Zimní nepřechod Jižní Tararuy

Říkaj tomu vznešeně Jižní přechod. Jedná se o 33 kilometrů dlouhej tramp, kterej vede napříč pohořím Tararua. Buš, sníh, led, bláto, řeky, prostě Zéland v plný polní. Tenhle tramp typicky trvá tři dny, páč v zélandský buši musíš počítat kilák až kilák a půl na hodinu, při troše "štěstí" klidně dvě hodiny na kilák. Už dlouho mi to leželo v hlavě, a tak jednoho pátečního rána nezbylo, než sebrat Hugha, říct Francouzce PIN ke svýmu kontu, ať mi nemusí cálovat rakev ze svýho, a vyrazit. V báglu chleba, čínský polívky na zbytek tejdne, rum a deset párů ponožek.

Začali jsme v pátek po obědě v Otaki Forks, populárním přístupovým místě do Tararuy. I když pohoří Tararua má na dýlku 80 kiláku, je tu jen kolem 10 míst, odkud se dá do hor dostat. Jinak to prostě nejde, buš je tak hustá, hory tak strmý a povrch tak nestálej, že je to skoro nemožný projít. Naším cílem ten den byla Field Hut, nejstarší chata v pohoří. Pamětníci vzpomenou, že jsem tam před pár měsíci nocoval na děravý podlaze. Za dvě tři pohodový hodiny trampu jsme tam byli. V chatě kromě pár vačic nebyl nikdo. Dali jsme rum, chleba s arašídovým máslem a pokoušeli se rozdělat oheň. Díky naprosto promočenýmu dřevu to mělo výhřevnost asi jako prd v letištní hale, což nasere hlavně při teplotě devět pod nulou.

Nezbylo, než navlíct zásobu ponožek a všeho dalšího oblečení, který bylo po ruce. Uprostřed noci přišli tři zbloudilci: Francouz, Němec a Kiwák. Říkaj, že prej venku se dějou divy, tak sem to šel čeknout a něco na tom bylo. Říka se tomu halo a je to docela častý, tady ale moc ne, páč tu je skoro pořád zataženo.

Druhej den vstanem za tmy, sbalíme věci, a začnem se škrábat pomalu nahoru. Cílem byla Alpha Hut, asi 8 hodin vzdálená chata. Přístup k ní je po hřebenu hor, kterej je vostrej jako břitva a je známej pro silný antarktický větry a koneckonců i díky tomu, že má na svědomí nejvíce smrťáků v celý Tararuře. Měli jsme ten den krásný počasí a jelikož to z dálky vypadalo docela slezitelně, šlo se na věc.

Po třech hodinách jsme došli na Kime Hut, dali sváču, posilnili se vzájemnýma kecama jakože "dneska to pude ty voe" a šli jsme dál.

Vyškrábem se na počátek hřebene a před náma se zjeví Mount Hector, nejvyšší hora celýho přechodu. A tam mi zase blesklo v hlavě starý dobrý přísloví: něco je špatně, když jde všechno podle plánu. To slezitelný, co jsme viděli předtím, byl takovej předhřebínek a skutečnej hřeben vypadal o dost hůř. Byl z poloviny pokrytej starým sněhem a cele zahalen ledovou krustou. Nemaje mačky ani cepíny, dáváme válečnou poradu. Rozhodnem se prubnout Mt Hector, první horu, která nám stála v cestě, a pak že se uvidí.

Zatímco ukazatel hlásal 45 minut na vrchol, trvalo nám to krásný dvě hodiny opatrnýho našlapování a hledání nezaledněnýho místa pro naše starý tramperský boty. Nahoře nás nečekalo nic jinýho, než konstantní ledový moře kluzký jako olejem politý parkety. Normálně stojíš na zemi a pokud není dokonale rovná, sesouváš se postupně dolů někam k Tasmánskýmu moři, kam se díky zdejším převisům nemáš šanci dostat v jenom kuse.

Pohled na zbytek hřebene nás ujišťuje, že dneska to zase nepude. Dokonce i stopy po trojici horolezců s cepínama a mačkama vedou dalších 20 metrů po hřebeni a pak se stáčí zpět dolů do bezpečí buše.

Nepřechod hřebene pro nás znamenal, že se v dalších pár hodinách nedostanem k chatě. Už bylo hodně po poledni, byli sme promočený a teď jsme museli přemejšlet, kam se vydat. Stmívá se tu něco po čtvrtý. Dvě hodiny zpět byla Kime Hut, ta ale neměla krb (stejně by nebylo čím topit, byli jsme nad úrovní buše) a díky tomu, že byla na otevřeným prostranství, stála přímo v cestě studenýmu jižáku a nám se fakt nechtělo nocovat v ještě větší zimě, než včera. Zpět na Field Hut by znamenalo totální porážku, takže jsme se rozhodli jít na Penn Creek Hut. Chata pěkně v údolí u řeky, žádnej vítr, spousta dřeva na topení kolem, dvě hodiny pohodový chůze od Otaki Forks. Plán krásnej, problém byl v tom, že na chatu to byl osmi hodinovej trek. A tak co, čelovky jsou, síla zatím taky. Vydáme se na sestup. Trvalo nám několik hodin, než jsme se doklouzali vo trochu níž do relativního bezpečí zelený kleče. Led a sníh si vyžádali nejen spoustu opatrnosti, ale taky 100% pozornost, což ti ubírá na síle třikrát rychlejc.

