Pak musíš pěšourem překonat předlouhej most,
kterej vede po hrázi přehrady. Ty tu jsou celkem 3 nad sebou a evidentně někomu po pojmenování tý první došla inspirace: zatímco první přehrada se jmenuje Mangahao, druhá Mangahao č. 2 a třetí Mangahao č. 3.
Pak musíš přebrodit 2 potoky, kde není žádnej most a když prej hodně prší, nedá se to vůbec přejít. Neska to bylo docela spoko a boty jsem sundával jen jednou.
U třetího brodu místní zálesáci postavili most. Nepotkal jsem za dva dny človíčka (a to ani na tý čtrnácti kilometrový cestě) a tak jsem si říkal, jestli jim to stavění za to stálo. Evidentně asi jako jo.
Trek k chatě vede fakt hodně strmou stěnou, až sem byl překvapanej, klidně to bylo místama na řetězy. Tadydle ale byly tak maximálně slezský liány. Slizký.
Jakmile se dostaneš nahoru, už je všecko cajk a jenom se koukáš a koukáš a nemůžeš se dokoukat konců.
Asi po hodině hřebenovýho treku dojdeš konečně k chatě, která je praktická až hrůza. Pitná voda, záchod, matrace, všude čisto, plynový kamna pro případ nouze. Praktičnost a sterilnost chaty byla tak velká, až to bylo celý na hovno a já jen s nostalgickou láskou vzpomínal na útulnost jedný z chat tehdá ve středním Norsku, kde jsi místo posekanýho dříví měl sekeru a vedle chaty les, místo kohoutku s pitnou vodou kýbl a dláto se vzkazem, že v případě žízně máš jít do potoka (dláto na vysekání díry v ledu) a místo matrací jsi měl dřevěný pryčny. A tak. Podobnejch chat je po celým Zélandu přes 900 a jsou buď zadáčo nebo za symbolický poplatek $5, což se jako hodně dá (pokud teda nemáš smůlu a nenarazíš na nějakou fakt žádanou chatu, to pak ceny šplhaj k $60). Podobný poplatky jsou - stejně jako v Norsku - vybírány na bázi důvěry. Prostě hodíš příslušný obnos do kasy v chatě, resp. si koupíš pár lístků v pětidolarový hodnotě někde v informačním centru a pak je prostě hážeš do kasy podle toho, kolik si jich zrovna žádá.
Na chatě jsem se vyspal jak pán v kočáře. Prubl jsem novej spacák, páč ten starej je skoro mrtvej (díky, mámo, za něj, prospal jsem v něm pár stovek nocí, nicméně pár z nich proklepal kosu, že jo, vono spacák za patnáct stovek do hor není úplně jupí na druhou). Jen tak mimochodem, ránu z milosti ten můj starej spacák dostal před pár dny, to když jsem zjistil, že jsem zapomněl v kufru auta cibuli a ta se po čtyřech týdnech zázračně proměnila ve vodu, kterou ten spacák nasákl tak, že smrděl jako pytel cibulí se stroužkem česneku navrch a mě nenapadlo nic jinýho, než ho dát do pračky, což jsem, jak jsem se poté dočetl na štítku, neměl v žádným případě dělat. Tak učený z nebe nespad, že jo. Můj novej spacák s přehledem obstál 6 stupňů v trenách. Na třísezóňák spoko.
Trochu problém té noci bylo, že celou noc pršelo. Jelikož jsem na chatě neměl co dělat a trochu se nachlemcal s kamarádem Jackem Danielsem, usnul jsem někdy kolem sedmé večer a vzbudil se ve tři ráno. I přes těžkou mlhu, pokračující chcanec a viditelnost dva metry mi to nedalo a vydal jsem se na cestu zpět. Protože co na chatě, že jo.
Je jasný, že za deset minut jsem měl mokrý skoro všechno,
a za dalších deset minut i to skoro. Za svítání už jsem byl dole v údolí a hle - tam, kde včera byl pěkný chodník, bylo dneska bahniště a to takový jakože po kolena.
Domokřil jsem to k autu a jel dom. Pozitivum bylo, že, nemaje suchý boty, jsem poprvý šel bosky do obchoďáku jako správní místňáci, kteří choděj bosky úplně běžně a úplně všude včetně knihovny, baru nebo supermarketu. Na dvoudenním hajku jsem byl poprvý sám a došel jsem poměrně k zásadnímu zjištění, a totiž že samotnýho mě to vůbec nebaví. Do příště smotám nějakou holku a vezmu ji s sebou. Nebo kluka. Mně už je všechno jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat