Letní přechod Velké Fatry

Už jsem to kdysi šel, a tak jako se každej dobrej holub jednou vrátí, tak se vrací i dobrý trampy do tramperskejch životů. Kdysi to bylo se starým dobrým Kubou F., tentokrát mi dělal spoluvandrovníka Kaďákson. Začali jsme v Ružomberoku, kde začala padat tma ještě před tím, než jsme vystoupili z vlaku. Vydali jsme se na Vlkolínské lúky, kde jsme to toho dne zapíchli ve stanu. Kaďákson cestou furt něco valil o medvědech a ustavičně mžoural očima do tmy noci - nepomohlo ani, když jsem mu vysvětlil, že je jich tu sice spoustu, to zas ne že ne, ale voni tě nenechaj je ani zahlídnout jen tak, to musí být zasloužený a přijde to, když to nejmíň čekáš, a nevím jak on, ale já to ještě zasloužený nemám, to ještě hodně bot musím provandrovat a hodně vody z rozvodněnejch pramenů a náhlých dešťů mi v nich musí protýct. Každopádně že v noci pršelo jako z konve vím víceméně jen z Kaďákova vyprávění. Jak totiž řekl jednou Kuba F.: "Ty vole, Jurek není stan, to je srub!"

Po tmě k Vlkolínským lúkám

Ráno bylo mlžný jak ve finský sauně a když už to chvíli vypadalo, že se bílo rozestoupí, začalo pršet. Byl to takovej ten správnej déšť, ve kterým ať děláš co děláš, tak tě dřív nebo později promočí na kost, a je to takový bezděčný, zcela mimochodem a kdyby se déšť zhmotněl, koulel by nevěřícně očima, rozhazoval rukama a říkal v dešťičině "Pršššššš jééé, co tóóó? Mokrýšššš? I trenkýýýššš jo? To já néééšššš prššššš".

Kaďákson v mlze

Na první zastávce, vojenský zotavovně Smrekovici, jsme si už oba lili vodu z bot. Teploměr ukazoval 12 stupňů, takže jsme začali klepat kosu, jen co jsme si sundali pláštěnky před hospodou. Dokonalost týhle situaci dodala navoněná brigádnice za vypulírovaným pultíkem hotelu: "Nie, krčma je dnes zatvorená, pretože máme uzavretú spoločnost." "Aha, no a..." "Nie." Stejně je zvláštní, jak to slovenský "nie" je o tak strašně moc víc sexy, než český "ne".

Smrekovica v mlze 

Holt život je fajn i v dešti, tak se nenecháváme votrávit a mašírujem si to dál. Zbytek cesty byl toho dne už tak nějak přímočarej a jak hodiny míjely, my poznali jen déšť, zimu, déšť, bláto a déšť. Všechno pochopitelně mokrý, protože pořád pršelo, ale mám pocit, že to, že pršelo celej den úplně nejvíc, už jsem říkal, ale kdyby ne, tak fakt moc a moc pršelo. Někdy kolem čtvrtý odpoledne jsem tam nakonec došli: na Chatu pod Borišovom. Takový to, když jdeš nekonečnou mlhou s blátem doslova až za ušima (jo jo, párkrát jsem v tom vymáchal), a najednou se ti doslova před nosem zjeví chata, ty otevřeš dveře a tam hospoda plná lidí, co hrajou karty, pijou pivo, v krbu je zatopeno a v menu mají vege variantu: plněný ovocný knedlíky. No slast jako.

Pohoda na chatě

Ten den jsme už nikam nešli a radši pili piváky až do černočerný noci a pak si ustlali rovnou na podlaze hospody. Kolem půlnoci nás ještě přišel postavit do latě vožralej chatař - nechť Buddha dá pokoj jeho mysli - a pak už bylo jen božský ticho uprostřed Velikánský Fatry, přestalo pršet a mléčná dráha se mi zase jednou ukázala. Ze severní polokoule už jsem ji neviděl pár let.

Ráno ráníčko, než se chata stačila probudit, jsme si to šlapali směr Križna.

Chata pod Borišovom

Ten den už bylo všechno, jak mělo bejt: trocha větru, že to krásně zohýbá trávu, ale stromy ne, slunce, jen přihřát záda, ale spálit ne, a teplota tak akorát, aby ti nebyla zima, ale potit ne hele.

Štastně vypadající Kaďákson

Výpravu jsme za končili stylově v hostinci čtvrté cenové skupiny v Dolným Harmanecu, odkud následovala epická cesta domů, která s přestupy a čekáním na spoje trvala přes sedm hodin. Moje chodidla dostala ta tomhle trampu zabrat, jako nikdy, což přičítávám na vrub trampování v mokrejch botách, respektive totálnímu rozmolčení mých noh na mokrý atomy. Uznávám, že teď už nastal čas na to, abych si koupil sandále, kde ta voda sice nateče hned, hned se ale taky odplaví zpět do potočin, kam patří.

Někde na Veľkofatranský magistrále

Nakonec jsme se i dozvěděli, jak se chovat při setkání s medvědem