Do světa s Annou a Tonym

Před časem jsem psal, že s příchodem podzimního listí bych rád začal svůj španělskej život. Ani nevím, jak se to stalo, ale léto je na jeho sklonu a i když je listí ještě na stromech, co nevidět sletí dolů a mně nezbude, než se nechat odvát severním větrem. Ale bylo to hezký to léto tady v Česku a na Slovensku, dovolilo mi vidět zase ty, který jsem dlouho neviděl, a zase se jednou vydat do místních lesů a hor. Od dob, kdy jsem svůj španělskej život plánoval, se některý věci trochu změnily, tak jsem musel trochu zaimprovizovat. Aby taky ne, bezdomovým se toho mění hodně a pořád, hlavně pak, když se do toho začnou plíst holky. A tak se stalo, že jsem do party přibral jednu ze svých couchsurferek - Annu, světo a kolo milovníče, který si taky občas ublogne. Ta holčina nedá na kola dopustit a tak se nějak stalo, co by se dřív či později (nu, a stalo se to dřív) stalo tak jak tak : zkusím to tentokrát s tím kolem taky. Už delší dobu jsem si říkal, jaký to asi je si to takhle šlapat krajinou na tý stoličce na kolečkách. Nevím, jestli jsem si polepšil nebo přihoršil, nicméně ten svůj domov jsem na chvíli přemístíl z báglu na zádech na záda Tonyho. Tak se totiž ten můj černej borec jmenuje, aby bylo jasno.

Tony

Když už v tý cestovatelský rodině nejsem sám, ale je tam i Anna a Tony, tak si říkám, že by zas byla škoda vynechat všechno to krásný, co je mezi náma a španělským pobřežím, a že stejně nespěchám fakt vůbec ani trochu nikam, a že bych rád zjistil, jak se kouká na mraky i jinde. I vymyslel jsem, že bychom se pro začátek mohli projet po těch našich blízkých hlavních městech jako je Praha, Vídeň, Bratislava a Budapešť. Trasa to je jasná jak facka, že ani mapu nepotřebuješ - stačí najít Vltavu, jet proti proudu a až řeka zmizí, už vidíš Dunaj, kterou sleduješ po proudu až do Budapešti. Tohle by mělo stačit na to, abych zjistil, jestli s Tonym budem nerozluční bráchové, nebo ho dám v půli cesty k adopci a vrátím se zpět k domovu na zádech.

Anna & moře

Jednou z rituálních věcí na tom odjíždění s nejistým návratem je balení. To si vždycky rozložíš přes celou podlahu pokoje všechny věci, který máš, a vybíráš, co si na tu další cestu vezmeš, a co necháš za sebou s tím, že se hned smiřuješ s tím, že tu věc třeba už nikdy neuvidíš. Může se ztratit, propadnou do země během zemětřesení, tvůj pološílenej brácha ji prodá při jednom ze svých záchvatů šílenství nebo ti zplesniví kvůli tekoucí vodě v děravý střeše po meteoritickým náletu. A tak na ty věci vždycky koukáš a nakonec, jako vždy, dojdeš k tomu, že věci, který máš, nejsou důležitý, a že jsou důležitý lidi kolem tebe a vztahy, který s něma máš, a to celý uvědomění ti pomůže k tomu, abys ty věci nechal za sebou a zase si řekl, co v tom životě potřebuješ a co je pro tebe důležitý. U mě to vypadá nějak takhle:

Klajbič & jeho hmota

A tak, milý světe, zítra za svítání opouštím Prahu směr rakouskej Linz a co má se stát se stane, nechť mi Buddha dá sílu šlapat vpřed a zpátky ne.