A Míša řekla: do Beskyd!

Beskydy měly vždycky nade mnou zvláštní moc. Asi to bude tím, že jsem tam trávil svý raný nejranější dětsví, možná taky tím, že je to snad největší souvislej les v Česku, nebo třeba tím, že to nikde na světě nemám tak prolezený, jako tam, v tom nejzápadnějším karpatským cípu. Jsou to mý český domovský hory - no a co bych to byla za trampa, abych je při každý příležitosti nenavštívil? Sebral jsem Míšindu Míšovatou a vydal se hledat les na Přelači v Horní Lomné.

Chata na Přelači

Dali jsme do kroku a za chvíli jsme byli na Muřínkovým vrchu. Kdysi jsem tam chodíval s prarodičema, protože zdejší voda má přej léčivý účinky. Aby taky ne, když je pramen hned vedle kaple.

Muřínkovým vrch s Míšou

Dál jsme šli po hranici se Slovenskem směrem do nitra lesa. Je super vidět, kolik buků tady zase roste. Kdysi byly v karpatských lesích hlavně buky a lesy, holt ale neposkytovaly takové ekonomické výhody, jako smrky, a tak se bílá tvář zase jednou rozhodla, že tu zlou přírodu přemůže. Docela živě vidím ten vítězoslavný výraz úředníka, kterého za tím dubovým stolem s pozlaceným husím brkem napadlo, že bychom tady mohli vysadit smrky a vytěžít více, protože, jak známo, více je jediná cesta vpřed: "Co? Že tady rostly odjakživa jedle a buky? No vidíte, tak teď tady porostou smrky." A tak se zrodila další demence světa, kvůli níž se vykácely celé hory a nasadil se tam smrk. Smrkové monokultury nedokáží účinně zabránit erozím, neumí zadržovat tolik vody jako původní smíšené lesy a když se pak do toho vloží jeden malý boreček jménem kůrovec, úspěšně vyžere celá horstva. A tak, po několika povodních a vyžraných lesích, bílá tvář opět sklopila hlavu a zase sadí buky, zatímco vymýšlí, kde a jak to zase očůrá příště.

V lese #1

Dnes tu těch původních bučin zbývá minimální množství a to, co tu zbylo, patří k tomu nejcenějšímu přírodnímu bohatsví, co u nás máme. Zatímco takový beskydský prales Mionší do dotáhl na národní přírodní rezervaci, slovenské původní karpatské bučiny se se svým ukrajinským protějškem dostaly až do UNESCO.

V lese #2

I když nějaký čas nepršelo, bláta bylo všude až až. A tak mi zas jednou došlo, proč zdejší vrchy nesou názvy jako Bahenec nebo Kalužný.

Míša blátem se brodící

Přes Slavíč jsme došli na Kamenitý a pak až na Kazubovou. Tam je v sedle salaš, kde není nic, jen ovce, pasáček a přístřešek, kde můžou potulní trampi strávit noc.

Klajbič na pohodu

Následujícího rána bylo vše, jak má bejt: slunce, mručení ovcí a...

Slunce nad obzorem

vysmátá Míša.

Míša Míšovatá

Někdy si říkám, jaký to asi je strávit několik měsíců pasením ovcí. Prostě vstaneš a - nic. Krása.