Tesař s anglinou bojujíce

Abych se vrátil k tý mojí tesařině: i když se už anglicky domluvíš, jednou to je pro tebe druhej jazyk a Shakespearovi v originále stejně furt nerozumíš ani slovo, stejně jako tesařovi, kterej ti vysvětluje postup klempířských prací u stříhání pozinkovanýho plechu u arkýřovýho okna. Tak si občas nějaký věci domýšlíš (typicky blbě), hádáš (taky blbě), používáš slovník v mobilu (kterej to slovo stejně nenajde) a podobně.

Když tvůj majstr na stavbě zjistí, že nerozumíš, co ti právě usilovně vysvětloval, typicky to směšuje s ideou, že jsi tupec. Tzn. pokud nerozumíš, není to tím, že nemáš slovní zásobu tesařské slengoviny, ale tím, že jsi natvrdlej. Takže někdy je lepší dělat, že rozumíš, a porypat pár věcí nebo je udělat po svým, než přiznat, že zrovna nevíš, která bije. Typická situace, kdy se dostaneš do situace hloubavé nevědomosti, vypadá nějak takhle:

Majstr: "Majkl, dones mi prosím tě jzgsdjdf [slovo, který jsi nikdy neslyšel]. Je to v mým autě."

Řekneš: "Jasný, kémo, není problém."

Přišel jsem v zásadě na tři základní možnosti, jak se s touhle situací vyrovnat.

Učeň informační specialista

Jdeš k autu a mezitím usilovně googlíš, co tak asi chtěl. Pokud to řekl dostatečně srozumitelně, je možný odvodit, jak se to píše a našeptávač Google si s tím už nějak poradí. Vůbec nepoužívej vyhledávání v textu, ale rovnou obrázky jako správná učňovská guma. Hodně blbý je, když se daná věc jmenuje stejně jako nějaká taiwanská celebrita, to ti pak ty fotky moc neřeknou.

Učeň politik

Jdeš k autu, otevřeš ho, chvíli do něj čumíš a po chvíli, když tě nenapadá, co tak mohl majstr asi chtít, se vrátíš zpět a řekneš:

"Ty jo, nemůžu to najít, asi jsi to nechal doma."
Majstr: "Divný, ty jo čeknu to sám."

Jdeš s tesařem do auta, on ho otevře a samozřejmě během sekundy najde věc, pro kterou tě poslal. Ty se klepneš do čela s hlasitým: "Jo ty vole! Sem snad slepej asi." Furt lepší slepej, než natvrdlej.

Učeň vtipálek

Jdeš k autu a usilovně přemýšlíš, co asi majstr mohl chtít. Vylučovací metodou dojdeš k tomu, že mohl chtít jeden ze dvou nástrojů, které jsou ale svou podstatou určenej každej k úplně něčemu jinýmu. Vezmeš teda oba nástroje, jeden si dáš do zadní kapsy a přijdeš k majstrovi. Trochu se usměješ stylem "nemáš zač, drahý příteli" a podáš mu nástroj, který máš v ruce. Jestli ti majstr opětuje úsměv typu "dík gumo", jseš v cajku. Jestli vytřeští oči stylem "cos mi to zas přines ty voe!", vytáhneš ze zadní kapsy druhý nástroj a řekneš: "Ha ha, zase jsem tě dostal!" - a podáš mu vítězoslavně druhý nástroj s pohledem "přece sis nemyslel, že jsem ti chtěl dát tamten nástroj, kémo?"

Učni to maj v životě těžký prostě, zvláště pak takoví jako já, kteří vystřídají povolání vždy před tím, než dosáhnou mistrovství.

Knihovníkem na Zélandu: dějství druhé

Takže jaký je Palmerston? Na to, že to je sedmé největší město Zélandu s nějakými 90 tisíci obyvateli, je to slušně neřečeno dost tak prdel. První den jsem se chytal za hlavu, do jaký díry jsem to vlezl, další den už byl smířen s osudem a po pár dalších dnech už to tu mám docela rád. A i kdyby ne, končím tady k 28. březnu, což je v podstatě za pár, že jo. Centrum města s pár ulicema je fakt hezký, máme tu rugbyový muzeum, taky muzeum klasický, dobrý informační centrum, velkou řeku a fakt nádherný hory kolem. O těch až po prvním vandru.

