Kultura na zélandským maloměstě: trocha tý muziky

Dost bylo srandiček na zélandskou kulturu (první díl & druhý díl), dneska něco pro hudební fajnšmekry. Pokud nejsi mjuzik fan první kategorie, radši uteč, dokud máš čas, bude to fakt hodně spešl.

Jak už jsem naznačoval dříve, Zéland je unikátní v tom, že je to jedno z nejopuštěnějších míst planety se "Západní", rozuměj anglo-americkou, kulturou. Opuštěnost se promítá do toho, že sem zabloudí typicky jen velký kapely, který hrajou za velký peníze, nicméně vzhledem ke zdejší ekonomický situaci a davovým šílenství po každým zvučným jméně mají prakticky jistotu, že tu rugbyovou arénu naplní. Typicky objedou magickou trojku měst Auckland (dalece největší město vůbec) - Wellington (hlavní město) - Christchurch (největší město Jižního ostrova). Takovou kapelou jsou třeba Foo Fighters, který nedávno ohlásili svý australsko-zélandský turné. Cena lístků začíná někde na $100 na postranní zadní tribuny, klasický vstupný někam doprostřed se pohybuje kolem těch $150. No nekup to. Undergroundová scéna je tady taky dalece jedinečná: v malých klubech tady potkáš převážně jen zélandský kapely nebo občas jejich zbloudilý australský bratry. Hodně se tady používá slovo "punk-rock" ve smyslu klasickýho starýho dobrýho americkýho punk-rocku. Skoro každej punk-rocker tady jezdí na skejtu, sere na školu a punkuje na plný úvazek. Chodit na místní undergroundový koncerty a nemít přitom skejta pod paží nebo aspoň kšiltovku je dost tak fo pa. Na nějaký máničkovský manžestrový saka nebo nedej bože lennonky se tady nehraje.

V Aucklandu se podzemní scéna točí kolem klubu Wine Cellar, epickým místě plným starých gaučů, kde si zahrát patří k vrcholným momentům zdejších kapel. Wine Cellar hostí kapely prakticky každej týden, vstupný se typicky pohybuje kolem $5, což je na místní poměry nula nula nic. Město zaslíbený pro podzemní kulturu však není rozpláclej Auckland, ale Wellington, který je přirovnáván k hipsterskýmu ráji Melbourne a někde jsem u jednoho Čecha četl, že to je takový Brno (!!!). O Wellingtonu až někdy příště, to bych asi nepsal vo ničom jiným.

Nedaleko mýho prozatímně domovskýho Palmerstonu v Levinu máme prostor Alternative Entertainment Bureau, který se blíží spíše komunitnímu středisku, než čemukoliv jinýmu. Přímo tady v Palmerstonu je excelentní Great Job!, kde jsou akce tak jednou za dva týdny. Co jsem s těma lidma, co to tady dělaj, mluvil, tak je to stejný jako všude: Palmerstoňáci si stěžujou, že se tady v městě nic neděje, a když maj přijít na kapelu, radši seděj doma a remcaj, že přece nebudou platit $10 za kapely, vo kterých nikdy neslyšeli, když můžou jít na muzikální představení - sice za kilčo, ale byla na to reklama v televizi. V TELEVIZI, chápeš! Pffff. Když jsem přišel na poslední koncert minutu před plánovaným začátkem, organizátor mě vítal potřesením ruky a radostným zvoláním "Desátej návštěvník, Henry, je to tam!". Ostatně, takoví místňáci Soda Boyz by mohli vyprávět, že. Great Job! je psycho v tom, že to není bar - je to v podstatě místnost typu buržoazní obývák s kapacitou zcela max. 50 stojích lidí a běda, jestli někdo bude chtít sedět, to ho ostatní ušlapou. Žádnej alkohol, žádný kouření a dokonce ani žádný drogy. Ty světýlka nejsou vánoční výzdoba, takhle to tam vypadá furt.

Na poslední gig odtamtud se můžeš podívat na mým jůtubáckým šanelu. Jo, už sem to zas nevydržel a začal znova nahrávat. Co už. Před tím neutečeš prostě.