Před setměním dáváme první pořádný jídlo a tak nějak si uvědomujem, že bychom byli schopni v minutě usnout. Nějaký dva nastoupaný a další dva sestoupaný kilometry v tom blátě, sněhu, větru a ledu si začaly vybírat svou daň. Oba jsme pochopitelně byli úplně mokří - i když neprší, všude je takový vlhko a mokro, že prostě seš furt mokrej. Jsme někde v tisíci metrech, před náma hřeben se třema vrcholama završenej McIntoshem o výšce necelých tisíc tři sta. Vypadá to na pěknou dálku a já si říkám, jaký by to bylo bivakovat tady nahoře. Ne, to prostě ne. Postavím se, pokrčím ramena, zahledím se k zemi a prostě jdu. Prostě - jdu.

Myslím na to, jaký to bylo před pár lety ve Španělsku na tisícikilometrový pouti do Santiaga. Každej den máš před sebou jedinej úkol: ujít další kousek. Nemusíš o ničem přemejšlet, jen prostě jdeš a užíváš si toho, že to je to jediný, co musíš ten den udělat, a že to je to jediný, na čem teď závidí celej tvůj vesmír. Jedna noha střídá druhou. Někdy i tenhle stupidně jednoduchej pohyb může bejt tak těžkej. Když se konečně vyškrábu na McIntosh, padnu na morkou trávu a zjišťuju, že Hugh je nějakech 20 minut za mnou. Na chvíli usnu. Hugh dojde na vrchol a je tak unavenej, že neříká vůbec nic. Vydáme se na sestup, do buše se dostáváme za tmy. Tenhle trek podle všeho chodí několik desítek lidí ročně, kteří nemaj šanci vyšlapat něco jako chodník, takže se orientuješ jen podle oranžovejch trojúhelníků na stromech, který v některých úsecích ale úplně chybí nebo jsou prorostlý mechem.

Trvalo nám další tři hodiny, než jsme se dostali na dno údolí. Celou dobu jsem se snažil vzpomenout na to, kdy jsem byl naposledy takhle unavenej. Nevzpomněl jsem si. Závěrečnej úsek byl v korytě deset metrů široký řeky. Místní se broděj v řekách zásadně v botech, protože to je bezpečnější, no a páč to bylo stejně už úplně jedno, přebrodili jsme to po kiwácku pěkně v hadrech. Chvíli na to nacházíme chatu. Je prázdná. Poslední zápis měsíc starej - kdo by sem taky chodil, že jo. Hugh sedne za stůl. Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle usnout, ani si nestačil sundat batoh. Svlíknu se, rozdělám oheň a uvařím čaj. Vzbudím Hugha. Je teplo. TEPLO. Před hodinou to bylo pro mě stejně nedosažitelný jako léto, po kterým se slehla zem před pěti měsíci. Dáme první jídlo, druhý, třetí, a usínáme. Uprostřed noci přichází trojice z předešlý noci. Všichni zmrzlí na kost, borci brodili řeku bosky a všichni do jednoho se v ní vymáchali. Francouz byl tak vděčnej, že jsme rozdělali oheň, že se s náma podělil o pastis (jo, nekecám, normálně měl s sebou pastis, už zbýval jen Ital s pizzou v tlumoku) i zásoby vlastoručně vypěstovanýho tabáku i dalšího kuřiva. Všechno jsem do sebe hodil a pak jsem usnul spánkem bezesných.

Ráno jsem se rozhodl ignorovat svý ztuhlý tělo přející si zůstat v poloze ležmo nejmíň další tři dny a vstát z postele i tak. Měli jsme pokračovat podél řeky zpět do Otaki Forks. Už jsem se docela na ten dvouhodinovej tramp po rovině těšil.

Otvírám Knihu návštěv z chaty, abych tam zaznamenal čas našeho odchodu. Zběžně mrkám na předchozí zápisy. Čtu a čtu, a něco mi říkalo, že přesně takhle to mělo bejt, že jsem to vlastně věděl už od svýho narození. Pointa co druhýho zápisu byla, že dvouhodinovej trek podél řeky do Otaki Forks už dávno nemá 2 hodiny, ale 8-10. V podstatě neschůdnej trek utrpěl v předchozích měsících mohutnejma sesuvama a popadanejma stromama. Nejmíň dva stometrový úseky je nutný přeplavat, protože kaňon řeky je v tom místě tak strmej, že není možný si v něm prošlapat cestu. Zeptám se Hugha, jestli má s sebou plavky a vodotěsnou čelovku, protože za 8 hodin už bude zase tma. Ten na mě hledí nejdřív překvapeně, pak zoufale, pak se oba smějeme a všechno je zase cajk. Oba jsme krásně vodevzdaný. Navlíknem mokrý boty a vydáme se zpět kilometr nahoru, na vrcholky hor. Nahoře nacházíme ceduli, která říká, že není radno vydávat se kolem řeky. Jasný, to už víme taky, jen je škoda, že jsme tu ceduli nepotkali dřív.

