Kolem Soliska přes Bystrou lávku

Budík ve 4:20 ségra radši nekomentovala, patrně z nadšení na první sourozenecký vysokohorský výlet. V električce toho taky moc nenamluvila, patrně z oněmnění z tý krásy kolem.

Ségra podřimující

Dojeli jsme na Štrbské pleso, odkud se už vedl zástup turistů (no jo, sobota...), avšak zatímco na rozcestí všichni odbočili vpravo směrem na Rysy, my jsme zkušeně zahli vlevo na méně populární trek vedoucí kolem Štrbského Soliska.

Klasická tatranská skalní stěna

Po nějaký tý hodině jsme došli k vodopádu Skok, kde končí celoročně přístupná část chodníku, a dál stoupali prudce nahoru.

Vodopád Skok

Tam jsme narazili i na první řetězy, který ségra přeběhla jako nic.

Ségra po řetězech se plazící

U Nižného Kozieho plesa jsme dali sváču, koukali na kamzíky a posbírali vajgle od neukázněných turistů. Věděla jsi, že vajglu trvá zrhuba 12 let, než se rozpadne, a ani pak nezmizí, jen se prostě rozpadne zpět na chemikálie, ze kterých byl vyrobenej, a ty zůstanou v půdě napořád?

Kamzíci. Vidíš?

Závěr Mlynické doliny

Kolem Čapího plesa jsme pokračovali dále až k Bystré lávce, kde ze ségry vypadlo jenom: "Ty vole, takové prudké, jo? A co s těma retězama? Mám jít první říkáš? Mě budeš chytat, jo?" A pak se vyšvihla do sedla jak Horymír na Šemíka a už jsme se kutáleli dolů Furkotskou dolinou.

Těsně pod Bystrou lávkou

Krásný hory to jsou ty Vysoký Tatry, krásný, jen těžce nedoporučuju tam lozit o letních víkendech a když už, vstávačku před svítáním ber jako samozřejmost, těch lidí se tem potuluje fakt hodně. Nebo možná už jsem rozmazlenej Zélandem, že jakýkoliv počet lidí, kterej je nad nula, mi přijde jako více, než je žádoucí.

Tatranský plesa