Jižní cíp severního ostrova

Zase po čase tripák s holčinou ze Suché, tentokrát na ten nejjižnější jih Severního ostrova. Začali jsme na Castle Point (no dobře, začali jsme pivákama na koncertě The Cheats). Castle Point je zvláštní místo, kde se jede z vnitrozemí asi 60 km a kromě majáku a pár domů tam nic není. Zpátky musíš tou samou cestou.

Pokračovali jsme na Waiohine Gorge, což je kaňon na východní straně pohoří Tararua. Hodně Kanada stajl - řeky, vodopády, kamení. Branou do Tararuy z Waiohine Gorge je lanový most, který jakože přejít je dost tak houpající zkušenost.

Pod mostem teče řeka Waiohine. Krásná, zelená.

Samotný kaňon Waiohine byl z části uzavřen kvůli sesuvům. Je to v těchhle místech docela normálka, že se sesune půl hory tak moc, že jsou cesty uzavřený i na několik let, než to cestáři zase všechno dají do kupy.

Naše cesta pokračovala dále na mys Palliser, nejjižnější cíp Severního ostrova.

Cesta k majáku trvala několik hodin po cestách, které u majáku prostě končí a jednou tam dojedeš, nezbyde ti, než to otočit a jet nazpět.

Cestou musíš dávat bacha na krosící tučňáky, který ňáký přechody a cesty jako nezajímaj, že jo.

Večer už jsme se zmohli leda na piváka na pláži. Klučičí část naší výpravy se zmohla i na koupačku.

Přespali jsme v auťáku a další den se vydali očumnout Putangirua Pinnacles, což je takový jako fakt divný zerodovaný pohoří. Mimochodem se tam točila scéna Paths of Dead z Pána Prstenů.

No a pak, na závěr tripáku, jsem viděl Jižní ostrov.

Pak už jen rovnou do Wellingtonu a šup šup zpět do Palmerstonu. Celý tripák byl ukázkou i předzvěstí toho, co se děje a co se nevyhnutelně stane: jak se tak postupně přesouvám z nejsevernější cípu Severního ostrova na ten nejjižnější, a jak příští měsíc už není vyhnutí a spočine na Jižáku nejen moje oko, ale i moje noha.

Tararua: chata Burn

Tak jsem se zas jednou vydal do zdejších hor. Tentokrát na chatu Burn, což je napůl lovecká a napůl zálesácká chata v severní části Tararuy. Cestou k chatě musíš absolvovat nějakých 14 km po takovýchhle cestách, což trvá auťákem nejmíň hodinu. Opruz celkem.

Pak musíš pěšourem překonat předlouhej most,

kterej vede po hrázi přehrady. Ty tu jsou celkem 3 nad sebou a evidentně někomu po pojmenování tý první došla inspirace: zatímco první přehrada se jmenuje Mangahao, druhá Mangahao č. 2 a třetí Mangahao č. 3.

Pak musíš přebrodit 2 potoky, kde není žádnej most a když prej hodně prší, nedá se to vůbec přejít. Neska to bylo docela spoko a boty jsem sundával jen jednou.

U třetího brodu místní zálesáci postavili most. Nepotkal jsem za dva dny človíčka (a to ani na tý čtrnácti kilometrový cestě) a tak jsem si říkal, jestli jim to stavění za to stálo. Evidentně asi jako jo.

Trek k chatě vede fakt hodně strmou stěnou, až sem byl překvapanej, klidně to bylo místama na řetězy. Tadydle ale byly tak maximálně slezský liány. Slizký.

Jakmile se dostaneš nahoru, už je všecko cajk a jenom se koukáš a koukáš a nemůžeš se dokoukat konců.