Nahoře je viditelnost pár desítek metrů. Vane silnej jižák, mrholí, všude námraza. Sestupujeme přes Field Hut zpět do Otaki Forks. Celý nám to zabralo necelý 4 hodiny, což je nakonec docela dobrý.

Z Otaki Forks máme štěstí a chytíme hned stopa do Otaki. Štěstí proto, páč do Otaki Forks ten den jelo jen kolem 10 aut. V Otaki se postavíme k hlavnímu tahu na sever, zvednem palec a za minutu dvě už si to štrámujem zpět domů do Palmerstonu, kam se dostáváme při západu slunce. To je tuhle zimu asi popátý, co jsem byl poražen horou, pokaždý z trochu jinejch důvodů. Možná je na čase si říct, že chodit do zdejších hor v zimě není nejlepší nápad. Jasný, kecám, prubnu to zas.

Povídka o tom, jak jsem poznal Joan

Bylo léto. Bydlel jsem tehdy na Severním ostrově na Novým Zélandu. Pracoval jsem v knihovně, kde jsem ji poprvý potkal. Říkejme jí třeba Joan - vono to je stejně jedno, stejně jako to, jestli je tohle celý pravda nebo ne. Pouštěla si skladbu vod zélandskejch Datsuns a chtěla vědět, kde je na Youtube tlačítko repeat, aby nemusela po každým skončení songy znova klikat na tlačítko play. Tlačítko jsem ten den nenašel, za to jsem zjistil, že ta holka bydlí hned vedle knihovny a druhej den přijde zas. Byla vod pohledu cáklá. Právě to se mi na ni líbilo.

Druhej den přišla, v ruce kytaru, že jestli ji můžu naladit. Můžu, co by ne, my knihovníci umíme všechno. Naladím. Ona ať zahraju. Zahraju. Ona ať zazpívám. Tyhle absurdní situace mě vždycky přiváděj do takovýho stavu jako bych se vznášel nad městem plným mlhy a já bych jen vykrucoval tělem výkruty a všechno by mi bylo úplně volný. Zazpívám, uprostřed knihovny v pracovní době zpívám divný holce. Ona že super, ať se s ní jdu večer flákat do města. Souhlasím. Ona že super, že můžeme jít někam a dělat něco, čemu jsem jako vůbec nerozuměl, a tak co by ne. Tak na mě počká po práci a zavede mě do hudebnin. Tam mi dá do ruky tu nejlevnější kytaru a říká: "To je fakt super, že jsi souhlasil, že si koupíš kytaru a budeš se mnou chodit každý ráno před knihovnu žebrat, abys mi pomohl vydělat peníze na nájem, protože já se z toho bytu fakt vystěhovat nechci, už tam mám na oknech nalepený igelitový sáčky, aby tam nebylo vidět z ulice a já mohla chodit nahá i ve dne." Zamyšleně na ni hledím a udělám obrovský výkrut a rozeženu tu mlhu pode mnou a odkryje se mi hlavní ulice s náměstím, po kterým běhají děti. Usměju se na ně a oni na mě. Pošlou mi vzduchem kytaru a chtějí mi ji prodat, já ale řeknu, že žádný peníze nemám a že si kytaru seženu jinak. Joan je trochu zklamaná, ale uznává, že kytara je stejně drahá, i když podle mě vůbec není, ale diskutovat o tom nebudu.

Za pár dní jsem ji potkal před knihovnou. Hrála pořád dokola špatný céčko a mrmlala si pod nosem ...the answer my friend, is blowin' in the wind... Dal jsem ji dolar. Usmála se na mě a chtěla, ať zpívám s ní. Odmítl jsem, že spěchám do práce. Později mě to zamrzelo, a tak jsem za ní o pauze došel. Pořád hrála tu samou skladbu a ten samej špatnej akord. Zeptala se, co jsem poslouchal dnes ráno. Řekl jsem, že Samsona vod Reginy Spektor. Vona že to je teplý, a já že mi to je fuk, že stejně nemám co ztratit. Vona že mi rozumí. Usmála se. Objala mě.

Za několik dní jsem ji potkal na náměstí, před sebou papíry a ručně opsaný texty ke skladbě Samson. Snažila se to zazpívat, ale vůbec jí to nešlo. Pár týdnů na to jsem ji potkal na nádraží. Říká mi: "Majkl, včera jsem byla v tý soutěži 'Zéland hledá Talent'. Zpívala jsem jim Samsona, ale voni mi řekli, že to je špatný, ale já vím, že to bylo dobrý, ale ne zas tak moc, a tak to bylo stejně kvůli tý zimy víš, děsně se mi klepal hlas." Přišlo mi to milý.

