Zimní nepřechod Jižní Tararuy

Říkaj tomu vznešeně Jižní přechod. Jedná se o 33 kilometrů dlouhej tramp, kterej vede napříč pohořím Tararua. Buš, sníh, led, bláto, řeky, prostě Zéland v plný polní. Tenhle tramp typicky trvá tři dny, páč v zélandský buši musíš počítat kilák až kilák a půl na hodinu, při troše "štěstí" klidně dvě hodiny na kilák. Už dlouho mi to leželo v hlavě, a tak jednoho pátečního rána nezbylo, než sebrat Hugha, říct Francouzce PIN ke svýmu kontu, ať mi nemusí cálovat rakev ze svýho, a vyrazit. V báglu chleba, čínský polívky na zbytek tejdne, rum a deset párů ponožek.

Začali jsme v pátek po obědě v Otaki Forks, populárním přístupovým místě do Tararuy. I když pohoří Tararua má na dýlku 80 kiláku, je tu jen kolem 10 míst, odkud se dá do hor dostat. Jinak to prostě nejde, buš je tak hustá, hory tak strmý a povrch tak nestálej, že je to skoro nemožný projít. Naším cílem ten den byla Field Hut, nejstarší chata v pohoří. Pamětníci vzpomenou, že jsem tam před pár měsíci nocoval na děravý podlaze. Za dvě tři pohodový hodiny trampu jsme tam byli. V chatě kromě pár vačic nebyl nikdo. Dali jsme rum, chleba s arašídovým máslem a pokoušeli se rozdělat oheň. Díky naprosto promočenýmu dřevu to mělo výhřevnost asi jako prd v letištní hale, což nasere hlavně při teplotě devět pod nulou.

Nezbylo, než navlíct zásobu ponožek a všeho dalšího oblečení, který bylo po ruce. Uprostřed noci přišli tři zbloudilci: Francouz, Němec a Kiwák. Říkaj, že prej venku se dějou divy, tak sem to šel čeknout a něco na tom bylo. Říka se tomu halo a je to docela častý, tady ale moc ne, páč tu je skoro pořád zataženo.

Druhej den vstanem za tmy, sbalíme věci, a začnem se škrábat pomalu nahoru. Cílem byla Alpha Hut, asi 8 hodin vzdálená chata. Přístup k ní je po hřebenu hor, kterej je vostrej jako břitva a je známej pro silný antarktický větry a koneckonců i díky tomu, že má na svědomí nejvíce smrťáků v celý Tararuře. Měli jsme ten den krásný počasí a jelikož to z dálky vypadalo docela slezitelně, šlo se na věc.

Po třech hodinách jsme došli na Kime Hut, dali sváču, posilnili se vzájemnýma kecama jakože "dneska to pude ty voe" a šli jsme dál.

Vyškrábem se na počátek hřebene a před náma se zjeví Mount Hector, nejvyšší hora celýho přechodu. A tam mi zase blesklo v hlavě starý dobrý přísloví: něco je špatně, když jde všechno podle plánu. To slezitelný, co jsme viděli předtím, byl takovej předhřebínek a skutečnej hřeben vypadal o dost hůř. Byl z poloviny pokrytej starým sněhem a cele zahalen ledovou krustou. Nemaje mačky ani cepíny, dáváme válečnou poradu. Rozhodnem se prubnout Mt Hector, první horu, která nám stála v cestě, a pak že se uvidí.

Zatímco ukazatel hlásal 45 minut na vrchol, trvalo nám to krásný dvě hodiny opatrnýho našlapování a hledání nezaledněnýho místa pro naše starý tramperský boty. Nahoře nás nečekalo nic jinýho, než konstantní ledový moře kluzký jako olejem politý parkety. Normálně stojíš na zemi a pokud není dokonale rovná, sesouváš se postupně dolů někam k Tasmánskýmu moři, kam se díky zdejším převisům nemáš šanci dostat v jenom kuse.

Pohled na zbytek hřebene nás ujišťuje, že dneska to zase nepude. Dokonce i stopy po trojici horolezců s cepínama a mačkama vedou dalších 20 metrů po hřebeni a pak se stáčí zpět dolů do bezpečí buše.

Nepřechod hřebene pro nás znamenal, že se v dalších pár hodinách nedostanem k chatě. Už bylo hodně po poledni, byli sme promočený a teď jsme museli přemejšlet, kam se vydat. Stmívá se tu něco po čtvrtý. Dvě hodiny zpět byla Kime Hut, ta ale neměla krb (stejně by nebylo čím topit, byli jsme nad úrovní buše) a díky tomu, že byla na otevřeným prostranství, stála přímo v cestě studenýmu jižáku a nám se fakt nechtělo nocovat v ještě větší zimě, než včera. Zpět na Field Hut by znamenalo totální porážku, takže jsme se rozhodli jít na Penn Creek Hut. Chata pěkně v údolí u řeky, žádnej vítr, spousta dřeva na topení kolem, dvě hodiny pohodový chůze od Otaki Forks. Plán krásnej, problém byl v tom, že na chatu to byl osmi hodinovej trek. A tak co, čelovky jsou, síla zatím taky. Vydáme se na sestup. Trvalo nám několik hodin, než jsme se doklouzali vo trochu níž do relativního bezpečí zelený kleče. Led a sníh si vyžádali nejen spoustu opatrnosti, ale taky 100% pozornost, což ti ubírá na síle třikrát rychlejc.

