Na co jsem přišel v multikulturním bytě

Je to více než dva týdny, co žiju na jednom místě v multikulturním bytě. Já, Novozélanďanka, Korejec, Fidžan, Malajčan. I když už žiju ve studentských bytech více než 8 let, tohle je fakt škola. Ti, co mě znají, to vědí, ale kdyby tohle četl někdo, kdo mě nezná, nechť ví, že koncept rasismu je pro mě prapodivný pozůstatek z dob dobytí Ameriky a nerozumím mu a bavit se o tom, jestli by cikáni měli mít stejná práva gádžové, je pro mě stejně absurdní jako to, že pořád existuje Dělnická strana a jestli si dělám džouky z jiných národů, je to čistá žižkovská solidarita. Anyvej, zatím jsem tady v tom našem multikulti kutlochu, přišel na několik zásadních věcí.

• Kdo se nezačal regulérně dusit při vaření Fidžana, neví, co je to "dělat něco na kari". To takhle vemeš jakýkoliv pokrm od kuřete přes nohu krávy až po tofu, vysypeš na to kýbl kari a dáš to do trouby. Nevěřím, že může nějaký Evropan přežít více než 60 vteřin v tom čpavku, co se pak line z trouby. Už se mi to stalo v Norsku - sedíme takhle v kuchyni s Rézou a Terkou a najednou začneme slzet, špatně se nám dýchá a kašlem. Těžko na plících dává tušit blížící se kolaps. Nejdříve si myslím, že někdo páchá antraxový atentát na studentskou kolej, pak mi ale dojde, že sousedka z Indie si dělá hovězí na kari. Není to ani o tom, že tě to protáhne nebo odecpe nos, je to prostě fakt něco jako když si potáhneš z doutníku tak moc, že to nemůžeš vdechnout a máš pocit, že to je tekutina, ve který se vzápětí utopíš. Takový je to stejný s kuřetem, co na něho vysypeš dvě lopaty kary jako mojí spolubydlové. Před kari psychem tě neuchrání pokoj a zavřený dveře s otevřeným oknem k tomu; před kari psychem tě uchrání leda pivák v koutě zahrady, po nějakých 20 minutách už to je totiž cajk, prvotní zážeh je ale destruktivní.
• Každý máme jinou představu čistoty. Týká se to hlavně věcí kolem jídla, tedy kuchyně a všeho, co se v ní nachází od talířů po ledničku. Když kape prachem prosycený olej z digestoře, pro mě to už je fakt přes čáru a není to čistý a neokecáš to, nicméně některý z mých spolubydlících by byl schopen říct, že je to cajk a aspoň budu mít jídlo pořádně namaštěný a jestli mě to fakt točí, ať to setřu utěrkou, stejně už ji nikdo nepral od minulých Vánoc.
• Vařit a jíst na zemi je cajk. Jasný, nemáme nafukovací kuchyň, ale lidi tady normálka vařej na zemi. Prostě si sednou k zásuvce, zapojí do ní mixér a začnou si něco mixovat nebo si zeberou toustovač a začnou si mazat tousty na koberci. Když je plno u stolu, prostě dají talíř na zem, lehnou si k tomu a ládujou se vleže. Punk.
• Jíst rýži 5x denně 7 dní v týdnu je úplně cajk. Viděl jsem už něco podobnýho ve Španělsku, když Japonec nabídl Korejcovi uvařenou rýži v sáčku ze včerejší večeře a ten mu to z povděkem kvitoval a oba si nabírali hrstě a ládovali se, radujíce se jako když kojenec kákne do pleny. Přirovnal bych tu jejich posedlost rýží k té české obsesi pečivem, které někteří experti jedí 5x denně a když pak vyjedem do Itálie, jediný, co celou dovolenou děláme, je nadáváme, že ten italskej chleba není takovej křupavej víš jako ten náš, pravej českej bochník, rozumíš, a vůbec všichni Italové jsou úplný dementi, protože se nezmůžou ani na pořádnej chleba a ten jejich chleba je spíš takovej jakože veka, i když mu říkaj chleba, a stejně když srovnáš tu naši veku s tou jejich vekou, tak ta italská pořád stojí za hovno, jako celá Itálie a vůbec jako už tu nejedu a podej mi ještě lahváč, protože to jejich víno je předražený a kdybych to do prdele věděl, koupil bych si do petky vlastní, když jsme tankovali v Mikulově. Moji spolubydlové jednou za čas prostě koupí pytel rýže a je. Zatímco "normální" jídlo nešérujou, rýže je prostě něco jako jar nebo elektrika a náklady na ni se rozpočítaj mezi počet lidí v domě, protože ji přece potřebuje každý, stejně jako vzduch.

• Nechápu, jak jsem mohl žít celý život bez rice cookeru (hrnce na vaření rýže). To je tak skvělý. Hodíš tam hrnek rýže a hrnek vody, zmáčkneš čudlik a za 20 minut máš rýži jak lusk. Rýže z rice cookeru drží při sobě, takže se dobře jí hůlkama a ano, tušíš správně, moc příborů tu nemáme. Bydlí tu tři Asiati a každej má svůj vařič. Cítím se hodně out, asi si jeden taky pořídím. Tadyhle je jeden u nás na chodbě. Proč na chodbě? Tak logicky: kdyby ses třeba procházel kolem a dostal chuť na rýži, tak ať to máš po ruce, že jo. Sedneš a dlabeš.

• Některým věcem každý přiřazuje jinou funkci. Strašně těžko se tohle popisuje obecně, a tak zkusím být trochu konkrétnější. Ku příkladu jeden borec tady chodí do sprchy v plavkách, koupací čepici a plaveckých brýlích. Jasný, proti gustu žádnej tento, ale přece jen pro některý sprchový tradicionalisty typu já to může působit maličko netradičně. Ještě jsem se ho chtěl zeptat, co dělá s tím kolíčkem, ale nakonec jsem se rozhodl, že se nezeptám a nechám si to v tý romantický kategorii "nevím a nikdy nebudu vědět a v tom je to krásný", protože kdybych to fakt věděl, bojím že, moc romatniky ani krásy by v tom nebylo.

Dalším příkladem může být třeba křeslo, který je jako údajně děsně pohodlný, ale co z toho, že jo, když slouží už pár let jako komoda na vysavač. Sedět v něm se dá v podstatě jen v době vysávání, takže když jednou za čtvrt roku vyčíhneš ten správnej moment, je na ty 3-4 minuty celý tvoje!

Kdyby tě zajímalo, co že to je v těch pytlích před gaučem, tak věz, že to je tzv. "back-up rice", čili záložní rýže, to kdyby třeba nečekaně došel ten dvacetikilový pytel, co máme na terase, tak abychom neumřeli hlady, že jo, protože představa, že jíme něco jinýho, než rýži, je děsivější, než představa, že nejíme nic. Člověk se prostě nikdy nepřestane učit a podivovat se nad podivností světa, která umí dobře podkopat iluzi o vlastní nepodivnosti.