Z Prahy do Budapešti na kole #4: maďarský punk

Sotva překročíme v Komárně most a ocitáme se v Maďarsku, tak všechno bylo najednou úplně jiný. Kecám - všechno bylo naprosto stejný. Nebude to ani tak tím, že slovenskej a maďarskej venkov jsou stejný, jako tím, že jižní Slovensko je Maďarsko. Z jazykovýho hlediska se totiž nic nezměnilo - všichni pořád mluví maďarsky, jako v celým jižním Slovensku, kde mi česky nerozuměli ani v místní putyce. Cesty jsou pořád stejně rozkodrcaný a k místnímu folklóru patří vedle zarostlýho komunistickýho pomníku z oprýskanýho betonu i řezník v dodávce objíždějící místní vesnice, montérky coby oficiální oblek každýho venkovskýho taťky nebo modrovlasý babči balancující na vojetejch skládačkách ve vikslajvantovejch šatech z šedesátek, na který když zaprší, tak ty kapky po nich jen ztečou jako po závěsu ve vlaku Českých drah, který jsou takhle prej dělaný schválně, aby je lidi nekradli a nedělali si z nich utěrky no věřil bys tomu?

Maďarský řezník

Tak jak tak, na Visegrád se rozhodneme jet jen pomalu a zastavovat se v každý maďarský vesnici a u každýho stánku s langošem, kterých je kolem cest jako máku. Ani ne tak kvůli těm langošům jako kvůli nezúčastněnýmu pozorování dění kolem. Jak tak cyklujem dál, docházíme k tomu, že místní soudruzi chtěli být opět originální, co se cyklostezek týče, to asi aby konkurovali přeshraničním soudruhům ze severu: tam, kde vede podél cesty cyklostezka, mají cyklisté zakázáno jet po silnici. Je to jakž takž logický a bylo by to snad i pochopitelný, kdyby ony ty cyklostezky nebyly děravý jako můj bankovní účet, takže poté, co Anna už klasicky háže šipku do starejch kopřiv, se rozhodneme jet po silnici. Místní řidiči jsou překvapivě torelantní a objíždí nás obloukama, div že nespadnou do protější škarpy. Asi taky občas jezdí na kole, takže mají pochopení.

Místní dopravní značení: žádný traktory ani povozy na silnici

Na maďarským venkově na nás fakt už dýchá Východ s velkým V. Postkomunistický budovy s heslama jsou v každý pořádný vesnici a když ne, nechybí pár pomníků s poděkováním sovětský armádě.

Stará zavřená fabrika se zachovalým zdobením

Baziliku v Esztergomu vidíme už z dálky. Aby taky ne, je to největší budova v Maďarsku a sídlo maďarský katolický církve. Budova to je fakt monumentální. Někdy si říkám, jak by bylo strašně fajn proměnit tyhle prostorný monstra do útulnejch bytů pro potřebný, do vzdělávacích center s enviromentální výchovou a workshopama o tom, jak si pěstovat vlastní jídlo a být víc soběstačnej v tomhle světě, kde vládne kapitál a nic víc, a vůbec proměnit je do míst, kde lidi můžou přijít a sdílet recepty na štastnej život, protože i když to je to nejdůležitjěší v životě člověka, nikde se to neučí a bůhvíproč do děcek od mala rveme raději lineární funkce, počet atomů v kdejaký chemický slátanině látek, který existují kromě učebnice jen v chemický laboratoři vyučujícího a příměstský továrně na jogurty, a nebo datum, od kdy do kdy se konaly řecko-perský války, protože to je přece základ holčičko a jestli to nevíš, tak jako promiň, ale bez toho nemůžeš žít plnohodnotnej život. No a pak lidi končej s konto korentama, protože si neuměj rozpočítat výdaje a příjmy, kde kdo se potácí životem s depkama o nenaplněnosti, hledajíce smysl života v práci, která má smysl jen do tý doby, než člověk neudělá krok zpět a nepoloží ji před sebe vedle dalších věcí, co jsou v životě důležitý, a tak co - hlavně, že odrecituje vyjmenovaná slova po Z, jako když bičem mrská. To se dá aspoň dobře oznámkovat a porovnat. Ale o tom třeba zas jednou.