Další dny za mnou chodívala do knihovny. Párkrát si mě vyžádala po služebním telefonu, že chce poradit něco s počítačem a já to umím nejlíp. Nevlastnila počítač. Vždycky, když jsem k ní přišel, ukazovala mi na knihovním počítači nový kapely a klipy, co objevila.

Další den jsem ji potkal a ptám se, jestli neví vo nějaký levný posteli, že už mě nebaví spát na karimatce. Vona  ať si vezmu její, že stejně spí na zemi. Říkám, že co to je za ptákovinu, a vona ať nekecám a vezmu si jí. Večer jsem přijel k ní domů a odvezl si její postel. Přišlo mi to divný, ale tak nějak mi to všechno do sebe zapadalo.

Nějaký čas na to jsem byl v práci a vona mi zase volala na služební telefon: "Majkl, je na čase posunout naše přátelství na další level. Zvu tě k sobě. Dneska. V pět. Buď přesný. Fakt ale. Přesně v pět." Zdržel jsem se a přišel deset minut po pátý. Vona sedí na barový stoličce uprostřed prázdný místnosti, v ruce kytaru, na sobě jen spodní prádlo. Na oknech mikrotenový sáčky. Zeptám se, proč jsem tu měl být přesně v pět, beztak nepracuje a celý dny se poflakuje po městě. "To já jen tak, to byl takovej vtip, víš, stejně nemám jak zjistit, kolik je hodin." Pravda. Nemá mobil ani hodinky. Hraje na kytaru. Zeptá se, jestli by mi vadilo, kdyby se svlíkla úplně. Říkám, že ne. Usměje se a nesvlíkne se. Místo toho mi ukazuje svou sbírku gumiček do vlasů, který si zásadně nekupuje, ale sbírá po nádražích a parcích.  Přišlo mi to romantický. Vzpomněl jsem si na Nina, sběratele fotek z fotobudek z Amélie z Montmartru. Pak mě pošle domů, že má moc práce. Kecá, celý dny se jen poflakuje a nedělá nic. Jdu domů.

Několik dní na to jsem k sobě pozval pár lidí, že si ugrilujem na zahradě tofu a dáme pár piv. Pak jsem potkal po cestě domů Joan a tak jsem ji pozval taky. Vypadala, že jí to nezajímá. Šel jsem domů. Začalo pršet. Zrušil jsem večeři. Vzal jsem kytaru a pár piv a šel hrát na verandu. A pak přišla Joan, na sobě mafiánský kabát. Vypadlo mi, že měla přijít taky. Vypadala šťastně, v očích ten klasicky šílený výraz. Ptá se, kde jsou všichni. Říkám, že prší, takže jsem všechny odvolal, ale neměl jsem jak napsat ji, když nemá ani mobil, a že teda dneska budem mít soukromou párty. Ona že cajk. Hrajem na kytaru, pijem piva. Jsem vopilej. Vona není, celej večer ucucává z jednoho lahváče. Smráká se. Je zima, jdem dovnitř.
"Majkl, já myslím, že bychom se měli spolu vyspat neska. Nemyslíš?" No to si nemyslim teda ani po sedmi pivech.
"Já nevím, hele Joan, tohle není dobrej napád víš, měli bychom bejt jenom kámoši."
"No však to budem furt, víš? To jen neska. Ty seš sám, já sem sama. Proč ne?" Láme mě.
"To prostě není správný, to takhle nefunguje, to už pak nikdy nebude stejný. Mně se líbí, jaký to je teď." Debata pokračuje dál dobrou půl hodinu. Přijde mi to čím dál tím víc absurdní a než se naděju, zase dělám výkruty v mlze vysoko nad zemí. Koukám dolů skrze oblaka, na chodníku Joan. Jde ke mně domů. Vleze do mýho pokoje. Pozoruju ji koutkem oka. Rozepne kabát, pod ním nic, vleze do postele, že jde spát. Do toho vidím týpka, co vypadá úplně stejně, jako já, jak jde za ní. Nekoukám se na to. Radši se otočím, odrazím se od oparu pode mnou a rychlostí střely se rozletím přímo do velkýho oblaku přede mnou. Je klid, nikde nic. Nechávám se unášet tichem.