Před setměním dáváme první pořádný jídlo a tak nějak si uvědomujem, že bychom byli schopni v minutě usnout. Nějaký dva nastoupaný a další dva sestoupaný kilometry v tom blátě, sněhu, větru a ledu si začaly vybírat svou daň. Oba jsme pochopitelně byli úplně mokří - i když neprší, všude je takový vlhko a mokro, že prostě seš furt mokrej. Jsme někde v tisíci metrech, před náma hřeben se třema vrcholama završenej McIntoshem o výšce necelých tisíc tři sta. Vypadá to na pěknou dálku a já si říkám, jaký by to bylo bivakovat tady nahoře. Ne, to prostě ne. Postavím se, pokrčím ramena, zahledím se k zemi a prostě jdu. Prostě - jdu.

Myslím na to, jaký to bylo před pár lety ve Španělsku na tisícikilometrový pouti do Santiaga. Každej den máš před sebou jedinej úkol: ujít další kousek. Nemusíš o ničem přemejšlet, jen prostě jdeš a užíváš si toho, že to je to jediný, co musíš ten den udělat, a že to je to jediný, na čem teď závidí celej tvůj vesmír. Jedna noha střídá druhou. Někdy i tenhle stupidně jednoduchej pohyb může bejt tak těžkej. Když se konečně vyškrábu na McIntosh, padnu na morkou trávu a zjišťuju, že Hugh je nějakech 20 minut za mnou. Na chvíli usnu. Hugh dojde na vrchol a je tak unavenej, že neříká vůbec nic. Vydáme se na sestup, do buše se dostáváme za tmy. Tenhle trek podle všeho chodí několik desítek lidí ročně, kteří nemaj šanci vyšlapat něco jako chodník, takže se orientuješ jen podle oranžovejch trojúhelníků na stromech, který v některých úsecích ale úplně chybí nebo jsou prorostlý mechem.

Trvalo nám další tři hodiny, než jsme se dostali na dno údolí. Celou dobu jsem se snažil vzpomenout na to, kdy jsem byl naposledy takhle unavenej. Nevzpomněl jsem si. Závěrečnej úsek byl v korytě deset metrů široký řeky. Místní se broděj v řekách zásadně v botech, protože to je bezpečnější, no a páč to bylo stejně už úplně jedno, přebrodili jsme to po kiwácku pěkně v hadrech. Chvíli na to nacházíme chatu. Je prázdná. Poslední zápis měsíc starej - kdo by sem taky chodil, že jo. Hugh sedne za stůl. Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle usnout, ani si nestačil sundat batoh. Svlíknu se, rozdělám oheň a uvařím čaj. Vzbudím Hugha. Je teplo. TEPLO. Před hodinou to bylo pro mě stejně nedosažitelný jako léto, po kterým se slehla zem před pěti měsíci. Dáme první jídlo, druhý, třetí, a usínáme. Uprostřed noci přichází trojice z předešlý noci. Všichni zmrzlí na kost, borci brodili řeku bosky a všichni do jednoho se v ní vymáchali. Francouz byl tak vděčnej, že jsme rozdělali oheň, že se s náma podělil o pastis (jo, nekecám, normálně měl s sebou pastis, už zbýval jen Ital s pizzou v tlumoku) i zásoby vlastoručně vypěstovanýho tabáku i dalšího kuřiva. Všechno jsem do sebe hodil a pak jsem usnul spánkem bezesných.

Ráno jsem se rozhodl ignorovat svý ztuhlý tělo přející si zůstat v poloze ležmo nejmíň další tři dny a vstát z postele i tak. Měli jsme pokračovat podél řeky zpět do Otaki Forks. Už jsem se docela na ten dvouhodinovej tramp po rovině těšil.

Otvírám Knihu návštěv z chaty, abych tam zaznamenal čas našeho odchodu. Zběžně mrkám na předchozí zápisy. Čtu a čtu, a něco mi říkalo, že přesně takhle to mělo bejt, že jsem to vlastně věděl už od svýho narození. Pointa co druhýho zápisu byla, že dvouhodinovej trek podél řeky do Otaki Forks už dávno nemá 2 hodiny, ale 8-10. V podstatě neschůdnej trek utrpěl v předchozích měsících mohutnejma sesuvama a popadanejma stromama. Nejmíň dva stometrový úseky je nutný přeplavat, protože kaňon řeky je v tom místě tak strmej, že není možný si v něm prošlapat cestu. Zeptám se Hugha, jestli má s sebou plavky a vodotěsnou čelovku, protože za 8 hodin už bude zase tma. Ten na mě hledí nejdřív překvapeně, pak zoufale, pak se oba smějeme a všechno je zase cajk. Oba jsme krásně vodevzdaný. Navlíknem mokrý boty a vydáme se zpět kilometr nahoru, na vrcholky hor. Nahoře nacházíme ceduli, která říká, že není radno vydávat se kolem řeky. Jasný, to už víme taky, jen je škoda, že jsme tu ceduli nepotkali dřív.

Nahoře je viditelnost pár desítek metrů. Vane silnej jižák, mrholí, všude námraza. Sestupujeme přes Field Hut zpět do Otaki Forks. Celý nám to zabralo necelý 4 hodiny, což je nakonec docela dobrý.

Z Otaki Forks máme štěstí a chytíme hned stopa do Otaki. Štěstí proto, páč do Otaki Forks ten den jelo jen kolem 10 aut. V Otaki se postavíme k hlavnímu tahu na sever, zvednem palec a za minutu dvě už si to štrámujem zpět domů do Palmerstonu, kam se dostáváme při západu slunce. To je tuhle zimu asi popátý, co jsem byl poražen horou, pokaždý z trochu jinejch důvodů. Možná je na čase si říct, že chodit do zdejších hor v zimě není nejlepší nápad. Jasný, kecám, prubnu to zas.