Jestli jsi přežil mou teorii z prvních dvou odstavců, zasloužíš si i něco praxe: ze zélandských podzemních kapel si poslední den dva dávám Sherpu a jejich album Blues & Oranges, který zní jako letní elpíčko z devatesátek. Léto za dveřma, tak co. Od prvního pohledu láska nebeská je MR Sterille Assembly. Dej si třeba Transit.

Nahrál jsem dvě jejich songy, za což mi věnovali tichou vzpomínku na webu. Mimochodem měli před časem v Česku turné a strašně si pochvalovali pohostinnost lidí z Cesty v Táboře, za což jsem Cestě poslal v zápalu nadšení srdceryvný mejl, jak to je skvělej pocit, když novozélanďani chválej pohostinnost domovskejch organizátorů ❤

Zajímavá kapela je podle mě Luckless a jejich hitovka When You Asked Her To Stay. Zase hlavně pro chvíle letní pohody a lásek.



Hodně čerstvý a na suprandrošský úrovni diskutovaný jsou Trust Punks z Aucklandu, kteří vydali svou první desku:



Celou desku si poslechni tu. Borci nahrávali v Sydney u Spunk Records, kteří podle mě vydávaj spoustu dobrejch věcí a nedávno u nich nahrávali i Soft Focus, což taky stojí za poslech. Nevím prostě, tu sonicyouthovskou pohodu prostě žeru.



Brzy k nám do Palmerstonu zavítají Spook The Horses, hodně už tak post-projekt.



Netěším se ani tak na ně, jako spíš na jejich support jménem Robin. Já post-věci děsně rád, dobře vystihujou ten pocit marnosti nad debilitou světa.

Dobře úchylná mi přijde kapela Cheats: úchylný kapely jsou super, tihle jsou ale cáklí jenom do té míry, že to furt vydržíš poslouchat i doma, takže jako palec hore. Podobným zvukem ověnčení jsou aucklandští Cool Cult, kteří brzy zamíří i k nám na vesnici! Co už mi přijde dost úchylné, je Rob Thorne. Jasný jako, kombinovat hraní na mušle s krabičkama je boží nápad, já jsem do týhle muziky ale ještě nevyrost.



Co se týče zábavy, tak mě třeba ještě strašně baví The Joffries a jejich ultrakrátké songy. Už jenom kvůli názvu jejich posledního EP "I Play Bass As Good As I Draw Guitars" a načmárané kytaře na přebalu k tomu stojí za to, abys tomu těch 5 minut svýho času dal. Podobně se s tím nepářou ani wellingtonští, v punku se utápějící Freak Magnet.

Něco jako legendy jsou tady Die! Die! Die!, kteří spolu hrají někdy od roku 2005. Jako jedněm z mála se jim podařilo prorazit se svou značkou i za oceánem a vyjíždět na turné po celým světě, někdy v listopadu hráli zrovna na brněnský Flédě.



Když jsem se otřel o ten mainstream, tak prostě nejde vynechat The Datsuns, který zrovna vydávaj nový album a moje kámoška Joe nemluví celý dny o ničem jiným i přesto, že zná to album jen z Google Play, kde ti zadáčo hraje jen pár sekund z každý songy. Poor girl. Ty si radši pusť tady Gold Halo.



Ale zpět k tý undergroundový muzice a kapelám, jejichž počet fandů na Facebooku nepřekročil stovku. Takový jsou třeba Cats Eat Dogs, jejichž jediná mně známá nahrávka je tahle z The Stomach. Stomach je místní "kreativní" centrum, kde nahrává spousta místních i přespolních kapel, a to údajně kvůli super nízkým cenám blížícím se nule za hodinu nahrávání díky dotacím místní radnice. Jestli se rád ztrácíš v záplavě dobrý muziky, čekuj třeba tuhle jejich kompilaci. Podle mě je to dobrý úplně celý.

A protože tě nechci úplně zahltit (což už se beztak ale stalo), tak to tady utnu, popřeju ti dobrou noc nebo dobrý den nebo co to tam zrovna máš, a pošlu ti poslední song od jednoho Aucklanďana, kterýho dlouhodobě a zcela na férovku miluju.