úterý 27. října 2015

Knights Track a bezčerví jeskyně

Ještě v pátek předpověď počasí hlásala déšť jako když se kurám sype. Okej, to vypadá vážně, zůstaňme všichni doma i přesto, že v pondělí je svátek práce a my měli prodlouženej víkend. V sobotu obloha vymetená od nevidím do nevidím a předpověď hlásí jasno v celý Oceánii. Oblaka prostě někam zmizela a úplně vidím ty meteorology s výrazem "já za to nemůžu", jak si sedí na rukách na otočný kancelářský židli v rohu kanclu vedle nástěnky, na který někdo z nudy napíchal špendlíky do tvaru usměvavejch mraků. A tak jsme nedělního rána vyjeli na pohoří Ruahine, abychom prubli osmihodinovej trek s názvem Knights Track.

Pastviny Manawatu v podhůří Ruahine
Hned ze startu nás čekalo překročení tří řek. Poprvý to je sranda, podruhý už tak moc ne a potřetí už se Emma ptá, jestli se dneska ještě hodněkrát smočíme. "Vůbec ne, tohle je poslední řeka, zbytek dne už budem v suchu", odpovídám zcela dle svého svědomí 100% pravdu, která se na konci dne ukáže jako 100% lež.

Emma šťastně brodící řeku
No a pak už jen Ruahine v plný kráse. Tohle pohoří patří nejopuštěnějším a nejmíň turistickejm místům na Zélandu a stojí tak nějak ve stínu ostatních, víc "wow" míst jako je Mt Ruapehu nebo Mt Taranaki. Vono to taky není pro každýho se brodit permanentně vlhkou buší, mořem bláta, řekama bez mostů, blbě značenejma cestama a zarostlejma trekama. Je úplně běžný, že při podobnejch tripech v pohoří Ruahine jedeš třeba 15 kiláků po štěrkový cestě, na jejímž konci je parkoviště pro 20 aut, ale nestojí tam ani jedno. Pak chodíš den dva v horách a za celou dobu nepotkáš člověčí duši. No a vono to je taky důvod, proč to tady milujem.

Emma po čtyřech, Hugh zrovna někam padá
Když jsme dostatečně vysoko, zjevuje se Mt Ruapehu. I když jsem ji viděl nesčetněkrát, vždycky to je prostě uáááááu. Ještě je na ní sníh, ale hned jak trochu potaje, podám si ji jako pán.

Vlevo Ruapehu, vpravo vulkán Ngauruhoe, kterej ve 20. století zaznamenal 45 erupcí
  A tak jdem výš a výš,

Hugh, Emma a Francouzka pod hřebenem 
až jsme na hřebeni.

Hřeben
Tam zjišťujem, že zatímco na naší straně se nepohnul list, z druhý strany vane vítr, kterej v nárazech sráží to čínský tintítko na zem.

Emma ve větru vlajíce
A tak se s tím nahoře moc nepářem a rychle přeběhnem celej hřeben a za slabý tři hodiny jsme dole u ovcí.

Jedna trapná s ovcema. Jo, jsou všude
Nasedáme do auta a všechno vypadá na v celku bezproblémový trip, až mi to je celý podezřelý. Po minutě jízdy vidíme šipku s nápisem "Červí jeskyně" (Glowworm Cave - glowworm je typ červa, kterej v noci "svítí", něco jako u nás světlušky, a Zéland se hemží jeskyněma obsypanejma těmahle světélkujícíma bytostma). Nápis hlásá, že je to 600 metrovej okruh. No tak jo, to máme za nějakejch 15 minut zmáklý, že jo. No a tak jdem, prvních 100 metrů je pohodová, dřevem obložená pěšina se zábradlím a já si říkám, že to je fajn pro důchodce. No a pak pěšina vede podél řeky, no a pak je ta pěšina čím dál tím bahnitější, no a já si říkám, že už to pro důchodce moc není, no a pak pěšina překračuje řeku sem a tam až najednou splyne s řekou a my stojíme na posledním šutru před metr hlubokou tůní a temnou jeskyní před nosem. Velím ponechání bot, páč chodit bosky a potmě v jeskynní řece mi nepřijde jako dobrej nápad. Emma se mě zcela vážně zeptá, jestli bychom neměli mít loď, načež zcela nevážně odpovím, že můžem v tý řece přece plavat, načež mi zcela vážně odpoví, že neumí plavat, načež se zcela vážně zamyslím a nemaje slov do ní rezignovaně píchnu klacíkem, se kterým si v ruce hraju, a vona zapiští a už se brodí s vodou po kolena vpřed.