Co je ve městě nejlepší? Fakt nekecám, ale je to knihovna. Odvážná stavba zélandského architekta Iana Athfielda dominuje rozlehlýmu náměstí. Interiér je hodně industriální a prostorný, plný světla, skla, kovu, dřeva a lidí. Na tý fotce nikdo není, páč jsem to fotil ještě zrána.

Co tady dělám? Jsem součástka asi sedmičlenného týmu digitálních zabijáků, kteří se starají o informační technologie od tabletů a selfchecků přes wi-fi připojení po různý digitální hračky, který nám uživatelé nosí, když neví, co s nima. Taky děláme několikrát týdně kurzy informačního vzdělávání, učíme děti používat počítače a když nemáme zrovna do čeho píchnout (což se moc nestává), vypomáháme, kde se dá (půjčování knížek, řazení, akvizice atd.). Jako maras celkem, práce pro ještě aspoň tři Klajbiče.

Knihovna je spojená s komunitním centrem, takže se tady hodně tlačí na budování vztahů mezi sousedy, spolupráci a dobrovolničení. Máme tady frí veřejný záchody a sprchy za dolar, což spolu s teplem, komfortníma gaučema a bezlimitní wi-fi zdarma dělá ideální místo pro celodenní zevling nejen cestovatelů, místních pobudů, dětí a důchodců, ale fakt každýho. Někteří návštěvníci tady stráví poctivých 8-10 hodin denně a knihovníci je znají jménem a podávají si s nima ruce. Celkem je nás tady kolem padesáti, v jednu chvíli zhruba 30 včetně rešeršního centra a údržbáře.

Občas se tu setkávám s velice pozoruhodnými dotazy i lidmi, což připisuju na triko odlišným kulturám, který se tady míchaj, ostatně jako všude na Zélandu. I když je tady podle sčítání lidu většina Evropanů (kolem 70 %), návštěvníci knihovny jsou spíše Asiaté, lidé z ostrovů (od Fidži přes Tongu po Samoa) nebo Maoři (viď Pilchowski!). Největší dym dotazy, se kterýma jsem se za ty trapné tři dny, co tu pracuju, setkal:

"Google mi hledá v práci něco jiného, než doma na počítači. Myslíte si, Majkl, že to může být tím, že se Google snaží být něco jako SkyNet v Terminátorovi?" ---postarší Maor s kérkou na bradě

"Dostala jsem iPhone a vůbec mě nebaví. Můžete s tím něco udělat? Dát tam nějaké efekty a fancy barvy." ---zralá žena v upnutých tygrovaných šatech a s červenýma nehtama

"Gmail mi otevře PDF úplně v pohodě, ale Windows Live Hotmail mi hází pořád chybu. Myslím, že to je tím, že virus z Gmailu mi infiltroval počítač, aby znemožnil otevírání PDF jinde, než v Gmailu, a donutil mě tak přejít na Gmail". ---děda v baloňáků s koženým kufříkem a notebookem z počátku století

Jsem docela ukecanej a výřečnej, ale někdy prostě dojdou slova i mně. Jinak surfuju tadydle u Koida z Malajsije a jeho přátel z Fidži a kdoví ještě odkud. Na fotce je Koid osobně, zrovna mi nalívá svýho domácího, vlastoručně vyrobenýho piváka:

Zítra se stěhuju na dva týdny ke zdejší muzikantský rodině, která mě prej bude napájet pivákama a krmit rýží za to, že jim vobčas vokopu záhon na zahradě, pořežu dříví nebo zahraju na kytaru. Bude to můj v pořadí pátý zélandský domov, pokud nepočítám hostely a auta. Ouh boy.

Whanganui

Poslední den dva našeho tripáka jsme strávili v oblasti Whanganui. Psajkou národní park nás vítal zelení, ovcema a maras zatáčkama, kde jsem se musel vyhýbat kamenům velkým jako moje auto, který popadaly ze srázů kolem.