Bazilika v Esztergomu

Za západu slunce vjíždíme do Dömös, epickýho maloměsta, kde jsme se chtěli ubytovat v kempu, kterej je však otevřenej jen v létě. Nezbylo, než vzít připravený peníze na kemp s tringeltem pro kempaře navrch a jít to propít do místní hospody. Tam na nás místní koukaj jako na zjevení a jediný, co uměj anglicky, je říct halo, což je německy ahoj. Na oplátku jediný, co umím říct maďarsky, je egészségére, tedy na zdraví, takže pivo si nakonec objednávám tak, že barmance ukazuju prstem na krygle na stole místních štamgastů, který na mě hledí, jako bych na ně žaloval učitelce tělocviku, že místo cvičení jen sedí na koze a nepřítomně čumí kolem, a když už mě barmanka konečně pochopí, otevře lednici plnou maďarskejch lahváčů, chvíli se v nich přehrabuje a ze zadní řady vyndá Krušovice a odpráskne mi tam českýho lahváče dřív, než ji stihnu nakreslit do vzduchu kříž na znamení ciwoe zastavit operaci teď, páč to je jak přijít do pizzerie v Neapoli a objednat si vepřo-knedlo-zelo. Holt asi mi chtěla udělat dobře, spíš ale jen dostat ze mě nějaký lováče, protože českej lahváč tam byl zdaleka nejdražší pivo. A tak co, dáme českýho pivsona a jdem si ustlat na břeh řeky.

Poslední noc u Dunaje

Ráno potkáváme Souena, naprosto skvělýho Francouze, který je už měsíc na cestě z Toulouse. Veze si s sebou na kole vlastní zahrádku: rajče a salát. Na to, že ve Francii zasadil semínka a rostliny jsou vystavený větru dešti, se jeho zahrádce vede skvěle.

Souenova zahrádka připevněná na kole

Nebylo třeba vo ničem moc přemejšlet a tenhle zahradník byl pro zbytek dne přibrán do naší party. Jelikož stezka vede po čím dál tím větších silnicích, který maj zároveň čím dál tím uzší krajnice, rozhodujem se překročit řeku a pokračovat podél levýho břehu Dunaje, kde se to na mapě hemží slibnýma fialovýma čarama značícíma cyklostezky.

Na trajektu přes řeku: Souen & Anna & prodejce lístků na trajekt, který nám zkušeně zkásnul kola stejnou částkou, jakou kasíruje auta

Toho dne do těch pedálů už šlapem, protože Budapešť je doslova za rohem a my už se tak nějak nemůžem dočkat. Když už jsou první domy na dohled, Anna začíná jásat a já si říkám, jak si dám selfie s nápisem Budapest, když tu cyklostezka bez náhrady skončí, dál následuje dálnice a my zas jednou tlačíme kola kolem fabrik na stezkách pro pěší, resp. srnky. Nápis "Budapest" pak poprvý vidím pod dálničním mostem, jak si spokojeně reziví v hromadě křoví. Když konečně najdem chodník, je to moc fajn projížďka po městský periferii.

Komunistická architektura byl vskutku originální

Jedeme přes obrovský panelákový sídliště, kde je skoro v každým vchodě hospoda. Není se co divit, žít v těchhle betonovejch obludáriích s umakartovými jádry po boku tisíce lidí, který jsou ve stejný bryndži, jako já - totiž na periferii s umartovým jádrem - určitě bych svýho barmana denodenně škrabkal pod fousem a sypal mu tringelty do rukávu, aby mi i s krámem neodtáhl jinam, protože to už by mi nezbylo než trávit čas v tom bytě na periferii s umakartovým jádrem. Betonovou džungli brzy střídá stará zástavba a když je starší a starší, tušíme, že centrum se blíží. Ani nevíme jak, najednou stojíme před budapešťským parlamentem a my si dáme hromadnou objímačku a Souen se tak rozdovádí, že málem sní svůj klíčící salát.

Budapešťský parlament, symbol města

A tak jsme tu. Budapešť. Najeto máme přes 800 kilometrů a po dvou týdnech to je zase fajn pocit zůstat na jednom místě dýl, než jednu noc. Budapešť se nám už od počátku totiž líbí tak moc, že se tu rozhodujem zůstat týden, během kterýho se jen válíme, chodíme po trzích, prolejzáme zdejší bary v bývalý židovský čtvrti, koukáme na pouliční umělce a skejtboardisty, procházíme se po nábřeží Dunaje, chodíme po přednáškách s místníma hippie průvodcema a vůbec se necháváme unášet městem, který mi přijde děsně otevřený, dostupný a reálný. Takovej východoevropskej Berlín - ale o tom třeba zas jednou.