Knihovník s cizím prostředím bojujíce

Cizí prostředí, cizí jazyk a cizí všechno způsobuje, že se během práce tu a tam dostávám do úplně debilních situací, ze kterých občas není úniku. Vybírám mikro příběhy z poslední doby.

První příběh
Jsem v knihovně na služebním telefonu. Zvoní. Zvednu to.
"Digi podpora, tady Majkl."
"Tady Karen z druhého patra. Můžeš sem přijít?"
"Ahoj Evane, kde jsi?"
"Tady Karen. Jsem ve druhém patře."
"Kde přesně? U pultu nebo v kanclu?
"Ve druhém patře u pultu".
"Jasný, jsem na cestě. Ve kterém že to patře ještě jednou?"
"Ve druhém."
Přijdu do prvního patra do kanclu a Evan nikde.

Druhý příběh
Přijde mi mejl, že Kim odchází do důchodu. Rozhodnutí odejít do důchodu tady znamená významný mezník v životě člověka. Typicky jej provází nekonečný párty a gratulace. Jednou takhle Kima potkám na chodbě.
"Gratulace k důchodu, Kime!" Směju se na celé čáře.
"Já jsem Anthony a nejdu do důchodu." Než to dořekne, stačím se zasmát a potřást mu rukou. Co teď? Budu dělat, že jsem to neslyšel. Že to není dobrej nápad, vím už tehdy. Lepší ale bude držet se špatnýho plánu, než žádnýho. Že ani tohle není dobrej nápad, jsem taky věděl už tehdy, ale snažil jsem se na to nemyslet.
"Užij si to a doufám, že budeš mít teď víc času na svoje koníčky." Pokračuje moje cesta do pekel.
"Já jsem ale Anthony."
"Jééé, jasně, já si říkal, že jsem tě tady ještě neviděl. Ty pracuješ asi na údržbě, že?" Chci mu udělat radost, že si ho pamatuju. Tipuju to podle toho, že v sobotu před osmou ráno tam je vždy jen údržbář, záložní knihovník a já. Anthony se usměje. Dobré znamení!
"Já jsem Anthony Levis, ředitel knihovny." Z toho se, Klajban, nikdy nevykecáš, nikdy. Prostě ne, ne, ne, ne, ne. Pracuješ tu čtvrt roku a nepoznáš říďu. Vzdávám to radši hned, což se mi nestalo za poslední roky fakt asi nikdy, a to ani když jsem dostal na zkoušce otázku obsahující slova, o kterých jsem si do tý doby myslel, že jsou sprostý.
"Jóóó, vlastně! Tak jsem rád, že se potkáváme. Hezký den, už musím běžet." A běžel jsem.

Třetí příběh
Přijde ke mě postarší Maor s pokérovaným obličejem, třema zubama a stylem mluvy jako když dáš osm piv a snažíš se číst ty srandovní slova pod nadpisem "Obsahuje" na sklenici tatarky.
"Kestragr bro shirgat merg bro kerag ga bro?"
"Prosím?"
"Kestragr bro shirgat merg bro kerag ga bro?"
"Prosím?"
"Kestragr bro shirgat merg bro kerag ga bro?"
"Prosím, ještě jednou?"

"Kestragr bro shirgat merg bro kerag ga bro?"
"Prosím, mohl byste mluvit pomaleji, nerozuměl jsem úplně všemu."

"Kestragr bro shirgat merg bro kerag ga bro?"
"Hm, to jsi nejsem jistý, ale jsem si jistý, že to budou vědět moji kolegové nahoře u pultu.

"Kestragr bro shirgat merg bro!"
"Samozřejmě, žádný problém. Pěkný den!"

Čtvrtý příběh

Přijde za mnou jedna postarší hipísačka s kytarou v ruce, že jestli ji můžu naladit. Můžu, co by ne, my knihovníci umíme všechno. Naladím. Ona ať zahraju. Zahraju. Ona ať zazpívám. Tyhle absurdní situace mě vždycky přivádí do takovýho stavu jako bych se vznášel nad městem plným mlhy a já bych jen vykrucoval tělem výkruty a všechno by mi bylo úplně volný. Zazpívám, uprostřed knihovny v pracovní době zpívám divný ženský. Ona že super, ať se s ní jdu večer flákat do města. Souhlasím. Ona že super, že můžeme jít někam a dělat něco, čemu jsem jako vůbec nerozuměl, ale vypadá docela solidně, tak co by ne. Souhlasím. Tak na mě počká po práci a zavede mě do hudebnin. Tam mi dá do ruky tu nejlevnější kytaru a říká:

"To je fakt super, že jsi souhlasil, že si koupíš kytaru a budeš se mnou chodit každý ráno před knihovnu žebrat, abys mi pomohl vydělat peníze na nájem, protože já se z toho bytu fakt vystěhovat nechci, už tam mám na oknech nalepený igelitový sáčky, aby tam nebylo vidět z ulice a já mohla chodit nahá i ve dne." Zamyšleně na ni hledím a udělám obrovský výkrut a rozeženu tu mlhu pode mnou a odkryje se mi hlavní ulice s náměstím, po kterým běhají děti. Usměju se na ně a oni na mě. Pošlou mi vzduchem kytaru a chtějí mi ji prodat, já ale řeknu, že žádný peníze nemám a že si kytaru seženu jinak. Hipísačka je trochu zklamaná, ale uznává, že kytara je stejně drahá, i když podle mě vůbec není, ale diskutovat o tom nebudu.

Pár dní na to lisknu na večeři u přátel flašku vína a osmělím se kámošky zeptat, jestli mi půjčí svoji kytaru, beztak hraje teďka jenom na violu. Půjčí prej. A že jestli mi ji půjčí na čtvrt roku. Půjčila. Druhý den, když si konečně vzpomenu, co dělá ta kytara u mě v posteli, čekám na zprávu od kámošky, ať ji donesu zpátky tu kytaru a že jsem ji podved, když jsem se zeptal na něco takovýho po pěti korbelech vína. Nic. Vznáším se nad městem a hraju, celý dny jenom hraju.