Sledge Track a setkání s wetou

Sledge Track je oblíbená trasa místních trampů a to hlavně z toho důvodu, že je jen nějakých 20 kiláků od města. Středně náročný trek se dá zvládnout za 5 hodin, jestli si ale guma nebo je zrovna bláta nad hlavu, tak není problém na treku strávit celej den. První, co musíš udělat, než se takhle vydáš do hor, je vybrat vhodný oblečení. Čekuj směr proužků podvlíkaček a ponožek, to musí bejt prostě:

Pak už jen nachystat sváču, vyzvednout Francoise a je to. Začíná se u vodopádů, který jsou tak malý, že nestály ani za fotku, tak aspoň cedule.

Pak klasika: buš vlevo, vpravo, vpředu i vzadu.

Když vylezeš na hřeben, krajina se otevře a vidíš fakt daleko, pokud zrovna není zataženo a sychravo, jako jsme měli my.

Některý úseky tady jsou docela nebezpečný, a to hlavně kvůli sesuvům půdy, který bývaj fakt masivní a jak se to s tebou sesune, není nic, co bys mohl dělat.

Buš tu je fakt hustá jakože ne cool, ale hustá jakože opak řídké. Hustota způsobuje, že se tu drží voda a neproniká světlo, takže někde se tu zatoulat může být docela depka.

Na samém konci treku se nachází staré platinové doly. No a tam se to, ty vole, všechno stalo. Platinové doly mají většinou následující podobu: díra v zemi že nevidíš na dno a žebřík k tomu. Žádná cedule, nic, jen přikurtovaný žebřík, to kdyby někoho napadlo si ho po půldenním plahočení odnýst domů.

Jako správný explorer jsem sundal bágl a sestoupil dolů. Dole byla dokonalá tma, že jsem neviděl vůbec nic. Nemaje mobil ani čelovku, vytáhl jsem foťák a bleskem na milisekundu osvítil tamější chodbu. Viděl jsem, že je jen pár metrů dlouhá, tak jsem tam ani nešel, vyfotil si radši přístupový žebřík a vydal se na povrch.

Tam na mě čekal Francois. Netvářil se, že by se mu chtělo dolů, tak mu ukazuju fotku tý chodby, jakože to nestojí za to, že tam stejně nic není. Francois čumí na tu fotku, pak si si vezme foťák do ruky a mžourá do něj očima. Zezelená, podívá se na mě, na fotku, na mě.

"Majkl, ty vole fuck, wetas!"
"Co voe? Jaký wetas?"
"Čum na strop!"

A ty vole fakt, jeskyně byla plná wet, což jsou hmyzáci velcí jako krysy. Vůbec jsem si jich během toho milisekundovýho osvětlení bleskem nevšiml.

Weta může dosahovat velikosti veverky a je to příklad ostrovního gigantismu, kdy se zástupci jednoho druhu dostanou na ostrov, kde mají dostatek potravy a nemají žádnýho dramatickýho nepřítele, který by je požíral po hejnech, takže mají dostatek prostoru na to mnohonásobně přerůst svý původní pevninský bratry a sestry. I když jsou wety neškodný, není to zrovna ten typ živočicha, kterýho bys laskal na klíně u televize, takže jsem byl i docela rád, že jsem je na poprvý přehlíd. Další počteníčko a pokoukáníčko o wetách čekuj třeba tu.