Tararua: nevyzpytatelný Mt Hector

Kdo četl bloga z minulýho tripu, ví, že zdejší hory jsou nevyzpytatelný a někdy i nebezpečný. Jasný, to jsou každý hory, ale tady to je umocněný přioceánským podnebím a samotný fakt, že mám za barákem největší větrnou elektrárnu na jižní polokouli, říká o zdejším podnebí vše podstatný. Tak jsme takhle v sobotu zas jednou vyrazili do hor. Cílem byla Field Hut a a druhý den mýtický Mt Hector, největší hora jižního pohoří Tararuy. Z údolí řeky,

přes divokou buš,

jsme konečně v mlze našli chatu.

Tam se opakoval scénář z minulýho týdne: 19 lidí ve 20 místný chatě, takže na naši pětičlennou skupinu zbyla krásná jedna matrace. Depku rychle zahnala whiskey,

a všechno - bylo - zase - cajk.

Holky zkušeně zabraly matraci i místo při krbu, který jsme si jakožto homlesáci prostě bukli, aniž bychom se na to ptali. Francois si zkušeně ustlal na lavičkách, já a Celia jsme dali za vděk děravý podlaze, pod kterou bylo metr nic a pak zem.

Druhý den jsme ztratili dva členy, kteří si netroufli dále navrch, a já se Celiou a Francoisem jsme dobyli buš a dostali se nad ní. Krásný; jako vždy; krásný.

Po hodině trampování se na nás snesl takovej déšť a mraky, že jsem si netroufl vytáhnout ani foťák.

Vzdali jsme výstup a dali se zpět na chatu, kam když jsme došli, tak jsem měl tak zmrzlý prsty, že jsem nemohl ani udržet panáka whiskey. Po hodině jsme roztáli a vydali se zpět dolů. Stejně ty hory zas miluju o trochu víc, než dřív.