V noci jsem zažil svý první zemětřesení. Probíhalo to asi nějak takhle: spím jak pán v autě, na vedlejším sklopeným sedadle Kača. Vzbudím se uprostřed noci, všechno se třepe, jakože fakt hodně. Nejdřív myslím na to, že kolem jede vlak, ale pak si vzpomenu, že koleje tady fakt široko daleko nejsou, a taky není slyšet žádnej hluk. Kača vybafne: "Zamkni!" - zamknu. Ležíme podělaní v autě dál nějakou minutu, pak to utichne. Všude je klid, jakoby se nic nestalo. Ve filmech je vždycky rachot od padajících hrnků a talířů, ve skutečnosti ale bylo tich. Nic než ticho.

V parku si střihli Atene Skyline Track, nějakých 8 hodin dlouhý pochod přes kopečnatou buš. Až na jednu až dvě výjimky během tracku nevidíš prakticky nic, než buš. A kozy. Divoký, strakatý kozy.

Po zdolání nejvyššího vrcholu Taumata Trig (572 m) jsme už pádili jenom dolů k vesnici Atene. Asi tady borcům došla inspirace, protože vedlejší vesnice se jmenují London a další Jerusalem.

Na večer jsme to zapíchli u pláže ve Whanganui. Drsný kraj tadydle. Koupačka ani za peníze. No dobre, za peníze jo.

Další den jsme očumli město, který bylo fakt krásný a nabilo mě nadějí, že i moje cílová stanice, Palmerston North, kde strávím příštích 6 měsíců, se bude mít taky k světu. Tadydle můžeš omrknout místní kostelíček,

tadydle nějaký betonový psycho, který ale stejně ve městě zapadá,

a tadydle divokozápadní ulici. Vůbec spousta měst tady vypadá jak ze sedmdesátkovejch filmů se Stevnem McQueenem.

Příští stanice: Palmerston North!

Tongariro National Park‎: Taranaki Falls

Od Rainbow Mountain a Rotoruy jsme si to štrádovali rovnou na jih k národnímu parku Tongariro. Původně jsme si říkali, že bychom si vyšli i k nějakému tomu divně zbarvenému jezeru tam, páč Tongariro patří k tomu nejlepšímu tramperskému na Zélandu. Cesta k parku byla ještě docela spoko a věštila dobrý hajk.

První pohled na hory znamenal, že jsme začali docela pochybovat, že se někam v tom sněhu vyškrábem,

no a první kontakt s horami definitivně zazdil veškeré naše naděje. Zima pořád v plném proudu prostě.

I přes těžký nečas jsme se rozhodli alespoň očumnout vodopády Taranaki. Dvouhodinový trek k nim vede z vesnice Whakapapa. Cestou nás lemovala zasněžená buš,

mokré stezky 

a zmrzlá tundra.

Nakonec vodopády, že jo.

A pak jsme odjeli dál na jih. Ale já, já se tady vrátím světe, a já to tady všechno přelezu napříč! Přechodový vandr má nějakých 60 km. Řadí se mezi 9 Great Walks, což je devět dlouhých, několikadenních treků na různých místech Zélandu, které prostě musíš dát, abys byl správnej zélandskej vandrák. Toho bohdá nebude, abych alespoň tenhle nedal. Za měsíc. Dva. Maximálně tři.

Rainbow Mountain

Mount Rainbow je docela nevýznamná hora nedaleko Rotoruy. Když jsme kolem ní projížděli, původně jsme se na ni nechtěli ani podívat, nakonec jsme zastavili, nakonec jsme popošli k prvnímu jezeru, nakonec jsme ji zdolali.

Duhová se jmenuje proto, protože je červená, bláto je růžové, zeleň je zelená (no neke Klajban!) a jezera na ní jsou modrá jakože fakt modrá.

A jelikož jsme pořád u Rotoruy, ze všeho se tu kouří. Paráda prostě. 

No a duhová je taky samozřejmě proto, protože tam jsou všude kolem duhy!

A když se podíváš z vrcholu hory kamkoliv, máš jistý, že se bude odevšad kouřit. Dym všude prostě.

Rotorua

Mám novou lásku. Jmenuje se Rotorua. Je to město uprostřed Severního ostrova, na okraji velkého jezera. Všude to tam páchne po síře a spálené slámě. Lidi říkaj, že po čase si na to zvykneš, a páč jsem starý punker, zvykl jsem si při druhém nádechu. Jedno z místních lákadel je termální vesnice Whakarewarewa, což je místo postavený na bublajícím blátě a vařící vodě. Maorové se naučili se zdejším teplem hospodařit, takže si ve vřícím blátě běžně pekli pečínky, využívali teplo k vyhřívání domů a opracovávání různých materiálů.

Všude kolem města to vře. Prostě jdeš parkem, kde jsou jezírka, ve kterých to bublá a kouří se z nich.

Občas vypadají i trochu podivně, odpudivě až nebezpečně,

 

jindy chytají žluto - zelenou barvu. Ať jsou jakékoliv, smrdí pořád stejně.

Celá tahle oblast je součástí vulkanické oblasti Taupo, které vévodí jezero stejnýho jména. Výškovou dominantou zdejší krajiny je sopka Tarawera, která během erupce v roce 1886 zabila kolem 130 lidí. My jsme si tam chtěli potrampovat, jenže celá oblast je teď zavřená. Tarawera je na obrázku níže a vesnice, kterou zasypala kamením a popelem, se nachází ještě několik kilometrů před tím jezerem, takže ten výbuch v minulým století musel fakt stát za to.

Karangahake Gorge

V pátek 19. září jsem definitivně skončil s tesařinou v Aucklandu a nastal čas se přestěhovat do nového města - Severního Palmerstonu. Kača se ještě vydala na tripáka se mnou, než se naše cesty definitivně rozdělí. Nástup v další práci mám až za nějakých 6 dní, takže můžu cestu dost dobře protáhnout. První zastávku jsme střihli v Karangahake Gorge, což je starý zlatokopecký město uprostřed ničeho. Jeden z místních walků vede přes kilometr dlouhý tunel,

na jehož konci člověka čekají staré základy kdysi zářných staveb na těžbu zlata z místních hor.

Taky jde jít walk podél kolejí, které sloužily pro dopravu zeminy se zlatem z dolů na povrch.

Večer, jak jinak, jsme dali nějakou tu pláž. Dobrý na Zélandu fakt je, že ať už jdeš na jakoukoliv pláž, vždycky je peckovní a pokaždý něčím zvláštní.

Northland

Na víkend nám hlásili pěkně, tak jsem se s Kačou vydal na sever. Vyjeli jsme v pátek večer z Aucklandu a první noc strávili na západním pobřeží na pláži. Pláže jsou tady strašně rozlehlý a je běžný, že lidi přijedou autem až přímo na ně a někteří po pláži cestují i mnoho kilometrů.

Druhý den jsme se vydali do pralesa očekovat, jak že to je s těmi Kauri. Jsou to mega stromy staré až 2000 let. Cesta k nim nebyla lehká,

ale my to zvládli i tak a viděli jsme, všechny jsme je viděli.

Pak, dále na sever pokračujíce,

pěkné domky obdivujíce,

kopečky se kochajíce,

jsme dorazili na mys Reinga (Cape Reinga). Místo, kde se potkává Tichý oceán s Tasmánským mořem; místo, kde pořád prší, svítí slunce, fouká vítr a je teplo a je zima a všechno tohle je najednou.

Cestou zpátky jsem se konečně odhodlal a okusil oceán,

a pak už nám nic nebránilo v cestě domů. No, nebránilo - trošku se cestou pokazilo Kačiné auto, a to tak, že jej střelila za pár šušní na náhradní díly. Ještě, že máme ty káry dvě.

Knihovníkem na Zélandu

Tesařina je krásná, fakt že jo, chci to průběžně v životě dělat. Trochu blbý je, že chci taky dělat spoustu jiných věcí, třeba pracovat v knihovně, když jsem to knihovnictví už jednou vystudoval, že jo. Tak to si takhle mezi tesařením a cestováním posílám sívíčka na všechny možný i nemožný knihovnický pozice od Direktor manažera po mistra v řazení knih. A? No co, nic. Poslal sem takhle už pár desítek životopisů a už si ani nepamatuju, kde všude. Jednou se ale stala divná věc: zrovna, když jsem vyřezával krokev do takovýho úhlu, že by se za něj nemusel stydět ani můj majstr Steve, mi začal brnět telefon. Podívám se na něj, skryté číslo prej. To zvednu, na druhým konci nějaký borka. Dost blbě ji rozumím přes Stevovo prozpěvování a bušení kladiva.

Borka: "Helou! Mluvím s Majklem, tím Majklem, který chce pracovat s knihovně v Prst Nod?"
Já: "Jes, to jsem já." [v jakým že to městě ty voe?]
Borka: "Dobře, žádal jste o pozici Didžitl Edžment Sergaj, že?"
Já: "Přesně tak." [didžitl co? to jakože ta pozice má v sobě slovo didžitl?]
Borka: "Skvělé. Jste připraven se k nám v případě přijetí přestěhovat, ano? Z Aucklandu to je docela dálka."
Já: "Ano, není problém." [kam že to se mám stěhovat? jako a jak moc dálka nebo co?]
Borka: "Skvělé. Napíšu vám e-mail ohledně interview. Pěkný den."
Já: "Tak určitě, páčko."

Dodělám krokev, dostanu zprda od Steva, že jsem zase vyřezal úhel na špatnou stranu a jedu dom. Čeknu mejla, pozvánka na úterní interview na Skype. Knihovna někde v Palmerston North či co, pozice Digital Engagment Service Guide, na poloviční úvazek s kontraktem na 6 měsíců. Pozice ani město mi neříká vůbec nic, ani si nejsem vědom, že bych se tam hlásil, a tak asi jo. Skype by měl být v jednu hodinu odpoledne, to budu mít zrovna pauzu na oběd. Musím se zeptat Steva, jestli mi dá delší pauzu, abych to stihl všechno zintervjuovat. A Steve pauzu dal.

Je úterý, 12:45. Dám Stevovi a jeho krokvím na chvíli sbohem a sednu do auta. Frčím domů, 12:55 tam sem. Svlíknu děravou flanelku, vytřepu piliny z vlasů, ruku si umyju jenom jednu, ta druhá je od barvy a už bych to nestihl, tak ji radši nebudu na kameru vůbec ukazovat. 12:59 sednu za notebook, 13:00 mi zvoní Skype. Sednu si na obarvenou ruku, abych na to nemusel myslet, že s ní nemám máchat před kamerou, a zvednu to. Na obrazovce černo.

"Majkl, máme technické problémy, vyřešíme je přibližně za šest minut. Počkáte?"
Já: "Jasně." [snad singulár - "mám technické problémy", ne?]

Jdu si umýt i druhou ruku, když mám na to těch šest minut. 13:06, Skype zvoní podruhé. Čekal jsem postarší ženu, co neumí používat Skype. Čekala mě komise třech manažerů, každý před sebou jenom stůl, pero, sklenici vody a papíry. Za nima velká, prázdná, sterilně bílá místnost. Každý se mi postupně představí: manažer toho a toho, manažer támhletoto a taky toho borce vedle, manažer těchhle dvou manažerů. Pak mi začnou dávat otázky.

"Majkl, co vás nejvíce přitahuje na této pozici?"
Já: "Nejvíce se mi líbí to, jak se v ní velmi dobře střetává mé vzdělání společně s mými pracovními zkušenostmi." [dobře ty kulišáku voe, jedna nula!] Každý z komise si zapisuje každé mé slovo. Dokonce se mi zdá, že si toho zapisují více, než jsem řekl, protože na to, jak toho zas tak moc neříkám, si tam něco čmárají podezřele dlouho. Pokaždé, když domluvím, obrátí list, kde je další otázka.

"A Majkl, jakou pozici podle vás zastávají sociální média v knihovnách?"
Já: "Sociální média jsou jedny z klíčových komunikačních kanálů moderní informační společnosti. Knihovnám to dává jedinečnou příležitost být svým čtenářům blíže, než kdykoliv předtím. V podstatě můžeme říci, že se svým klientům můžeme dostat až do kuchyně." [smích komise a radostné psaní potvrzuje vstřelenou branku a Klajbič dává dva nula voe!]

"A Majkl, jaké jsou vaše nejoblíbenější a[nerozumím, ale bylo to na A]s."
Já: "Autoři? Těch mám opravdu spoustu. Kdysi jsem byl můj nejoblíbenější spisovatel Jack Kerouac, nicméně postupně jsem začal mít rád i především ruské klasiky jako byl..."
Komise: "Ehm Majkl, říkali jsme aplikace." [divný pocit v podbříšku; dva jedna]
Já: "Pardon, nějak mi to tady přeskakuje." [nepřeskakuje] "Aplikace? V poslední době mám velmi rád Runtastic na běhání."
Komise: "Cože? Jak je to?"
Já: "Runtastic. Jakože složení slov Run a fantastický. Aplikace je opravdu... hmmm.... velmi... prostě je strašně ... ehm - fantastická." [ouh poor boy, dva dva] Komise si tohle jedno slovo zapíše na prázdný list papíru, otočí na další papír a jede se dál. Otázek je ještě hromada, žádná další vstřelená branka z mé strany. Přepálil jsem to ze startu prostě. Jsme u konce.

"A Majkl, máte nějaké otázky na nás?"
Já: "Nó tak jednu bych přece jen měl: co přesně bych teda měl vlastně dělat?"
Komise: "To je jednoduché. Budete u nás v knihovně povzbuzovat naše klienty k tomu, aby efektivně využívali technologie. Budete podobným způsobem také vzdělávat náš personál."
Já: "Aha, rozumím..." [nou ajdija uot du ju uant mi tu du] "Takže jaké konkrétní činnosti po mě vlastně budete požadovat?"
Komise: "Majkl, to je velice jednoduché. Budete učit naše zákazníky, jak efektivně využívat informační technologie k tomu, aby si ulehčili život. Budete je povzbuzovat k tomu, aby tyto technologie používali. Už je to jasnější?"
Já: "Naprosto." [stil nou ajdija]

Vzhledem ke konečnému skóre přibližně 2:15 rozhovor vytěsním z paměti. Dobrá zkušenost, ale Steve potřebuje krokve a já chleba a benzín. Navlíknu zas rychle monterky a fičím zpátky na střechu.

O týden později mi zas brní telefon.
"Majkl? Tady je manažer Wrkjsfn Strsdf. Dobré zprávy. Byl jste přijat. Kdy můžete nastoupit?"
Já: "Kdo to prosím volá? Kam jsem byl přijat?" [asi omyl, ne?]
"Majkl, máte více nabídek, že? Zvažujete možnosti, jestli k nám do Palmerstonu, nebo jinde, že?" [tě pic Rybano, to je ten manažer dvou manažerů z Palmerstonu]
Já: "Nó tak abych byl upřímný, tak po této pozici jsem prahl ze všech nejvíce, protože je pro mě nejvyzývavější." [stil hev nou ajdíja uot em aj gona dů bat aj dont ker] Nechci, aby slyšel Stevův falešný zpěv ani jeho kladivo, tak fičím dolů ze střechy hlava nehlava, párkrát mi během toho málem spadne mobil. Do toho mi borec furt něco říká a mi už to je šecko jedno, takže furt říkám jen "Jes jes of kors jes šur jes nou voris jes svít kul jep sí ja".

Za pár hodin si uvědomím, že říkal něco o dvou či třech týdnech. Napíšu mu mejla a vono se to fakt potvrzuje: nástup 25. září. Ouh boy. Teďka co teda jako - vzít, nevzít? Už jsem tady v Aucklandu celkem usazenej a tesařina je sice dřina, ale je to krásný a ten pocit na konci každýho dne je prostě boží. Navíc poloviční úvazek v knihovně mě uživí jen tak tak. Á co, ňák bylo, ňák bude, práce v zahraniční knihovně je na mým pomyslným bucket listu a tohle vypadá, že by mohlo bejt ono. Takže je to tady zase: balení, stěhovačka (je to ňákých 600 km jižně) na druhý konec ostrova, nový bydlení, město, lidi, práce, šecko. Už se toho všeho opruzu nemůžu dočkat.

Pohoří Hunua

A máme tu jaro. Oficiálně začalo už 1. září, nicméně to, který můžeš cítit na líci, přišlo až neska. Tak jsme s Kačou vyjeli na tripáka - když už mám jednou tu káru, že jo. Zamířili jsme do Hunua Ranges, největšího pralesa v celým aucklandským regionu. Nejdřív jsme sčekli Hunua Falls - zatím největší vodopád, jaký jsem kdy viděl. V levém dolním rohu je Kača sama.

Od vodopádu jsme si to střelili k přehradě Wairoa, kde jsme dali nějaký ten tramping (tady moc nepoužívají slovo hike, ale spíš tramp, takže do hor se nechodí hajkovat, ale trampovat).

Pak jsme si to namířili k východnímu pobřeží. To není tak divoký jako to západní a je to tam fakt hezký. Blbý je, že moře je strašně mělký, takže když je odliv, voda ustoupí často i o pár stovek metrů. Co už, stejně to na koupačku ještě nevypadá.

Byl to zatím můj nejdelší tripák. Zjistil jsem, že těch 5 dálničních pruhů v každým směru, co po nich jezdím v Aucklandu, se smrskává společně s narůstající vzdáleností od města a nějakých 20 km za městem je z toho 1 pruh. Taky jsem zjistil, že zdejší vesnice jsou fakt už móc vesnice a žít bych tam nechtěl, ani kdyby mi za to někdo platil.

Aucklandské regionální parky

Jsou prostě ósam. Je jich kolem Aucklandu asi 30 (mapa) a když některý z nich navštívíš, máš jistotu, že si dáš nějaký ten bushwalk, uvidíš nějaký to zvířátko (domestikovaný i divoký) a budeš mít prostě zelenej den. My jich navštívili zatím asi pět, každý park byl úplně jinej - tak třeba v Ambury jsme viděli, jak louka plynule přechází v moře a barvy se pomalu probouzí s přicházejícím jarem.

Taky tam byli strašně divní ptáci, kteří jen koukali, zatímco svět se kolem nich dál točil,

a jasně - k tomu všemu ovečky, ty nesmí prostě na Zélandu nikdy a nikde chybět. 

Krásným místem je Karekare na západním pobřeží jižně od Pihy. Nekonečná pláž s černým pískem a silným větrem, které z toho dělají surfařský ráj. Jestli ti je divný, že to je focený z vody, tak věz, že ten den jsem nechodil po světě krokem jistým a na konci dne jsem měl mokrý i trenky. To je furt ale v normě, Kača utopila mobil a mokrou měla i podprdu.

A tam, v Karakere, se mi poštěstilo vidět lachtaní rodinu. Skvělí borci, plně zaměstnáni ležením a tupým výrazem. Závist.

Dalším parkem stojícím za hřích je Duder. Divný na něm je, že po celé jeho ploše se pasou ovce. Takže procházíš oplocenýma parcelama, zavíráš za sebou pečlivě všude dvojitý vrátka a bavíš se tím, jak ti nejmenší neumí nejen chodit, ale ani padat, což je fakt směšný.

A okolí Duderu je samozřejmě taky hezký, jako skoro všechno tady.

Do parků přitom nemusíš jezdit za město, třeba tenhle leží kolem vulkánu Mount Wellington. Prostě tam dojedeš emhádéčkem, projdeš se, a jedeš zpátky.

Aby bylo jasný, že to je ve městě, ta tadydle ještě s domečkama:

Nejen regionální park však stojí za návštěvu. Vedle nich je tady totiž spousta "scénických rezervací" (scenic reserve), klasických parků (park), kopečků (domain) a podobně. Tak třeba dnes jsme přistavili u hlavní cesty a hle - kus lesa, kus skály a kousek pláže. Co více potřebuješ, ejhle člověče?