Zamlžená Rangiwahia Hut

Sobota ráno, sem v práci, prší jak z konve. Sobota odpoledne, du z práce, přestává pršet. Sobota k večeru, sem doma na terase, svítí slunko. Mám takovej ten pocit jakože sem ve špatnou dobu na špatným místě. Nedá mi to. Zavolám Arie, o který vím, že miluje spontánnost, takže je fakt jediná, u který mám šanci tak narychlo uspět: "Hey, Aria, jak de život? Co kdybychom šli do hor neska? Jo? Tak za dvacet minut tě vyzvednu, jo? A máš baterku, jo?" Po půl hodině sedíme v autě s GPS nastavený na osamělý parkoviště na konci Renfrew Road v pohoří Ruahine. Na trek se vydáváme kolem osmý večer a je nám jasný, že za světla na chatu nedojdem.

Podvečerní předhůří Ruahine

A tak si to vykračujem za pomalýho západu slunce v těch mojich milovanejch Ruahines.

Sobotní slunce západ

Brzy začne pršet a padne taková tma a mlha, že bys je nepřekrojil ničím na světě. Je to Ariin první tramp v životě, takže její naříkání na tmu, zimu, déšť a kopec je zcela pochopitelný, očekávatelný až nutný.

Mlha v kopcích

Po necelých třech hodinách dojdeme k místu, kde podle mapy měla bejt chata. Kromě mlhy tam ale není vůbec nic. Je těžký vyvozovat jakýkoli závěry, páč milimetr na mojí mapě je jak 100m v terénu. Tuším, že kdyby byla viditelnost delší než na špičky bot, že bychom tu chatu viděli. Nenapadá mě zrovna nic lepšího, než pokračovat dál v cestě do nitra hor a doufat, že dřív nebo později tam bude ukazatel, kde ta chata je. Úspěšně předstírám, že vím, kam jdem. Neznačená cesta vede dva metry hlubokým příkopem vyhloubeným říčkou jarních dešťů. Chata by měla bejt někde po levý straně těsně za hranou příkopu, nicméně v tom dešti, mlze a tmě se nedá najít vůbec nic. Abych měl alespoň šanci, že tu chatu fakt zahlídnu, tak každejch dvacet metrů šplhám do rozbahněnýho břehu. Po chvíli jsem zablácenej od hlavy až k patě. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně nejméně 1 velkej přítok. Vydáme se doleva. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 1 velkej přítok. Vydáme se doprava, abychom vyrovnali směr. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 2 velký přítoky. Vůbec nevím, kam jdem, takže velím jít zpět na místo, kde měla být chata a kde jsem naposledy věděl, na který vrstevnici se pohybujem, než se definitivně ztratíme v bludišti hlubokých rygolů. Arii začne docházet, že nevím, co se točí, a začne vzlykat něco o teplý sprše, naškrobeným povlečení a flanelovým pyžamu. Připomíná mi to ten moment, kdy seš dítě a jednoho dne ti definitivně dojde, že tví rodiče neví všechno. Na rozdíl od nich ale nemám problém vlastní nevědomost přiznat, taže když se Aria zeptá, kde je chata, odpovídám jen "To netuším ani trochu." Moje upřímnost ji kupodivu dostane do klidu, něco jako když deš do armády, procházíš dva roky výcvikem a voni tě pošlou na první misi a tam tě první den postřelej do břicha a přijde k tobě zdravotník s červným křížem na bílým pozadí nalepeným na zelený přilbě a místo keců o tom, že všechno bude oukej, se ti jen podívá do očí a se stoickým klidem ti řekne: "Majkl, ty teď umřeš. Dobře? Mysli na něco hezkýho. Co máš rád? Hory? Jo? Dobře, mysli na hory. Mysli na tu nejlepší horu, jakou jsi kdy vylezl. Na ty lidi, se kterýma jsi tam šel. Máš to? Oukej, jsi na tý hoře. Vidíš tam ty lidi jo? Usmívaj se? Jsou šťastný? Jo? A slunce? Mraky? Vidíš oboje? Dobře. Slunce pomalu zapadá a noční klid se snáší na nekonečný pláně pod tebou. Za minutu dvě bude po všem." A ty, z tý svý vysněný hory zkombinovaný z toho nejlepšího, co jsi kdy žil, se pomalu propadáš do hlubin klidu a míru, protože žádná naděje je o dost lepší jistota, než naděje, který nevěříš.

Když dojdem na místo, kde má stát chata, škrábu se na hlavě a čumím na ten magickej čtvereček na mapě. Velím zhasnutí čelovek. Když nám oči přivyknou tmě, jsme paradoxně schopný vidět obrysy stromů a věcí kolem do větší dálky, než se světlem. Pod sebou pochopitelně nevidíme nic. Začnem klopýtat v náhodným směru a když tam po pár minutách chůze nic není, jdem zpátky na místo, odkud jsme vyšli. Tak to opakujem podruhý a když to opakujem potřetí, zahlídnem něco, co vypadá jako chata, ale je to podezřele malý. Bleskne mi hlavou, že chata shořela a voni postavili tenhle mikro přístřešek místo ní. Dojdem k tý věci, pootevřem dveře a posvítíme dovnitř. Je to tam! Malá místnůstka a v rohu trůn jako pro tři pány. Záchod! Yeah! Rozhlídnem se kolem a pod sebou vidíme zřetelnou pěšinu vedoucí někam do tmy. Vydáme se po ní a po pár desítkách metrů je před náma chata jako bejk. Vlezem dovnitř, nikde nikdo. Aria, která posledních dvacet minut neřekla ani slovo, si sedne a je nějaká pobledlá, tak se vytasím se svým klasickým antiblednoucím trikem: domácím pivem, čokoládou, teplým čajem, čínskejma nudlema a pořádným ohněm v krbu. Do půl hodiny už se směje od ucha k uchu a široce komentuje svý dosud neznámý pocity marnosti, malosti a absolutního se odevzdání z poslední hodiny. Jóóó to jsou ti panicové v horách - zářící jako nepopsanej list papíru a upřímně šťastný jako děti před tím, než se poprvý setkají s demencí světa. Ustelem si vedle krbu a oheň udržujem celou noc, páč za oknem ještě občas zahlídnem sněhovou vločku, byť ztracenou v armádě dešťových kapek.

Spíme kolem 13 hodin. Dym. Aria kvůli únavě z treku, já z posledního týdne stráveným po různejch gaučích a podlahách. Venku není vidět na krok a tak se rozhodnem místo pokračování na hřeben jít raději zpět stejnou cestou k autu. Postupně se vyčasuje, takže už můžu fotit něco jinýho, než čistý nic.

Aria v mlze

Jdem níž a níž, když vidíme, že pod horama svítí slunce.

Slunce, mlha, mraky

Taky vidíme most, po kterým jsme předchozí noci šli. Takový to, když nevidíš nic a domýšlíš si věci na zákaldě zvuků a pocitů, takže zatímco jsem si myslel, že řeka je tři čtyři metry pod náma, vono vo těch 30, 40 metrů jsem se sekl no.

Most přes dva útesy

Když dojdem zpět k autu, kousek popojedem a jdem vomrknout místní jeskyně. Pak už jen teplá sprcha, naškrobený povlečení a flanelový pyžamo.

Aria před jeskyní