Asi po hodině hřebenovýho treku dojdeš konečně k chatě, která je praktická až hrůza. Pitná voda, záchod, matrace, všude čisto, plynový kamna pro případ nouze. Praktičnost a sterilnost chaty byla tak velká, až to bylo celý na hovno a já jen s nostalgickou láskou vzpomínal na útulnost jedný z chat tehdá ve středním Norsku, kde jsi místo posekanýho dříví měl sekeru a vedle chaty les, místo kohoutku s pitnou vodou kýbl a dláto se vzkazem, že v případě žízně máš jít do potoka (dláto na vysekání díry v ledu) a místo matrací jsi měl dřevěný pryčny. A tak. Podobnejch chat je po celým Zélandu přes 900 a jsou buď zadáčo nebo za symbolický poplatek $5, což se jako hodně dá (pokud teda nemáš smůlu a nenarazíš na nějakou fakt žádanou chatu, to pak ceny šplhaj k $60). Podobný poplatky jsou - stejně jako v Norsku - vybírány na bázi důvěry. Prostě hodíš příslušný obnos do kasy v chatě, resp. si koupíš pár lístků v pětidolarový hodnotě někde v informačním centru a pak je prostě hážeš do kasy podle toho, kolik si jich zrovna žádá.

Na chatě jsem se vyspal jak pán v kočáře. Prubl jsem novej spacák, páč ten starej je skoro mrtvej (díky, mámo, za něj, prospal jsem v něm pár stovek nocí, nicméně pár z nich proklepal kosu, že jo, vono spacák za patnáct stovek do hor není úplně jupí na druhou). Jen tak mimochodem, ránu z milosti ten můj starej spacák dostal před pár dny, to když jsem zjistil, že jsem zapomněl v kufru auta cibuli a ta se po čtyřech týdnech zázračně proměnila ve vodu, kterou ten spacák nasákl tak, že smrděl jako pytel cibulí se stroužkem česneku navrch a mě nenapadlo nic jinýho, než ho dát do pračky, což jsem, jak jsem se poté dočetl na štítku, neměl v žádným případě dělat. Tak učený z nebe nespad, že jo. Můj novej spacák s přehledem obstál 6 stupňů v trenách. Na třísezóňák spoko.

Trochu problém té noci bylo, že celou noc pršelo. Jelikož jsem na chatě neměl co dělat a trochu se nachlemcal s kamarádem Jackem Danielsem, usnul jsem někdy kolem sedmé večer a vzbudil se ve tři ráno. I přes těžkou mlhu, pokračující chcanec a viditelnost dva metry mi to nedalo a vydal jsem se na cestu zpět. Protože co na chatě, že jo.

Je jasný, že za deset minut jsem měl mokrý skoro všechno,

a za dalších deset minut i to skoro. Za svítání už jsem byl dole v údolí a hle - tam, kde včera byl pěkný chodník, bylo dneska bahniště a to takový jakože po kolena.

Domokřil jsem to k autu a jel dom. Pozitivum bylo, že, nemaje suchý boty, jsem poprvý šel bosky do obchoďáku jako správní místňáci, kteří choděj bosky úplně běžně a úplně všude včetně knihovny, baru nebo supermarketu. Na dvoudenním hajku jsem byl poprvý sám a došel jsem poměrně k zásadnímu zjištění, a totiž že samotnýho mě to vůbec nebaví. Do příště smotám nějakou holku a vezmu ji s sebou. Nebo kluka. Mně už je všechno jedno.

Kultura na zélandským maloměstě: trocha tý muziky

Dost bylo srandiček na zélandskou kulturu (první díl & druhý díl), dneska něco pro hudební fajnšmekry. Pokud nejsi mjuzik fan první kategorie, radši uteč, dokud máš čas, bude to fakt hodně spešl.

Jak už jsem naznačoval dříve, Zéland je unikátní v tom, že je to jedno z nejopuštěnějších míst planety se "Západní", rozuměj anglo-americkou, kulturou. Opuštěnost se promítá do toho, že sem zabloudí typicky jen velký kapely, který hrajou za velký peníze, nicméně vzhledem ke zdejší ekonomický situaci a davovým šílenství po každým zvučným jméně mají prakticky jistotu, že tu rugbyovou arénu naplní. Typicky objedou magickou trojku měst Auckland (dalece největší město vůbec) - Wellington (hlavní město) - Christchurch (největší město Jižního ostrova). Takovou kapelou jsou třeba Foo Fighters, který nedávno ohlásili svý australsko-zélandský turné. Cena lístků začíná někde na $100 na postranní zadní tribuny, klasický vstupný někam doprostřed se pohybuje kolem těch $150. No nekup to. Undergroundová scéna je tady taky dalece jedinečná: v malých klubech tady potkáš převážně jen zélandský kapely nebo občas jejich zbloudilý australský bratry. Hodně se tady používá slovo "punk-rock" ve smyslu klasickýho starýho dobrýho americkýho punk-rocku. Skoro každej punk-rocker tady jezdí na skejtu, sere na školu a punkuje na plný úvazek. Chodit na místní undergroundový koncerty a nemít přitom skejta pod paží nebo aspoň kšiltovku je dost tak fo pa. Na nějaký máničkovský manžestrový saka nebo nedej bože lennonky se tady nehraje.

