Tesařina je krásná, fakt že jo, chci to průběžně v životě dělat. Trochu blbý je, že chci taky dělat spoustu jiných věcí, třeba pracovat v knihovně, když jsem to knihovnictví už jednou vystudoval, že jo. Tak to si takhle mezi tesařením a cestováním posílám sívíčka na všechny možný i nemožný knihovnický pozice od Direktor manažera po mistra v řazení knih. A? No co, nic. Poslal sem takhle už pár desítek životopisů a už si ani nepamatuju, kde všude. Jednou se ale stala divná věc: zrovna, když jsem vyřezával krokev do takovýho úhlu, že by se za něj nemusel stydět ani můj majstr Steve, mi začal brnět telefon. Podívám se na něj, skryté číslo prej. To zvednu, na druhým konci nějaký borka. Dost blbě ji rozumím přes Stevovo prozpěvování a bušení kladiva.
Borka: "Helou! Mluvím s Majklem, tím Majklem, který chce pracovat s knihovně v Prst Nod?"
Já: "Jes, to jsem já." [v jakým že to městě ty voe?]
Borka: "Dobře, žádal jste o pozici Didžitl Edžment Sergaj, že?"
Já: "Přesně tak." [didžitl co? to jakože ta pozice má v sobě slovo didžitl?]
Borka: "Skvělé. Jste připraven se k nám v případě přijetí přestěhovat, ano? Z Aucklandu to je docela dálka."
Já: "Ano, není problém." [kam že to se mám stěhovat? jako a jak moc dálka nebo co?]
Borka: "Skvělé. Napíšu vám e-mail ohledně interview. Pěkný den."
Já: "Tak určitě, páčko."
Dodělám krokev, dostanu zprda od Steva, že jsem zase vyřezal úhel na špatnou stranu a jedu dom. Čeknu mejla, pozvánka na úterní interview na Skype. Knihovna někde v Palmerston North či co, pozice Digital Engagment Service Guide, na poloviční úvazek s kontraktem na 6 měsíců. Pozice ani město mi neříká vůbec nic, ani si nejsem vědom, že bych se tam hlásil, a tak asi jo. Skype by měl být v jednu hodinu odpoledne, to budu mít zrovna pauzu na oběd. Musím se zeptat Steva, jestli mi dá delší pauzu, abych to stihl všechno zintervjuovat. A Steve pauzu dal.
Je úterý, 12:45. Dám Stevovi a jeho krokvím na chvíli sbohem a sednu do auta. Frčím domů, 12:55 tam sem. Svlíknu děravou flanelku, vytřepu piliny z vlasů, ruku si umyju jenom jednu, ta druhá je od barvy a už bych to nestihl, tak ji radši nebudu na kameru vůbec ukazovat. 12:59 sednu za notebook, 13:00 mi zvoní Skype. Sednu si na obarvenou ruku, abych na to nemusel myslet, že s ní nemám máchat před kamerou, a zvednu to. Na obrazovce černo.
"Majkl, máme technické problémy, vyřešíme je přibližně za šest minut. Počkáte?"
Já: "Jasně." [snad singulár - "mám technické problémy", ne?]
Jdu si umýt i druhou ruku, když mám na to těch šest minut. 13:06, Skype zvoní podruhé. Čekal jsem postarší ženu, co neumí používat Skype. Čekala mě komise třech manažerů, každý před sebou jenom stůl, pero, sklenici vody a papíry. Za nima velká, prázdná, sterilně bílá místnost. Každý se mi postupně představí: manažer toho a toho, manažer támhletoto a taky toho borce vedle, manažer těchhle dvou manažerů. Pak mi začnou dávat otázky.
"Majkl, co vás nejvíce přitahuje na této pozici?"
Já: "Nejvíce se mi líbí to, jak se v ní velmi dobře střetává mé vzdělání společně s mými pracovními zkušenostmi." [dobře ty kulišáku voe, jedna nula!] Každý z komise si zapisuje každé mé slovo. Dokonce se mi zdá, že si toho zapisují více, než jsem řekl, protože na to, jak toho zas tak moc neříkám, si tam něco čmárají podezřele dlouho. Pokaždé, když domluvím, obrátí list, kde je další otázka.
"A Majkl, jakou pozici podle vás zastávají sociální média v knihovnách?"
