Wharite Peak: buší se prosekávajíce

To mi takhle jednou Chris povídá: "Hele, Majkl, s místním ochranářem děláme v buši trek a zítra to jdem zas prosekávat. Zatím jedu jen já a Ian. Je mu přes sedmdesát, ale když na to přijde, maká jako robot. Nechceš se přidat?" Tak určitě. Ukecám ještě novýho spolubydlícího, Merlina z Francie, a druhej den v sedm ráno sednem do ošumtělýho auta a jedem směr Ruahines. Já, Merlin, Chris a starej Ian. Od počátku mi je divný, jak s touhle károu, co měla nejlepší za sebou počátkem devasátek, můžem dojet dál, než na konec ulice, nicméně Ian se tváří sebejistě a tak si nechávám svý obavy pro sebe.

Po půl hodině dojedem na štěrkovou cestu. Jedem po ní asi další půl hodinu a rygoly v cestě jsou hlubší a hlubší a cesta stále strmější. Moc se nedivím, když se nám začně vařit motor. Ian to komentuje slovy, že jeho auto je jako parní lokomotiva, že taky potřebuje pořádně rozehřát, aby podalo maximální výkon. Když nám upadne rezervní pneumatika, už začínám mít nepatrné pochybnosti, jestli to vůbec dojedem. I tohle Ian přešel s ledovým klidem a hláškou o tom, jak je to auto chytrý, že shazuje nepotřebný závaží, když mu to do kopce netáhne. Vytáhne vodněkud rezavej drát, uřeže si kus tkaničky od bot a za pět minut je pneumatika zpět na místě a my můžem valit dál. Od té chvíle má borec můj hlubokej respekt.

Pokračujem ve funícím autě furt nahoru a nahoru, až zmizíme v mlze zdejších hor. Parkujem na Wharite Peak ve výšce 920 m n. m.

Nejdřív trampujem přes 2 hodiny k místu, kdy je třeba začít sekat trek.

A pak se začnem prořezávat nekonečně hustou buší. Ta je tak hustá, že je takřka nemožný jí projít. Pochopitelně nepoužíváme žádný mechanický nářadí, páč to je v buši zakázaný, že jo. Jediný nástroje, který máme, jsou dvě ruční pilky a mačeta. Pracujem kolem 8 hodin, jedinej, kdo se vydrží ohánět pilkou až do úplnýho do konce, je Ian. My ostatní máme totálně zdřevnatělý paže a jediná smysluplná věc, co se s něma dá dělat, je nechat je viset podél těla.

Za ten den jsem udělali kolem 200m novýho treku. Idea je taková, že děláním treku se chrání buš, páč směřuje lidi do jednoho místa, takže ptáci maj klid v ostatních částech. Nejsem si tímhle konceptem úplně jistej, a tak svěřuju svý svědomí du rukou zdejších ochranářů. Před soumrakem se vydáváme zpět k autu. Jedinej, komu se nechce spát a kdo nemá ruce jak z olova, takže může držet volant, je pochopitelně Ian. Smekám mu až k zemi a doufám, že za 50 let to těm mladejm žabákům taky takhle natřu. Příští rok by se měl trek otevřít a všichni dobrovolníci, kteří na něm dělali, budou zmínění v knize o trampský historii Novýho Zélandu. Tím se navždy zapíšu do zdejších trampských kronik a můžu si říkat kiwáckej tramper do konce svých dní.