Pár dní na to mi přijde mejl: "Majkl, ty seš takovej zmrd, cos mi to udělal? Jsem byla vožralá a tys mě normálně zneužil! Líbám, Joan." Neodepíšu. Celý mi to přijde cáklý. Odpoledne mi říká šéfová v práci: "Zase volala ta ženská, co chce vždycky tebe, jestli bys ji nepomohl s počítačem. Prej hledá tlačítko repeat na Youtube nebo co. Jdi za ní, je v prvním patře u pultu." Tuším průser. Jdu to čeknout. Joan sedí před knihovním počítačem, úsměv od ucha k uchu. Podívá se mi na jmenovku.
"Majkl? Tvý jméno je Majkl?"
Nikdy jsem neřekl pomalejší "joooooo, jááá sem Mmmmaaaaajkllll". Snažím se vypadat sebejistě. Nevím, jestli vzápětí vytáhne kudlu a podřízne mě, nebo mě obejme.
"Hele já si tady pouštím písničky na Youtube a hledám tlačítko repeat, aby ta písnička hrála pořád dokola. Nevíš, kde ho najdu?"
"Takový tlačítko tam neni, už jsem ho jednou hledal." Odpovídám a zcela vážně se zahledím na obrazovku; ve skutečnosti hledím skrz ni někam do buddhistickýho kláštera plnýho mnichů v severním Kašmíru.
"Tak hele, mistr Majkl, jestli se neobtěžuješ ho najít, tak to řekni rovnou, a já zavolám tvý šéfový, že odmítáš pomoci svejm zákazníkům." Mlha se blíží, naskakuju na ni. Tentokrát to jsou spíš mlžný vlny, takže se na nich dá surfovat. Roztáhnu ruce, pokrčím nohy a balancuju na vlnách.

Další den mi Joan pošle přes dvacet e-mailů plných nesrozumitelných zkratek a naprostých píčovin. Z podstaty chápu, že mě chce zaživa rozkrájet a narvat do mixéru a mixovat tak dlouho, až zvodnatím a budu se moct odpařit a vona pak s radostí natřikrát zamaluje ten mastnej flek, kterej po mě zbude na stropě kuchyně. Zkouším ji odepsat, v odpověď mi přijde něco nesrozumitelnýho. Další dny chodí do knihovny, volá mi na služební telefon. Vždycky chce něco nemožnýho. Jednou chtěla, aby ji mejly chodily na pevnou linku, jindy zase lednový číslo jednoho pornočasáku z roku 1983. Vždy přichází s úsměvem a ptá se na mý jméno, odchází nakrknutá jak želva, že co to je za knihovnu, když nemáme cédéčko s ukrajinským diskem ze sedmdesátek. Ty dny se chystám na dvoutýdenní odjezd do hor. V předvečer odjezdu mi přijde mejl:

Majkl, 
opravdu mě to mrzí, že jsem byla tak neodbytná tu noc, víš. Když já jsem pořád sama a ty seš takovej hezkej kluk. Nechtěla jsem ti ublížit, ale měla jsem ti asi říct, že měsíc zpátky jsem se vyspala na jednom fesťáku s ňákejma hipíkama, voba měli hodně specifickej druh kapavky, co se přenáší slinama. Já to chytla taky, a tak nějak jsem ti asi měla říct dřív, že? Fakt promiň, mrzí mě to, jsem hrozná. 

S láskou,
Joan

Odjedu do hor, ve volných chvílím se zkoumám. Po pár dnech googlení si jsem jistej, že za pár dní umřu. Celý dva týdny myslím na to, co bych tak asi měl dělat. Chci zpátky na svý oblaka, ty ale ne a ne přijít. Objednám se na kliniku, kam se mám dostavit den po návratu z hor. Když přijedu domů, ve schránce dopis. Otevřu ho, tam týden starý výsledky z kliniky. Vyšetřovaná osoba: Joan. Všechno negativní, úplně zdravá holka. Najdu přiloženýho dinosaura z kinder vajíčka a malou obálku. Otevřu ji, tam papír a na něm smajlík. Říkám si, že jsem musel definitivně ztratit smysl pro humor, protože mi to nějak nepřišlo vtipný. Jdu i tak na kliniku. Tam se mi vysmějou, že kapavka se slinama fakt přenést nemůže a jestli nejsem cáklej. Asi už taky jsem.

Pár týdnů ji nevidím. Když už si myslím, že se vypařila jak já z mixéru, přijde mi do schránky dopis se dvěma klíčema:

Majkl, 
jsi jediný, komu můžu věřit a kdo mě kdy miloval. Promiň to s tou kapavkou, to byla jen taková sranda, víš? Potkala jsem jednou na ulici Kima, bubeníka ze Soda Boyz, mý oblíbený kapely. Sbalila jsem ho a on mě vzal s sebou na turné. Jsem teď na Jižním ostrově a jedu stopem do polí. Nemám boty. Můžeš, prosím tě, jít ke mně domů a vyhodit všechny mý věci? Nech si sáčky na vysavač, ty jsou fakt dobrý. Pošli mi zpět jen můj pas a fotku mý dcery, klíče dej domovníkovi. Přikládám obálku se známkama a zpáteční adresou.

Líbá,
Joan

 PS: Doufám, že máš taky vysavač Samsung SR8855, vony ty sáčky jinak nepasujou. 