Já: "Sociální média jsou jedny z klíčových komunikačních kanálů moderní informační společnosti. Knihovnám to dává jedinečnou příležitost být svým čtenářům blíže, než kdykoliv předtím. V podstatě můžeme říci, že se svým klientům můžeme dostat až do kuchyně." [smích komise a radostné psaní potvrzuje vstřelenou branku a Klajbič dává dva nula voe!]
"A Majkl, jaké jsou vaše nejoblíbenější a[nerozumím, ale bylo to na A]s."
Já: "Autoři? Těch mám opravdu spoustu. Kdysi jsem byl můj nejoblíbenější spisovatel Jack Kerouac, nicméně postupně jsem začal mít rád i především ruské klasiky jako byl..."
Komise: "Ehm Majkl, říkali jsme aplikace." [divný pocit v podbříšku; dva jedna]
Já: "Pardon, nějak mi to tady přeskakuje." [nepřeskakuje] "Aplikace? V poslední době mám velmi rád Runtastic na běhání."
Komise: "Cože? Jak je to?"
Já: "Runtastic. Jakože složení slov Run a fantastický. Aplikace je opravdu... hmmm.... velmi... prostě je strašně ... ehm - fantastická." [ouh poor boy, dva dva] Komise si tohle jedno slovo zapíše na prázdný list papíru, otočí na další papír a jede se dál. Otázek je ještě hromada, žádná další vstřelená branka z mé strany. Přepálil jsem to ze startu prostě. Jsme u konce.
"A Majkl, máte nějaké otázky na nás?"
Já: "Nó tak jednu bych přece jen měl: co přesně bych teda měl vlastně dělat?"
Komise: "To je jednoduché. Budete u nás v knihovně povzbuzovat naše klienty k tomu, aby efektivně využívali technologie. Budete podobným způsobem také vzdělávat náš personál."
Já: "Aha, rozumím..." [nou ajdija uot du ju uant mi tu du] "Takže jaké konkrétní činnosti po mě vlastně budete požadovat?"
Komise: "Majkl, to je velice jednoduché. Budete učit naše zákazníky, jak efektivně využívat informační technologie k tomu, aby si ulehčili život. Budete je povzbuzovat k tomu, aby tyto technologie používali. Už je to jasnější?"
Já: "Naprosto." [stil nou ajdija]
Vzhledem ke konečnému skóre přibližně 2:15 rozhovor vytěsním z paměti. Dobrá zkušenost, ale Steve potřebuje krokve a já chleba a benzín. Navlíknu zas rychle monterky a fičím zpátky na střechu.
O týden později mi zas brní telefon.
"Majkl? Tady je manažer Wrkjsfn Strsdf. Dobré zprávy. Byl jste přijat. Kdy můžete nastoupit?"
Já: "Kdo to prosím volá? Kam jsem byl přijat?" [asi omyl, ne?]
"Majkl, máte více nabídek, že? Zvažujete možnosti, jestli k nám do Palmerstonu, nebo jinde, že?" [tě pic Rybano, to je ten manažer dvou manažerů z Palmerstonu]
Já: "Nó tak abych byl upřímný, tak po této pozici jsem prahl ze všech nejvíce, protože je pro mě nejvyzývavější." [stil hev nou ajdíja uot em aj gona dů bat aj dont ker] Nechci, aby slyšel Stevův falešný zpěv ani jeho kladivo, tak fičím dolů ze střechy hlava nehlava, párkrát mi během toho málem spadne mobil. Do toho mi borec furt něco říká a mi už to je šecko jedno, takže furt říkám jen "Jes jes of kors jes šur jes nou voris jes svít kul jep sí ja".
Za pár hodin si uvědomím, že říkal něco o dvou či třech týdnech. Napíšu mu mejla a vono se to fakt potvrzuje: nástup 25. září. Ouh boy. Teďka co teda jako - vzít, nevzít? Už jsem tady v Aucklandu celkem usazenej a tesařina je sice dřina, ale je to krásný a ten pocit na konci každýho dne je prostě boží. Navíc poloviční úvazek v knihovně mě uživí jen tak tak. Á co, ňák bylo, ňák bude, práce v zahraniční knihovně je na mým pomyslným bucket listu a tohle vypadá, že by mohlo bejt ono. Takže je to tady zase: balení, stěhovačka (je to ňákých 600 km jižně) na druhý konec ostrova, nový bydlení, město, lidi, práce, šecko. Už se toho všeho opruzu nemůžu dočkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat