Ruahine: jak jsme hledali Daphne Hut

Už si připadám jako klasickej starej dobrej víkendovej tremp z osmdesátek. Je sobota, v práci padla kolem dvanáctý, já pustím kladivo a myšlenkama se během sekundy přesunu od napravování křivejch krokví do horskejch výšin. Každej víkend s sebou někoho vezmu, protože samotnýho mě to v horách nebaví, no a tentokrát to odnesla chudák Celia. Bude se z toho vzpamatovávat ještě dlouho počítám. Ale popořadě.

Po práci valím dom, dám sprchu, a když stojím ve dveřích jakože čest za dva dny, spolubydla prohodí:
"Kam že to vlastně jdeš? Ruahine? Kam tam?"
"Daphne Hut", odpovídám pyšně, protože vybrat tuhle chatu mi trvalo dobrou hodinu. Jevila se jako ideální - blízko vody, těsně u nástupu do nejvyšších hor, dost místa na spaní.
"Cože ty vole??? To je ta chata, jak jsme ji minulej tejden nenašli a spali venku." Vykulím na něho oči jakože "ty vole to byla Daphne?", a v hlavě se mi vybaví fotka z jeho posledního tripu, jak z nebe padaj lijány deště a von je s mojí spolubydlící v mokrým spacáku uprostřed buše u hromady morkýho dřeva s mikro plamínkem, kterej hřeje asi jako slabej prd v tělocvičně. No co už jako teď, cesta naplánovaná, mapy půjčený, Celia čekající, tak ještě pro jistotu omrknu Google Mapy, abych se ujistil, že mi jsou platný asi jako když se snažíš z vesmíru rozluštit číslo autobusu, a rozhodnu se to prostě prubnout. Nechám si podrobně vysvětlit, kde ta chata určitě není, vyzvednu Celiu a vrháme se osudu vstříc. Za nějakou tu hodinu jsme v horách a pouštíme se do toho. Klasicky prší, je mlha, není vidět skoro nic, i když je kolem druhý odpoledne.

Hajk k řece, u který leží ta chata, má doporučenou délku 2 hodiny. S přehledem to dáváme za 5. Ty blátivý stezky fakt kloužou hele a není do žádná sranda zouvat body co 10 minut, protože je před tebou řeka, která není v žádný mapě, ale holt prší a Zéland a řece se blbě vysvětluje, že nepluje podle mapy. Když se brodíme asi desátým korytem, uvědomím si, že to je ta řeka, u který leží ta naše chata. Je skoro tma a ukazatel říká "Chata Daphne je proti proudu řeky. 800 m / 20 minut". To zní docela jako spoko čas, tak se do toho dáme.

Za pár desítek metrů nám dojde, že to taková bžunda nebude, protože řeka je tak rozvodněná, že zabírá celý koryto a žádná stezka kolem ní není a stezka vede přímo korytem řeky proti jejímu proudu. Zkoušíme to trochu obelstít a pouštíme se do zabušněných svahů, ale poté, co mám z těch kapradin mokrý i trenky a pod náma je sráz, že se ti dělaj z toho závratě, to vzdávám a prohlašuji, že se jde zpátky k autu. Na to se má spolutrampovnice napruží, zatne zuby, až to zaskřípe, a prohlásí hlasem pevným jako skála:

"Fak, Majkl, zpátky k tomu posranýmu autu nejdu a na tu posranou chatu dojdu, i kdybych měla ten posranej kilák v tý posraný řece doplavat." Jen to dořekne, sundá boty, vyhrne kalhoty skoro k pupku a už se brodí po pás v ledový řece. Chvíli mi trvá, než takovou ráznost vstřebám, a zatímco uznale povytahuju obočí, rozvazuju si tkaničky a už se brodím v těsným závěsu za ní. Máme čelovky, je mlha, prší čím dál tím víc, viditelnost jak po osmi pivech. Mám pocit, že ta voda každou minutu stoupá. Brodíme se 20 m širokým korytem plným vody, kolem nás skalní stěny střídající se s nepropustnou buší. 20 minut uplyne a já odhaduju, že jsme ubrodili 100 metrů. Fak, Majkl. Už je úplná tma, že kam si neposvítíš, nemáš tucha, co za vraždy se tam dějí. Od tý zmrzlý vody máme přecitlivělý nohy, takže každej krok je čím dál tím bolestivější. Seru, zavelím nazutí bot, takže teďka už se brodíme na férovku v trekáčích s vodou po pás. Postupujem krok po kroku už skoro hodinu; žádný náznak, že je chata někde poblíž. Něco jako sucho nebo teplo v tý chvíli prostě neexistuje a vůbec nikdy neexistovalo v žádným ze všech nekonečnejch vesmírů a jestli jo, je to jen iluze a my jsme ti první a poslední, kteří uzřeli skutečnou pravdu. Když už si myslím, že nejlepší bude skočit do tý vody a nechat se unýst proudem někde do klidnýho údolí plným krav a nechat se jima zahřívat do dalšího rána, najednou je před náma soutok s řekou ze západní strany. Právě v tomhle místě by měla být chata. Blikáme svýma svítilnama kolem sebe jak disko Sťů na holešovický dýze, ale chata ne a ne se ukázat. Náhodou posvítím skoro přesně nad nás a spatřím paroží - no ty vole, že to bude přibitý na tý chatě? Vyškrábem se po svahu 10 výškovejch metrů, během kterejch se stačíme zablátit i za ušima a já si říkám, že příště beru lano nebo padák. Když stojíme na vrcholu a já se podívám konečně před sebe, spatřím chatu jak lusk. Zatáhnu do ní Celiu, nenechám ji ani vylít vodu z bot a už do ní klopím whiskey. Než dopije první deci, škrtám vlhkejma sirkama a rozdělávám oheň. Vzpomenu si na Jamese, co mi den předtím říkal, že je dobrá tradice nechat vždy v horskejch chatách vedle připravenýho ohniště krabičku zápalek se dvěma povytáhnutejma sirkama, protože když seš zrmzlej jak sobolí hovno, můžeš mít problém vůbec ty sirky vytáhnout. Sorry, Jamesi, že jsem se tomuhle uchechtl, kdyby ty sirky nebyly ten den povytažený, křesal bych tam jiskry ještě teďka. A tak bylo teplo. Za půl hodiny jsme to vytáhli ke dvaceti stupňům a zatímco jsme schnuli na těle i duši, jedli jsme čínský nudle a brzy byli vyhřátí, najezení, opilí a ospaví. A všechno bylo zase cajk. Všechno - bylo - zase - cajk. A protože jsme byli v horách a já rád v horách každý oka mžik, přivstal jsem si kolem čtvrtý ráno, abych si užíval Jižní oblohy,

která předpověděla slunečný den. A taky že byl, čéče, ten byl!

Vobčas ňáký to bláto a mokro, ale celkově nic, jakože fakt nic ve smyslu N - I - C proti tomu, co bylo včera, protože včera to byla sada. Jasný, mohlo bejt hůř a stejně bychom to dali, ale i tak to bylo zatím největší psycho, co jsem v horách zažil. A stejně je miluju a půjdu za týden zas.

Jak zdejší hory můžou bejt na tebe extrémně drsný, tak můžou bejt i milý. A jelikož my si to vyžrali všecko předešlej den, další den jsme dostali vše - slunce, teplo, nekonečný výhledy, podzimní mraky i severní vítr (ten je od rovníku, takže je dobrej a Svěrákovic songy tady neplatěj). Hoře zdar!