Červí jeskyně
Tak se brodíme a už po pár metrech nám je jasný, že problém nebude ve vodě pod náma, který zas tolik není, ale ve vodě nad náma. Lijány vody se valí ze všech stran a Emma mi s upřímným úsměvem říká, že tohle je mnohem větší zábava, než bejt v suchu, a že to vůbec nevadí, že jsem neměl pravdu, když jsem jí říkal, že budem do konce dne v suchu, že kdo chce bejt suchej, měl by zůstat doma na gauči a vůbec čím víc je člověk mokrej, tím dýl si ten den bude pamatovat a v tom je to krásný. Ve chvílích jako je takhle mám vždycky nutkavou potřebu vytáhnou z kapsy složenej kapesník, kterej bych postupně rozkládal tak dlouho, až je z něj létající koberec, na kterej Emmu opatrně posadím a pak se spolu vzneseme do oblak, kde na Emmu navleču svůj starej svetr s vytahanejma rukávama, ze kterejch vona pak sype svý moudra na nekonečný davy lidí pod náma.

Vodní lijány z potoka nad náma
Postupujem dál a když se zrovna nebrodíme ve vodě, padá na nás z vrchu, až jsem za chvíli úplně mokrý a zmrzlý, páč jeskynní vody studený vody. Po nějaký půl hodině dojdem k místu, kde se kaňon zužuje do metrovýho až dvoumetrovýho koryta, takže proud řeky je o to silnější a voda o to hlubší. V některejch úsecích je tolik vody, že by fakt bylo třeba plavat, a tak tím, že je kaňon tak úzkej a členitej, se dá vzepřít nohama a rukama do stěn a po kouskách si to vyškrábat navrch. Je to docela náročný a já se nahlas směju představě, až se před náma zjeví nepřekročitelná skalní stěna nebo peřej a my to budem muset lízt všechno zpátky a dolů, což je vždycky horší, že jo. Cestu nám trochu ulehčujou zaklíněný kmeny stromů, který sem připluly kdoví odkud a kdoví jak.

Emma a Francouzka kaňonem se brodíce
Když konečně vylízáme z kaňonu, jsme všichni mokří jak myši a zmrlí jak sobí lejna a já se neodvažuju vytahovat ani foťák a jsem vděčnej za svoji nepromokavou brašnu. Vono by mi to v těch zmrzlejch prstech stejně moc nešlo mačkat spoušť. Zbývá nám vyškrábat se do kolmýho svahu nad náma zpět k autu. Všechno je naprosto rozbahněný a voda se valí všude kolem nás, takže nám to trvá skoro půl hodiny. 600 metrů tak zdoláváme za krásnou hodinu a půl šplhání, brodění a opatrnýho našlapování. Zéland no. U auta si vymačkáme vodu ze spoďárů, setřem bláto aspoň z čela a jedem dom. Posádka usíná během pár sekund, já až doma, kdy sednu na gauč, mrknu na hodinky, je 6, zavřu na vteřinu oči, je 8. Dlouhej den no. Někdy tehdy si taky uvědomím, že nám ta voda v jeskyni učarovala natolik, že jsme se vůbec nepodívali, jestli tam vlastně byli nějací svítící červi. Gumy no.

2 komentáře:

  1. Mt. Ruapehu je na mojem seznamu taky, ale asi si počkám dýl, až trochu vyschne a zmizí to bahno, co je teď všude.

    OdpovědětVymazat