Povídka o tom, jak jsem poznal Joan

Bylo léto. Bydlel jsem tehdy na Severním ostrově na Novým Zélandu. Pracoval jsem v knihovně, kde jsem ji poprvý potkal. Říkejme jí třeba Joan - vono to je stejně jedno, stejně jako to, jestli je tohle celý pravda nebo ne. Pouštěla si skladbu vod zélandskejch Datsuns a chtěla vědět, kde je na Youtube tlačítko repeat, aby nemusela po každým skončení songy znova klikat na tlačítko play. Tlačítko jsem ten den nenašel, za to jsem zjistil, že ta holka bydlí hned vedle knihovny a druhej den přijde zas. Byla vod pohledu cáklá. Právě to se mi na ni líbilo.

Druhej den přišla, v ruce kytaru, že jestli ji můžu naladit. Můžu, co by ne, my knihovníci umíme všechno. Naladím. Ona ať zahraju. Zahraju. Ona ať zazpívám. Tyhle absurdní situace mě vždycky přiváděj do takovýho stavu jako bych se vznášel nad městem plným mlhy a já bych jen vykrucoval tělem výkruty a všechno by mi bylo úplně volný. Zazpívám, uprostřed knihovny v pracovní době zpívám divný holce. Ona že super, ať se s ní jdu večer flákat do města. Souhlasím. Ona že super, že můžeme jít někam a dělat něco, čemu jsem jako vůbec nerozuměl, a tak co by ne. Tak na mě počká po práci a zavede mě do hudebnin. Tam mi dá do ruky tu nejlevnější kytaru a říká: "To je fakt super, že jsi souhlasil, že si koupíš kytaru a budeš se mnou chodit každý ráno před knihovnu žebrat, abys mi pomohl vydělat peníze na nájem, protože já se z toho bytu fakt vystěhovat nechci, už tam mám na oknech nalepený igelitový sáčky, aby tam nebylo vidět z ulice a já mohla chodit nahá i ve dne." Zamyšleně na ni hledím a udělám obrovský výkrut a rozeženu tu mlhu pode mnou a odkryje se mi hlavní ulice s náměstím, po kterým běhají děti. Usměju se na ně a oni na mě. Pošlou mi vzduchem kytaru a chtějí mi ji prodat, já ale řeknu, že žádný peníze nemám a že si kytaru seženu jinak. Joan je trochu zklamaná, ale uznává, že kytara je stejně drahá, i když podle mě vůbec není, ale diskutovat o tom nebudu.

Za pár dní jsem ji potkal před knihovnou. Hrála pořád dokola špatný céčko a mrmlala si pod nosem ...the answer my friend, is blowin' in the wind... Dal jsem ji dolar. Usmála se na mě a chtěla, ať zpívám s ní. Odmítl jsem, že spěchám do práce. Později mě to zamrzelo, a tak jsem za ní o pauze došel. Pořád hrála tu samou skladbu a ten samej špatnej akord. Zeptala se, co jsem poslouchal dnes ráno. Řekl jsem, že Samsona vod Reginy Spektor. Vona že to je teplý, a já že mi to je fuk, že stejně nemám co ztratit. Vona že mi rozumí. Usmála se. Objala mě.

Za několik dní jsem ji potkal na náměstí, před sebou papíry a ručně opsaný texty ke skladbě Samson. Snažila se to zazpívat, ale vůbec jí to nešlo. Pár týdnů na to jsem ji potkal na nádraží. Říká mi: "Majkl, včera jsem byla v tý soutěži 'Zéland hledá Talent'. Zpívala jsem jim Samsona, ale voni mi řekli, že to je špatný, ale já vím, že to bylo dobrý, ale ne zas tak moc, a tak to bylo stejně kvůli tý zimy víš, děsně se mi klepal hlas." Přišlo mi to milý.

Další dny za mnou chodívala do knihovny. Párkrát si mě vyžádala po služebním telefonu, že chce poradit něco s počítačem a já to umím nejlíp. Nevlastnila počítač. Vždycky, když jsem k ní přišel, ukazovala mi na knihovním počítači nový kapely a klipy, co objevila.

Další den jsem ji potkal a ptám se, jestli neví vo nějaký levný posteli, že už mě nebaví spát na karimatce. Vona  ať si vezmu její, že stejně spí na zemi. Říkám, že co to je za ptákovinu, a vona ať nekecám a vezmu si jí. Večer jsem přijel k ní domů a odvezl si její postel. Přišlo mi to divný, ale tak nějak mi to všechno do sebe zapadalo.

