovy zahrady atp. Takže hele na nic už nečekej a zima nezima, připrav, zasaď, skliď, buď happy. Bydlíš v bytě? Začni třeba tady.

Zadní část naší zahrady