Wellington: jo, tak tady by to taky šlo

Mám v hlavě pár měst, kde si říkám, že by to jako šlo zůstat nějaký ten pátek, týden nebo měsíc, rok anebo dva či pět. Vedle Amsterodamu, Barcelony a zatím nepřekonatelného Trondheimu mezi ně přibyl Wellington. Hlavní město Zélandu se nachází na nejjižnějším jihu Severního ostrova. Přehlídneš ho okem poměrně rychle, přejdeš pěšky taky. Zatímco v centru jsou divadla, bary, koncerty a všechno tohle po kupě, předměstí je klidný a vesnický a když si vyjdeš na první kopec, jsi totálně osamocen v divočině. Takhle nějak vypadá celý město:

Knihovny tam mají punkový a skvělý.

Já si s Kačou střihl tripáka do místních kopců na západ od města.

Místy to tam vypadalo jako někde ve středním Španělsku neb v Izraeli,

hluk vln ti ale dával tušit, že tohle žádný trapný moře není, že tohle je nefajšovanej oušn.

Kdyby sis ještě náhodou nebyl jistej, podobný značky ti to potvrděj.

Léto tu bylo v plným proudu, aby taky ne, 1. prosince už začalo i podle kalendáře.

Cestou jsme minuli Red Rocks, což je rezervace tvořená lávou z erupce podmořský sopky nějakých dvě stě milionů let nazpět.

Ten den jsem měl to štěstí, že jsem uviděl svýho prvního nefalšovanýho tučňáka ou je!

Další dny už jsem se jen toulal Wellingtonem a obdivoval se tomu, jak je to město vlastně malý a přesto tam je tolik moc věcí, co můžeš pořád objevovat.

Poslední den večír jsem si dal s Kachnidlem klasické liskando při západu slunce na místní pláži. Kača, posílena burbounem, si pak hrála na kapitána a lezla všude možně.

I když do Wellingtonu jedu ještě několikrát, už teď mě mrzí, že si ho nemůžu vzít na další cesty s sebou.