Z Prahy do Budapešti na kole #2: rakouský roviny

První, co tě trkne do oka ve státě rakouským, jsou upravený cesty a vyšperkovaný vesnice až do post-kýčovita. Od českejch hranic do Lince si můžeš vybrat: buďto pojedeš přes místní vesnice oklikama půl dne, nebo to šlehneš po hlavní cestě za dvě hodiny. A tak jsme si šlehli. První půlku jsme šlapali jen do kopce a druhou půlku to je neuvěřitelnejch 14 kilometrů jenom z kopce a fakt do toho nešlápneš ani jednou. Blbý na tom je, že kolo s nákladem se špatně ubrzďuje a podobně jsou na tom i zdejší náklaďáky, který když tě předjížděj, tak na tebe vyšlou takovou tlakovou vlnu, že máš pocit, jako kdyby do tebe strčil kůň. A tak přežili jsme a když jsme dorazili do Lince, konečně jsme ji spatřili: Dunaj, jednu z největších řek v Evropě, na který leží tolik hlavních měst. Nezbylo, než po zbytek dne zevlit na jejích březích a nechat si omývat nohy vlnkami od projíždějících parníků.

U Dunaje

Jsme v Linci, už není cesty zpět a vyrážíme na Vídeň. Cestou dost prší, což má za následek velkou spotřebu čokolády, čaje a nealko piv. Je to krásný, když je člověk takhle odevzdán to rukou počasí, hlavně déšť a zima mají moc z tebe vytáhnout ty nejhlubší existenciální otázky, hlavně ty zahrnující nejnebezpečnější slovo světa: proč.

V dešti v kukuřičných polích

Cyklostezka je tady v Dolních Rakousech hodně plochá a o kopec nezavadíš ani pohledem. Jedeme celou dobu v těšný blízkosti Dunaje a po dvou dnech už nám zevšední všechny ty parníky a lodě táhnoucí něco nahoru proti proudu a něco jinýho po proudu dolů a zatímco první noc nás to hučení lodí budilo, během noci další už je jen sladkou ukolébavkou. V létě je stezka prej přervaná cyklistama, my si v babím létě užíváme klid a na těch pár zmoklejch cyklistů, který přes den potkáme, máváme už z dálky. Setkání v dešti a mimo sezóny bývají tak nějak intimější a často se za jízdy zakecáváme, protože místa dost a trasu fakt sledovat netřeba, páč je to tady všechno rovný jak pravítko.

Slunce západ na dunajské stezce

Před Vídní se začínají objevovat první vinný sady. Nejdřív hodně zřídka a spíše jen doplňují malý domky s vápennýma omítkama a doškovýma střechama, brzy jim však patří celý předlouhý svahy dunajskýho údolí. Vrchol přichází ve Wachau, který je sice turistama obsypaný jako ty zdejší vinný trsy hroznama, nicméně kluci a holky turistický ví, proč tam jezdí - vedle vinných sklípků a dobře schovanejch vinařství je údolí plný vesnic s kamennýma budovama z let, kdy naše prababičky ještě zdaleka nežily.

Wachau

S blížící se Vídni jsme celí nesví, což je asi vždycky, když přijíždíš do velkejch metropolí na kole nebo pěšky, takže musíš minout velký průmyslový zóny se všema těma čističkama, elektrárnama, sběrnama a výrobníma halama plnejch živejch zombie, co si chtějí prací u pásu ukrojit trochu peněz na ten domeček štěstí. Kéž by k nim někdo propašoval moták se vzkazem, že štěstí se nekupuje a domeček stačí mít na kole.

Někde v předvídeňských vesnicích

I tak jsme ve Vídni zůstali dva dny, a to bez nějakýho zvláštního cíle - jen jsme se potulovali po Josefstadt, vymetaje místní krámy se starým nepotřebným zbožím a flákáním se po zdejších marketech. Je to od místních marketérů hezký, že všechnu tu zeleninu a ovoce, který jim na konci zbudou, dávají na stejný místo, kde je volně k dispozici všem socanům včetně nás. A tak jsme si zas po čase zadumpsteřili.

Dumpsteří úlovky

Z Vídně jsme vyjeli za časnýho rána, abychom se vyhli hlavní špičce. Veliká je Vídeň, veliká, takže jsme uvízli v místních zácpách i tak.

Zacpaní ve Vídni

Dál na východ jsme pokračovali přes Donauninsel, vídeňský osrov na Dunaji, který roztíná řeku vedví po délce krásných 21 kilometrů. Je to fakt nejlepší způsob, jak projet Vídeň a přesto zůstat v lese.

Klajbič & Vídeň

Ostrov volně přebíhá do národního parku Donauauen, který končí až těsně před hranicemi se Slovenskem. Právě v Donauauen se Anna stihne parádně vysekat, to když ji předjížděl v zatáčce dementní cyklista, kterého předjížděl ještě více dementnější řidič, zatímco naproti jel náklaďák. Budiž jim k dobru, že zastavili, kali se a klaněli se Anně a k zemi, jak jim bylo hanba, že se nechali unést vlastní demencí. No Annin košík těma kecama stejně nenarovnali.

Anin košík po srážce s plotem

A tak pokračujem dál a dál do nitra národního parku, až začnem u dýňových plantáží větřit ve vzduchu Slovensko.

Dýňový plantáže v Donauauen