Nějaký čas na to jsem byl v práci a vona mi zase volala na služební telefon: "Majkl, je na čase posunout naše přátelství na další level. Zvu tě k sobě. Dneska. V pět. Buď přesný. Fakt ale. Přesně v pět." Zdržel jsem se a přišel deset minut po pátý. Vona sedí na barový stoličce uprostřed prázdný místnosti, v ruce kytaru, na sobě jen spodní prádlo. Na oknech mikrotenový sáčky. Zeptám se, proč jsem tu měl být přesně v pět, beztak nepracuje a celý dny se poflakuje po městě. "To já jen tak, to byl takovej vtip, víš, stejně nemám jak zjistit, kolik je hodin." Pravda. Nemá mobil ani hodinky. Hraje na kytaru. Zeptá se, jestli by mi vadilo, kdyby se svlíkla úplně. Říkám, že ne. Usměje se a nesvlíkne se. Místo toho mi ukazuje svou sbírku gumiček do vlasů, který si zásadně nekupuje, ale sbírá po nádražích a parcích.  Přišlo mi to romantický. Vzpomněl jsem si na Nina, sběratele fotek z fotobudek z Amélie z Montmartru. Pak mě pošle domů, že má moc práce. Kecá, celý dny se jen poflakuje a nedělá nic. Jdu domů.

Několik dní na to jsem k sobě pozval pár lidí, že si ugrilujem na zahradě tofu a dáme pár piv. Pak jsem potkal po cestě domů Joan a tak jsem ji pozval taky. Vypadala, že jí to nezajímá. Šel jsem domů. Začalo pršet. Zrušil jsem večeři. Vzal jsem kytaru a pár piv a šel hrát na verandu. A pak přišla Joan, na sobě mafiánský kabát. Vypadlo mi, že měla přijít taky. Vypadala šťastně, v očích ten klasicky šílený výraz. Ptá se, kde jsou všichni. Říkám, že prší, takže jsem všechny odvolal, ale neměl jsem jak napsat ji, když nemá ani mobil, a že teda dneska budem mít soukromou párty. Ona že cajk. Hrajem na kytaru, pijem piva. Jsem vopilej. Vona není, celej večer ucucává z jednoho lahváče. Smráká se. Je zima, jdem dovnitř.
"Majkl, já myslím, že bychom se měli spolu vyspat neska. Nemyslíš?" No to si nemyslim teda ani po sedmi pivech.
"Já nevím, hele Joan, tohle není dobrej napád víš, měli bychom bejt jenom kámoši."
"No však to budem furt, víš? To jen neska. Ty seš sám, já sem sama. Proč ne?" Láme mě.
"To prostě není správný, to takhle nefunguje, to už pak nikdy nebude stejný. Mně se líbí, jaký to je teď." Debata pokračuje dál dobrou půl hodinu. Přijde mi to čím dál tím víc absurdní a než se naděju, zase dělám výkruty v mlze vysoko nad zemí. Koukám dolů skrze oblaka, na chodníku Joan. Jde ke mně domů. Vleze do mýho pokoje. Pozoruju ji koutkem oka. Rozepne kabát, pod ním nic, vleze do postele, že jde spát. Do toho vidím týpka, co vypadá úplně stejně, jako já, jak jde za ní. Nekoukám se na to. Radši se otočím, odrazím se od oparu pode mnou a rychlostí střely se rozletím přímo do velkýho oblaku přede mnou. Je klid, nikde nic. Nechávám se unášet tichem.

Pár dní na to mi přijde mejl: "Majkl, ty seš takovej zmrd, cos mi to udělal? Jsem byla vožralá a tys mě normálně zneužil! Líbám, Joan." Neodepíšu. Celý mi to přijde cáklý. Odpoledne mi říká šéfová v práci: "Zase volala ta ženská, co chce vždycky tebe, jestli bys ji nepomohl s počítačem. Prej hledá tlačítko repeat na Youtube nebo co. Jdi za ní, je v prvním patře u pultu." Tuším průser. Jdu to čeknout. Joan sedí před knihovním počítačem, úsměv od ucha k uchu. Podívá se mi na jmenovku.
"Majkl? Tvý jméno je Majkl?"
Nikdy jsem neřekl pomalejší "joooooo, jááá sem Mmmmaaaaajkllll". Snažím se vypadat sebejistě. Nevím, jestli vzápětí vytáhne kudlu a podřízne mě, nebo mě obejme.
"Hele já si tady pouštím písničky na Youtube a hledám tlačítko repeat, aby ta písnička hrála pořád dokola. Nevíš, kde ho najdu?"
"Takový tlačítko tam neni, už jsem ho jednou hledal." Odpovídám a zcela vážně se zahledím na obrazovku; ve skutečnosti hledím skrz ni někam do buddhistickýho kláštera plnýho mnichů v severním Kašmíru.
"Tak hele, mistr Majkl, jestli se neobtěžuješ ho najít, tak to řekni rovnou, a já zavolám tvý šéfový, že odmítáš pomoci svejm zákazníkům." Mlha se blíží, naskakuju na ni. Tentokrát to jsou spíš mlžný vlny, takže se na nich dá surfovat. Roztáhnu ruce, pokrčím nohy a balancuju na vlnách.

Další den mi Joan pošle přes dvacet e-mailů plných nesrozumitelných zkratek a naprostých píčovin. Z podstaty chápu, že mě chce zaživa rozkrájet a narvat do mixéru a mixovat tak dlouho, až zvodnatím a budu se moct odpařit a vona pak s radostí natřikrát zamaluje ten mastnej flek, kterej po mě zbude na stropě kuchyně. Zkouším ji odepsat, v odpověď mi přijde něco nesrozumitelnýho. Další dny chodí do knihovny, volá mi na služební telefon. Vždycky chce něco nemožnýho. Jednou chtěla, aby ji mejly chodily na pevnou linku, jindy zase lednový číslo jednoho pornočasáku z roku 1983. Vždy přichází s úsměvem a ptá se na mý jméno, odchází nakrknutá jak želva, že co to je za knihovnu, když nemáme cédéčko s ukrajinským diskem ze sedmdesátek. Ty dny se chystám na dvoutýdenní odjezd do hor. V předvečer odjezdu mi přijde mejl:

Majkl, 
opravdu mě to mrzí, že jsem byla tak neodbytná tu noc, víš. Když já jsem pořád sama a ty seš takovej hezkej kluk. Nechtěla jsem ti ublížit, ale měla jsem ti asi říct, že měsíc zpátky jsem se vyspala na jednom fesťáku s ňákejma hipíkama, voba měli hodně specifickej druh kapavky, co se přenáší slinama. Já to chytla taky, a tak nějak jsem ti asi měla říct dřív, že? Fakt promiň, mrzí mě to, jsem hrozná. 

S láskou,
Joan

Odjedu do hor, ve volných chvílím se zkoumám. Po pár dnech googlení si jsem jistej, že za pár dní umřu. Celý dva týdny myslím na to, co bych tak asi měl dělat. Chci zpátky na svý oblaka, ty ale ne a ne přijít. Objednám se na kliniku, kam se mám dostavit den po návratu z hor. Když přijedu domů, ve schránce dopis. Otevřu ho, tam týden starý výsledky z kliniky. Vyšetřovaná osoba: Joan. Všechno negativní, úplně zdravá holka. Najdu přiloženýho dinosaura z kinder vajíčka a malou obálku. Otevřu ji, tam papír a na něm smajlík. Říkám si, že jsem musel definitivně ztratit smysl pro humor, protože mi to nějak nepřišlo vtipný. Jdu i tak na kliniku. Tam se mi vysmějou, že kapavka se slinama fakt přenést nemůže a jestli nejsem cáklej. Asi už taky jsem.

Pár týdnů ji nevidím. Když už si myslím, že se vypařila jak já z mixéru, přijde mi do schránky dopis se dvěma klíčema:

Majkl, 
jsi jediný, komu můžu věřit a kdo mě kdy miloval. Promiň to s tou kapavkou, to byla jen taková sranda, víš? Potkala jsem jednou na ulici Kima, bubeníka ze Soda Boyz, mý oblíbený kapely. Sbalila jsem ho a on mě vzal s sebou na turné. Jsem teď na Jižním ostrově a jedu stopem do polí. Nemám boty. Můžeš, prosím tě, jít ke mně domů a vyhodit všechny mý věci? Nech si sáčky na vysavač, ty jsou fakt dobrý. Pošli mi zpět jen můj pas a fotku mý dcery, klíče dej domovníkovi. Přikládám obálku se známkama a zpáteční adresou.

Líbá,
Joan

 PS: Doufám, že máš taky vysavač Samsung SR8855, vony ty sáčky jinak nepasujou. 

Oblaka přichází. Cítím, že to teď není moje rozhodnutí nechat se jima unášet. Poslušně si na ně sedám. Dneska jsou obzvláště měkký. Udělám v sedě pár otoček. Připadám si, jako bych seděl na kancelářský židli uprostřed nekonečný haly. Kouknu pod sebe. Vidím borce v mejch hadrech, jak jde do nějakýho bytu, kde jsou na oknech mikrotenový sáčky. Na plotně pánev s plesnivejma špagetama, vyschlej sáček čaje se luhuje ve vzduchoprázdnu ošumělýho hrnku, na parapetech povadlý kytky. Začne vyklízet byt. Všechno odváží do nějakýho obchodu s červeným křížem na dveřích. Spodní prádlo, rtěnky, toustovač, sbírku gumiček, knihy, starej lustr. Najde sáčky od vysavače. Zaváhá. Strčí si je do batohu. Všechno vyhazuje, jen pas a nějakou fotku dává zpět do bílý obálky. Zamkne byt, pak klepe na dveře v přízemí. Nikdo není doma, háže do nějaký schránky klíče, nasedá do auta. Chvíli sedí. Vytáhne z batohu sáčky do vysavače. Kouká na ně. Sesedám z oblaku a poprvý za dlouhou dobu necítím vůbec nic.