Jižní cíp severního ostrova

Zase po čase tripák s holčinou ze Suché, tentokrát na ten nejjižnější jih Severního ostrova. Začali jsme na Castle Point (no dobře, začali jsme pivákama na koncertě The Cheats). Castle Point je zvláštní místo, kde se jede z vnitrozemí asi 60 km a kromě majáku a pár domů tam nic není. Zpátky musíš tou samou cestou.

Pokračovali jsme na Waiohine Gorge, což je kaňon na východní straně pohoří Tararua. Hodně Kanada stajl - řeky, vodopády, kamení. Branou do Tararuy z Waiohine Gorge je lanový most, který jakože přejít je dost tak houpající zkušenost.

Pod mostem teče řeka Waiohine. Krásná, zelená.

Samotný kaňon Waiohine byl z části uzavřen kvůli sesuvům. Je to v těchhle místech docela normálka, že se sesune půl hory tak moc, že jsou cesty uzavřený i na několik let, než to cestáři zase všechno dají do kupy.

Naše cesta pokračovala dále na mys Palliser, nejjižnější cíp Severního ostrova.

Cesta k majáku trvala několik hodin po cestách, které u majáku prostě končí a jednou tam dojedeš, nezbyde ti, než to otočit a jet nazpět.

Cestou musíš dávat bacha na krosící tučňáky, který ňáký přechody a cesty jako nezajímaj, že jo.

Večer už jsme se zmohli leda na piváka na pláži. Klučičí část naší výpravy se zmohla i na koupačku.

Přespali jsme v auťáku a další den se vydali očumnout Putangirua Pinnacles, což je takový jako fakt divný zerodovaný pohoří. Mimochodem se tam točila scéna Paths of Dead z Pána Prstenů.

No a pak, na závěr tripáku, jsem viděl Jižní ostrov.

Pak už jen rovnou do Wellingtonu a šup šup zpět do Palmerstonu. Celý tripák byl ukázkou i předzvěstí toho, co se děje a co se nevyhnutelně stane: jak se tak postupně přesouvám z nejsevernější cípu Severního ostrova na ten nejjižnější, a jak příští měsíc už není vyhnutí a spočine na Jižáku nejen moje oko, ale i moje noha.