Roku 1987 zélandská vláda souhlasila přijímat 800 uprchlíků ročně. Účelem kvóty bylo hlavně formalizovat počet a postup přijímání uprchlíků, páč se to do teď dělo dost tak na punk. O deset let později byla kvóta snížena na plus mínus 750 uprchlických hlav / rok - s tím, že se Zéland postará o cestovní náklady uprchlíků (!), páč je jasný, že cálovat třeba 1500 dolarů za letenku z Káthmándů do Aucklandu je pro běžnýho Nepálce nepředstavitelný - zvláště, pokud posledních 20 let nevystrčil paty z uprchlickýho tábora. Vedle těch 750 uprchlíků za rok dostane uprchlický status pár stovek lidí v rámci azylového řízení a v rámci znovusjednocení rodin. Sečteno podtrženo, do týhle čtyřimilionový země přichází kolem tisícovky uprchlíků za rok. I když to není nejmíň, číslo je pořád nízký a některý instituce v čele s Červeným křížem ho kritizují a volají po navýšení kvót. Aktuálně Zéland přijímá hlavně uprchlíky z Eritreji, Džibutska, Burundi a Bhútánu. O migrantech mluvit netřeba, že se čtvrtina zdejších obyvatel nenarodila na Novým Zélandu, je všeobecně známý.
Tady v Palmerstonu máme hlavně Bhútánce, resp. etnický Nepálce. Patří do skupiny Lhotshampa - to takhle počátkem 20. století bhútánská vláda potřebovala někoho, kdo jim bude obdělávat pole a platit daně, a tak otevřela hranice Napálcům, kteří postupně osídlili celý jih Bhútánu. Když bhútánská vláda zjistila, že většina Nepálců je tam načerno a Bhútánci budou v Bhútánu brzy v menšině, započala s represemi, který nakonec odneslo nějakých čtvrt milionů Lhotshampů. Ti teď žijí v uprchlických táborech na východě Nepálu, ti šťastnější v Austrálii, Kanadě, Státech nebo tady. Teda, šťastnější - zdejší komunita má kolem 500 lidí; zélandská vláda neřeší jejich původní kastovní rozdělení, rodiny nebo cokoliv jinýho - prostě seš Lhotshampa, tak šup šup do Palmerstonu k ostatním. Tihle lidi tady často přichází v pokročilým věku s nulovou znalostí místního jazyka a kultury, řada z nich (hlavně starší generace) je negramotných a věř nebo ne, v padesáti letech se učit novej jazyk, do toho číst a psát a doufat, že to všechno jednou povede k vysněnýmu cíli - práci - není lehký. Většina Lhotshampů, se kterýma jsem mluvil, by si vybrala jinej stát, kdyby mohla (typicky Indii). Většině taky bylo úplně jedno, jakej druh práce tady dělaj. Prostě máš práci, seš king. A je fuk, jestli to je příležitostná uklízečka nebo noční hlídač traktorů na poli. V žebříčku hodnot Lhotsampů je práce prostě top.
Když jsem se bavil s místníma kiwákama o tom, jestli věděj, že se tady v 80 tisícovým městě potuluje pětistovka Nepálců a pár stovek dalších uprchlíků (hlavně Afghánců a Iráčanů), typicky na mě nejdřív překvapeně kulej vočima, jak když po deseti pivech zavostřuješ na ruční hodinky, a pak pokrčej ramenama jakože "stejně mi to je fuk". I když je jasný, že uprchlíky tady všichni potkáváme na ulici každej den, nikoho to v podstatě moc nezajímá, že jo, k čemu taky?
A tak když ke mně postupně pronikaly ty milé zprávy o nadšené solidaritě s uprchlíky z mé rodné země, začal jsem se zajímat více o to, co bych mohl udělat pro ty zdejší. A tak jsem započal svoji cestu za home tutoringem, čili takovým domácím vyučováním místních uprchlíků. Princip je takový, že se jednou týdně na hodinu sejdu s místním uprchlíkem a dělám pro něj, co je zrovna potřeba. Z 90 % je to výuka angličtiny, z 10 % to je třeba obvolání úřadů, domluvení schůzek u doktora, napsání e-mailů apod.
Můj uprchlík se jmenuje Tamanga. Je to čtyřicátník, co přišel ve válce o nohu. V jaký a kdy jsem z něho nedostal, páč na většinu mých otázek z týhle oblasti typicky odpovídá jen "war, not good" a jeho zasněný pohled míří někam skrze zdi a hory a přes celej oceán zpět do nepálskýho pralesa. Tamanga strávil posledních dvacet let v uprchlickým táboř v přístřešku o dvou místnostech, který sdílelo 11 lidí. S psaním začal před rokem. Cvičí každej den a už umí celou abecedu a pokud vidí nějaký slovo a nahlas si ho vyhláskuje, dokáže ho nakonec i vyslovit. Učím ho jednou týdně. Vždycky před koncem každý lekce se mě nezapomene zeptat, jestli bych nemohl přijít i další den, protože tu angličtinu fakt potřebuje. Kvůli tomu upřímnýmu nadšení je fakt těžký říkat "ne", a tak nemůžu dělat všechno, že jo.
Myslím, že by každýmu prospělo najít si svýho Tamanga. Představit si utrpení několika milionů uprchlíků nám jde jen těžko až vůbec a teprve skrz individuální příběhy se nám lépe chápe to nashromážděný strádání, který za těmahle skupinama stojí. Znáš to třeba z Titanicu, kde brečíš ne proto, že děcka houfně umíraj po pádu z převrácenýho trupu lodi, ale až když Jack definitivně mizí v hlubinách Atlantiku. Solidarita s těmi, kteří potřebují pomoc, je něco tak samozřejmýho, jakože kapitalismus je čisté zlo. Je přitom jedno, jestli ten člověk chce napít vody nebo jednoduše chce mít možnost žít alespoň trochu jako člověk. Pokud se takový uprchlík rozhodne žít v zemi, ve který se jiní narodili, dává to některým poblázněncům iluzi, že mají právo rozhodovat, kdo do tý země ještě patří a kdo už ne. Uprchlíci nejsou v nouzi jako když Franta z nádru potřebuje dvacku na krabicový, tohle je nouze, kdy někdo nemá nic a i to nic má svý krutý meze, a ty máš všechno a von chce mít jen mizivou naději, že jednou ne on, ale děti jeho dětí můžou mít alespoň neomezený nic. Dělá se mi fyzicky špatně z lidí, kteří odmítají pomoct druhým v takový nouzi, nebo - a to je pro mě největší odpad lidské rasy - k tomu nabádají ostatní. Nikdy nepochopím, jak tihle nelidi s naprosto zřejmým hitlerovským slovníkem můžou zastávat funkce na úřadech nebo dokonce na univerzitách. Kdyby to nebyla pravda, myslel bych si, že je to z trapnýho orwelovskýho románu. I když podobný věci typicky úspěšně ignoruju a většinou se jenom směju bezedné demenci lidstva a radši sednu a upletu svetr, tohle mi od počátku nepřijde vtipný ani trochu.
A tady je ten svetr:
Respekt Míšo,máš srdce na správném místě...
OdpovědětVymazat