Kultura na zélandským maloměstě pokračuje

Jelikož jsem byl obohacen o další kulturní zážitky, rád bych se k nim opět vyjádřil. První dílec čekuj tu.

Hospodskej kvíz

Moje hostitelka mě pozvala na pub quiz. Okej, co by ne, když žiješ v polích na ostrově uprostřed Pacifiku, nemáš co ztratit. A tak jsem šel. A tak jsem prozřel. Zase jsem jednou prozřel.

Pub quiz byl v irský hospodě ve Feildingu. Klasická zélandská prdel, která se označuje jako město jen díky tomu, že kolem jsou ještě větší prdele. Irská hospoda se tu pozná tak, že to má napsaný na dveřích a čepujou tam Guiness, jinak nemáš šanci přijít na to, že se momentálně nacházíš na leprikonským území. Ten den se tam sešlo kolem jedný stovky lidí. Všechno zástupci místní střední, té nejstřednější třídy, ostatně tady ani žádná jiná třída není. Mladí, starší, staří, menší či větší nadváhou zatíženi Zélanďani. Všichni byli rozděleni do skupin - ne ale náhodně, každý už prostě věděl, ke který skupině patří, protože my tu přece chodíme každej týden že jo, takže támhle borec v dresu All Blacks je u stolu s borcema v dresech All Blacks a tvoří tým All Blacks. Támhle staříci v rohu si pojmenovali tým "Olders" a támhle tlustý holky, co jedí zmrzku, tvoří tým "Wild cats". No ouh boy. Můj tým se jmenoval "Myfarm" podle toho, že jsem seděl u stolu s lidma, kteří pracují po boku mý hostitelky v týhle firmě. No bylo to jak dycky - já a 6 holek ne mladších než máma mý mámy.

A pak se hrálo. Tříhodinový slet otázek, z nichž tak polovina byla o novozélandským sportu a politice, čtvrtina o vztazích a románcích v královské rodině a další čtvrtina o náhodných věcech. Celkem 90 soutěžních otázek a zhruba stejný množství rozehřívacích. Věděl jsem dvě odpovědi. Z toho dvě blbě. Jedna moje odpověď byla, že nejvyšší hora Evropy je Mont Blanc. To je ale hluboký omyl a na Zélandu je všechno jinak - zatímco my v Evropě se učíme, že nejvyšší hora Evropy je buržoazní Blanc, každý Zélanďan ti se stoprocentní jistotou v hlase odpoví, že to je socialistický Elbrus a diskuse o tom není možná jakože na Zélandu seš. Tu sem tedy pohořel jak hradní svíce. Mou druhou špatnou odpověď jsem úspěšně zapomněl, protože po fiasku z Blancem jsem liskl eště dva Guinesse, což byla dobrá garance toho, že si to nebudu pamatovat.

Kvíz trval kolem dvou hodin a jakmile skončil, všichni se rozutekli domů přibližně do 30 vteřin. Sandra mi vysvětlila, že když je pub quiz, tak se chodí do hospody za kulturou a ne za pivákama. Áha, to by vysvětlovalo ty divný pohledy, které mě provázely od druhého Guinesse výše. Že může někdo pub kvíz považovat za kulturu, by mě nenapadlo ani po deseti Guinessích. A právě kvůli takovým prozřením mě ty jiný kultury tak baví.

Folk club

"Majkl, jdeme do klubu, chceš jít s náma?" ptá se mě jednoho večera má nová hostitelka (ta městská, palmerstonská, protože bydlím zase ve městě ou je!).

"Samo!", neváhám. Za deset minut už si to štrádujem směr centrum. Natěšenej na piváka jak Kača na zmrzku se cítím velice překvapeně, když zahýbáme k domu, ze kterýho se ozývají divný zvuky, místo k některý z hospod na protější straně ulice. Vejdem dovnitř a tam jsem prozřel. Ó ano, světe, zase jsem jednou jasně prozřel. Mělo mi to dojít hned, že když se mě ženská posedlá folkem zeptá, jestli chci jít do klubu, myslím tím "klub folku" a ne klasický hospodský klub s živou scénou a plný mladých, iluzí dávno zbavených lidí bezdůvodně se upíjejících do mocných kocáků tak, jak to máme všichni rádi.

Čekala mě malá tělocvična a asi 20 lidí sedících v kroužku. Klasicky pokud chceš člověka mladšího 30 let, ukaž na kohokoliv a vyděl jeho věk 2, pro jistotu rovnou 3. Ten den byl Helloween, takže každej měl na sobě helouvinskej kostým. Teda - každej ne, já rebel ho neměl, protože jsem byl na cestě do hospody a tam se kostýmy většinou nenosej. Kluci a holky folkařský hráli společně nacvičenou skladbu z minula a jako každý týden, každý zvlášť měl nacvičenou svou novou píseň. Bralo se to postupně a každý předvedl, co je v něm. A pak přišla přišla řada na mě.

"Tak co Majkl, co nám zahraješ ty?"

"Mno já si nic nenacvičil zrovna, ale příště určitě něco budu mít."

"Tak to je super, už se moc těšíme!"

"Já taky!", říkal jsem svá poslední slova ever na tomhle prapodivným území.

Když se dojelo kolečko, byl čas na tí brejk. Každý dostal šálek a debatovalo se o nejnovějších deskách a pil se přitom anglický čaj, během něhož jsem absolvoval klasický výslech zabývající se mou rodnou vískou, komunismem a mou budoucností. Už to mám nacvičený tak, abych na otázky typu "Co budeš dělat příští rok, až ti vyprší vízum" odpovídal natolik nekompromisně až nesmyslně, aby prostě nebylo možný tuhle debatu rozvíjet, když stejně není kam a dotazovaný nemá tucha typicky ještě více, než tázající. 3 hodiny uplynuly jako voda a folk klub byl u konce.

"Tak zase příště!", loučí se s náma neformální vůdce klubu. "A Majkl, příště kostým!"

"Tak určitě!", říkám své věčné sbohem.

XFactor

Ano, i sem už dávno dorazilo xfaktorové šílenství. Právě v těchto dnech probíhají tzv. před-konkurzy. Spočívají v tom, že do každýho většího zélandskýho města přijedou organizátoři soutěže, před kterými vystupuje místní hudební smetánka. Organizátoři pak vybírají ty, kteří půjdou před tu porotu, kterou znáš z televize. Ízy pízy.

"Majkl, neska du zpívat, přijdeš se na mě podívat?" říká mi kámoška, která je natolik cáklá, že mě vůbec nepřekvapuje, že chce do něčeho takovýho jít.

"Samo!" odpovídám rezignovaně, už je mi v týhle oblasti všechno jedno a nedělám si iluze o ničem.

A tak jsem se o pár hodin později dostal do divadla Regent na ulici Broadway (jak vznešeně ta jména zní!). Čekala mě fronta dlouhá 50 metrů a hromada úspěchu chtivých k tomu. Všichni zpívali jeden přes druhého už v tý frontě. Po krátký obhlídce a náhodném oslovení pár lidí mi došlo, že předvýběry jsou uzavřený a kromě poroty a máničky, co je přesvědčená, že dobude svět, tam nikdo jiný nemůže. Strávil jsem tam asi dvacet minut očumováním zdejších zjevů a mezitím přicházeli další a další psychopati s nástrojema všeho druhu. Když přijela dodávka s nápisem "Namalujeme vám cokoliv" plná štětců a barev a vystoupili z ní dva Maoři v zaplátovaných zahradníkách od barvy, kérkama na bradě a kytarama v rukách, seznal jsem, že je na čase jít domů.

A jak dopadla kámoška? Prej tam byla zima a tak se ji natolik chvěl hlas, že neuspěla. Prej to ale nevadí, ještě může přece uspět v jiným městě nebo příští rok. Sny těchhle lidí jsou prostě všude stejný.

Nejhorší na tom všem je, že po pár dnech či týdnech už mi to všechno nepřijde tak neskutečný a vážně uvažuju o tom, že si nacvičím tradiční tramspký zélandský song Smoko! Spell Ho! a vlezu do toho folkařskýho klubu zas.