Oblaka přichází. Cítím, že to teď není moje rozhodnutí nechat se jima unášet. Poslušně si na ně sedám. Dneska jsou obzvláště měkký. Udělám v sedě pár otoček. Připadám si, jako bych seděl na kancelářský židli uprostřed nekonečný haly. Kouknu pod sebe. Vidím borce v mejch hadrech, jak jde do nějakýho bytu, kde jsou na oknech mikrotenový sáčky. Na plotně pánev s plesnivejma špagetama, vyschlej sáček čaje se luhuje ve vzduchoprázdnu ošumělýho hrnku, na parapetech povadlý kytky. Začne vyklízet byt. Všechno odváží do nějakýho obchodu s červeným křížem na dveřích. Spodní prádlo, rtěnky, toustovač, sbírku gumiček, knihy, starej lustr. Najde sáčky od vysavače. Zaváhá. Strčí si je do batohu. Všechno vyhazuje, jen pas a nějakou fotku dává zpět do bílý obálky. Zamkne byt, pak klepe na dveře v přízemí. Nikdo není doma, háže do nějaký schránky klíče, nasedá do auta. Chvíli sedí. Vytáhne z batohu sáčky do vysavače. Kouká na ně. Sesedám z oblaku a poprvý za dlouhou dobu necítím vůbec nic.

Uprchlíci na Zélandu aneb najdi si svýho Tamanga

Nový Zéland začal přijímat uprchlíky někdy v roce 1840. Kromě Evropanů to nejdříve byli hlavně Asiati a lidi z pacifických ostrovů, Jihoameričani, Afričani... Ve třicátejch letech 20. století to byli samozřejmě Židi, kteří hledali na Novým Zélandu pomocnou ruku, během druhý světový války to byli Poláci a bezprostředně po roce 1948 uprchlíci z východní Evropy. V roce 1959 se Zéland stal jednou z prvních zemí na světě, která začala přijímat handicapované uprchlíky. Po roce 1960, kdy se Zéland oficiálně připojil k Úmluvě o uprchlících OSN, patřili k místním uprchlíkům třeba Čechoslováci prchající po roce 1968 před ocelovou botou Sověta, Chilané obávající se Pinochetovy tortury, Afghánci a Iráčané prchající před americkou demencí na Blízkém východě, samozřejmě Jugoslávci, ale taky Kambodžané, Somálci...

Roku 1987 zélandská vláda souhlasila přijímat 800 uprchlíků ročně. Účelem kvóty bylo hlavně formalizovat počet a postup přijímání uprchlíků, páč se to do teď dělo dost tak na punk. O deset let později byla kvóta snížena na plus mínus 750 uprchlických hlav / rok - s tím, že se Zéland postará o cestovní náklady uprchlíků (!), páč je jasný, že cálovat třeba 1500 dolarů za letenku z Káthmándů do Aucklandu je pro běžnýho Nepálce nepředstavitelný - zvláště, pokud posledních 20 let nevystrčil paty z uprchlickýho tábora. Vedle těch 750 uprchlíků za rok dostane uprchlický status pár stovek lidí v rámci azylového řízení a v rámci znovusjednocení rodin. Sečteno podtrženo, do týhle čtyřimilionový země přichází kolem tisícovky uprchlíků za rok. I když to není nejmíň, číslo je pořád nízký a některý instituce v čele s Červeným křížem ho kritizují a volají po navýšení kvót. Aktuálně Zéland přijímá hlavně uprchlíky z Eritreji, Džibutska, Burundi a Bhútánu. O migrantech mluvit netřeba, že se čtvrtina zdejších obyvatel nenarodila na Novým Zélandu, je všeobecně známý.

Tady v Palmerstonu máme hlavně Bhútánce, resp. etnický Nepálce. Patří do skupiny Lhotshampa - to takhle počátkem 20. století bhútánská vláda potřebovala někoho, kdo jim bude obdělávat pole a platit daně, a tak otevřela hranice Napálcům, kteří postupně osídlili celý jih Bhútánu. Když bhútánská vláda zjistila, že většina Nepálců je tam načerno a Bhútánci budou v Bhútánu brzy v menšině, započala s represemi, který nakonec odneslo nějakých čtvrt milionů Lhotshampů. Ti teď žijí v uprchlických táborech na východě Nepálu, ti šťastnější v Austrálii, Kanadě, Státech nebo tady. Teda, šťastnější - zdejší komunita má kolem 500 lidí; zélandská vláda neřeší jejich původní kastovní rozdělení, rodiny nebo cokoliv jinýho - prostě seš Lhotshampa, tak šup šup do Palmerstonu k ostatním. Tihle lidi tady často přichází v pokročilým věku s nulovou znalostí místního jazyka a kultury, řada z nich (hlavně starší generace) je negramotných a věř nebo ne, v padesáti letech se učit novej jazyk, do toho číst a psát a doufat, že to všechno jednou povede k vysněnýmu cíli - práci - není lehký. Většina Lhotshampů, se kterýma jsem mluvil, by si vybrala jinej stát, kdyby mohla (typicky Indii). Většině taky bylo úplně jedno, jakej druh práce tady dělaj. Prostě máš práci, seš king. A je fuk, jestli to je příležitostná uklízečka nebo noční hlídač traktorů na poli. V žebříčku hodnot Lhotsampů je práce prostě top.

Když jsem se bavil s místníma kiwákama o tom, jestli věděj, že se tady v 80 tisícovým městě potuluje pětistovka Nepálců a pár stovek dalších uprchlíků (hlavně Afghánců a Iráčanů), typicky na mě nejdřív překvapeně kulej vočima, jak když po deseti pivech zavostřuješ na ruční hodinky, a pak pokrčej ramenama jakože "stejně mi to je fuk". I když je jasný, že uprchlíky tady všichni potkáváme na ulici každej den, nikoho to v podstatě moc nezajímá, že jo, k čemu taky?

A tak když ke mně postupně pronikaly ty milé zprávy o nadšené solidaritě s uprchlíky z mé rodné země, začal jsem se zajímat více o to, co bych mohl udělat pro ty zdejší. A tak jsem započal svoji cestu za home tutoringem, čili takovým domácím vyučováním místních uprchlíků. Princip je takový, že se jednou týdně na hodinu sejdu s místním uprchlíkem a dělám pro něj, co je zrovna potřeba. Z 90 % je to výuka angličtiny, z 10 % to je třeba obvolání úřadů, domluvení schůzek u doktora, napsání e-mailů apod.

Můj uprchlík se jmenuje Tamanga. Je to čtyřicátník, co přišel ve válce o nohu. V jaký a kdy jsem z něho nedostal, páč na většinu mých otázek z týhle oblasti typicky odpovídá jen "war, not good" a jeho zasněný pohled míří někam skrze zdi a hory a přes celej oceán zpět do nepálskýho pralesa. Tamanga strávil posledních dvacet let v uprchlickým táboř v přístřešku o dvou místnostech, který sdílelo 11 lidí. S psaním začal před rokem. Cvičí každej den a už umí celou abecedu a pokud vidí nějaký slovo a nahlas si ho vyhláskuje, dokáže ho nakonec i vyslovit. Učím ho jednou týdně. Vždycky před koncem každý lekce se mě nezapomene zeptat, jestli bych nemohl přijít i další den, protože tu angličtinu fakt potřebuje. Kvůli tomu upřímnýmu nadšení je fakt těžký říkat "ne", a tak nemůžu dělat všechno, že jo.

Myslím, že by každýmu prospělo najít si svýho Tamanga. Představit si utrpení několika milionů uprchlíků nám jde jen těžko až vůbec a teprve skrz individuální příběhy se nám lépe chápe to nashromážděný strádání, který za těmahle skupinama stojí. Znáš to třeba z Titanicu, kde brečíš ne proto, že děcka houfně umíraj po pádu z převrácenýho trupu lodi, ale až když Jack definitivně mizí v hlubinách Atlantiku. Solidarita s těmi, kteří potřebují pomoc, je něco tak samozřejmýho, jakože kapitalismus je čisté zlo. Je přitom jedno, jestli ten člověk chce napít vody nebo jednoduše chce mít možnost žít alespoň trochu jako člověk. Pokud se takový uprchlík rozhodne žít v zemi, ve který se jiní narodili, dává to některým poblázněncům iluzi, že mají právo rozhodovat, kdo do tý země ještě patří a kdo už ne. Uprchlíci nejsou v nouzi jako když Franta z nádru potřebuje dvacku na krabicový, tohle je nouze, kdy někdo nemá nic a i to nic má svý krutý meze, a ty máš všechno a von chce mít jen mizivou naději, že jednou ne on, ale děti jeho dětí můžou mít alespoň neomezený nic. Dělá se mi fyzicky špatně z lidí, kteří odmítají pomoct druhým v takový nouzi, nebo - a to je pro mě největší odpad lidské rasy - k tomu nabádají ostatní. Nikdy nepochopím, jak tihle nelidi s naprosto zřejmým hitlerovským slovníkem můžou zastávat funkce na úřadech nebo dokonce na univerzitách. Kdyby to nebyla pravda, myslel bych si, že je to z trapnýho orwelovskýho románu. I když podobný věci typicky úspěšně ignoruju a většinou se jenom směju bezedné demenci lidstva a radši sednu a upletu svetr, tohle mi od počátku nepřijde vtipný ani trochu.

A tady je ten svetr:

Zimní výstup na Mt Holdsworth v pohoří Tararua

Nějaký čas zpátky jsem tady psal o tom, kterak jsme se vydali do hor, a kterak jsme toho kvůli větru nechali, a kterak mě to spíš než mrzí motivuje k tomu, abych to příště zkusil zase. A tenhle víkend nastalo to příště. S sebou jsem vzal Francouzku, toor dal na dva dny (jep, takový to jídlo chudejch v Indii) a kocovinu roku k tomu (jep, udělal jsem to zas: whiskey, víno & piváci ou yeah). Tramp začal úplně stejně, jako všechny ostatní trampy tady: v hustý buši, kde stěží prosvitne slunce.

Když se po pár hodinách dostaneš konečně nad bush line, tzn. nad linii, kde už neroste buš, a všechno se najednou otevře a ty vidíš až k oceánu, a když pak spatříš tu krásnou chatu, kde máš strávit zbytek dne a noci, zahřívá tě už jen ten pocit sám o sobě. Připomínám, že máme zimu a i když jsme nepotkali v horách sníh, ledu bylo všude na tři kluziště.

Západ slunce a mlžné opary na hřebenech kopců ti na férovku oznamují, že dnešní den byl zase fajn. Dnešní - den - byl - zase - fajn.

Jelikož ještě večer mě můj mocný přítel kocák objímal svými pařáty stále stejně silně, chudák Francouzce nezbylo, než plíst. A abych uspokojil své okolí prahnoucí po její fotce, tak tady je.

Ráno bylo krásný jako každý ráno v horách.

Vydali jsme se tedy nahoru, kam jinam taky, že jo, a brzo dobyli Mt Holdsworth (1470 m).

Celou dobu nás provázel takovej vítr, že jsme se z toho několikrát regulérně skutáleli na zem. To společně s výrazem Francouzky bylo jasnými ukazateli, že je čas k ústupu, takže jsme zase nedokončili můj vysněný okruh Mt Holdswort - Mt Jumbo a zatímco naposledy jsem zavelel k ústupu po výstupu na Mt Jumbo, teď jsem zavelel k ústupu po výstupu na Mt Holdswort. Mezi oběma horama je totiž track, který vede po skalnatým hřebeni ostrým jako břitva, takovým tom hřebeni, ze kterýho se padá jen jednou v životě, takže mi tak nějak víc vyhovuje být živ a pokořen dole, než být neživ a lítostiv nahoře. Kdykoliv tě pokoří hora, je to tak moc nesobecký a upřímný pokoření, že jí to ani nemůžeš mít za zlý.

Hot pot je všechno dobrý v jednom

V poslední době si ujíždím na třech věcech: 1) asijským jídle, 2) vaření a 3) vlastním veganství. Všechny tyhle tři věci společně s mou neutuchající láskou ke sdílení a společnýmu žití jsem našel v jediný věci: hot potu. Vo co de? Jde to východoasijký koncept společnýho jídla, kdy doprostřed stolu dáš hrnec s kořeněnou a hodně aromatickou omáčkou, do který lidi kontinuálně hážou, co je napadne, a vybírají to zpět a rovnou pořádaj. Důležitý je, aby se omáčka pořád vařila, pročež můžeš použít můj oblíbenej rice cooker nebo speciální hrnec pro hot poty.

Omáčku připravíš z různýho koření jako je kurkuma, chilli, koriandr, zázvor, masala atp. Jednoduše to všehno rozmixuješ, vopražíš, přidáš fazolovou pastu a zaleješ vroucí vodou. Dalším krokem je, že vezmeš tolik misek, kolik máš hladovejch krků, a dáš do nich sezamovou pastu, čerstvej koriandr a ňáký tý sójovky, co máš zrovna po ruce, a nakládaný tofu. To je základ, bez kterýho se nehneš, a tak vojebat se dá všecko, že jo, takže ti v případě války, tuhý zimy nebo v době, kdy seš na pracáku, stačí sezamová pasta a sójovka.

Pak dáš na stůl, co tě napadne. Základem je listová zelenina a rýže a různý vomáčky, super je tofu (jestli používáš měkký tofu, prvně ho rozkrájej a strč do mrazáku, změní se textura a vono se pak nedrolí) a asijský psycha, co koupíš v každým asijským krámu (sušený houby, nakládaná zelenina, bambusový klíčky, rice cake, ...), jakákoliv jiná zelenina od dýně po brokolici, a jde se na věc. Listová zelenina je nejdůležitější proto, protože je uvařená během pár minut.

Princip je teď v tom, že každej dostane misku se sezamovou pastou a trochou rýže a hodí si do rice cookeru všechno, na co má zrovna chuť, a tak vono je to stejně jedno, páč se to za pár minut všechno smíchá a lidi tam hážou a vybíraj, co je napadne.

Asi netřeba říkat, že se jí hůlkama, že. Sezamová pasta je obyčejně dost výrazná, takže je dobrý to mixnout s omáčkou z hrnce uprostřed.

Celý proces jezení trvá typicky jednu až dvě hodiny a je to hodně komunitní záležitost, protože lidi si musej pomáhat a často spolupracovat na tom, aby se každej najedl a byl nakonec spokojenej. Dobrý taky je, že když takovou večeři děláš pro svý kámoše, je v podstatě jedno, kolik jich přijde - prostě připravíš hot pot a řekneš každýmu, ať přinese nějakou zeleninu, a tak v podstatě vaříte spolu. Už jsem dělal hot pot pro 2 lidi i pro lidí 10 a vždycky to bylo naprosto skvělý. V podstatě čím víc lidí, tím líp, protože tím víc různejch druhů zeleniny z nich můžeš vydolovat.

PS: Fakt jsem napsal recept?