V Aucklandu se podzemní scéna točí kolem klubu Wine Cellar, epickým místě plným starých gaučů, kde si zahrát patří k vrcholným momentům zdejších kapel. Wine Cellar hostí kapely prakticky každej týden, vstupný se typicky pohybuje kolem $5, což je na místní poměry nula nula nic. Město zaslíbený pro podzemní kulturu však není rozpláclej Auckland, ale Wellington, který je přirovnáván k hipsterskýmu ráji Melbourne a někde jsem u jednoho Čecha četl, že to je takový Brno (!!!). O Wellingtonu až někdy příště, to bych asi nepsal vo ničom jiným.

Nedaleko mýho prozatímně domovskýho Palmerstonu v Levinu máme prostor Alternative Entertainment Bureau, který se blíží spíše komunitnímu středisku, než čemukoliv jinýmu. Přímo tady v Palmerstonu je excelentní Great Job!, kde jsou akce tak jednou za dva týdny. Co jsem s těma lidma, co to tady dělaj, mluvil, tak je to stejný jako všude: Palmerstoňáci si stěžujou, že se tady v městě nic neděje, a když maj přijít na kapelu, radši seděj doma a remcaj, že přece nebudou platit $10 za kapely, vo kterých nikdy neslyšeli, když můžou jít na muzikální představení - sice za kilčo, ale byla na to reklama v televizi. V TELEVIZI, chápeš! Pffff. Když jsem přišel na poslední koncert minutu před plánovaným začátkem, organizátor mě vítal potřesením ruky a radostným zvoláním "Desátej návštěvník, Henry, je to tam!". Ostatně, takoví místňáci Soda Boyz by mohli vyprávět, že. Great Job! je psycho v tom, že to není bar - je to v podstatě místnost typu buržoazní obývák s kapacitou zcela max. 50 stojích lidí a běda, jestli někdo bude chtít sedět, to ho ostatní ušlapou. Žádnej alkohol, žádný kouření a dokonce ani žádný drogy. Ty světýlka nejsou vánoční výzdoba, takhle to tam vypadá furt.

Na poslední gig odtamtud se můžeš podívat na mým jůtubáckým šanelu. Jo, už sem to zas nevydržel a začal znova nahrávat. Co už. Před tím neutečeš prostě.

Jestli jsi přežil mou teorii z prvních dvou odstavců, zasloužíš si i něco praxe: ze zélandských podzemních kapel si poslední den dva dávám Sherpu a jejich album Blues & Oranges, který zní jako letní elpíčko z devatesátek. Léto za dveřma, tak co. Od prvního pohledu láska nebeská je MR Sterille Assembly. Dej si třeba Transit.

Nahrál jsem dvě jejich songy, za což mi věnovali tichou vzpomínku na webu. Mimochodem měli před časem v Česku turné a strašně si pochvalovali pohostinnost lidí z Cesty v Táboře, za což jsem Cestě poslal v zápalu nadšení srdceryvný mejl, jak to je skvělej pocit, když novozélanďani chválej pohostinnost domovskejch organizátorů ❤

Zajímavá kapela je podle mě Luckless a jejich hitovka When You Asked Her To Stay. Zase hlavně pro chvíle letní pohody a lásek.



Hodně čerstvý a na suprandrošský úrovni diskutovaný jsou Trust Punks z Aucklandu, kteří vydali svou první desku:



Celou desku si poslechni tu. Borci nahrávali v Sydney u Spunk Records, kteří podle mě vydávaj spoustu dobrejch věcí a nedávno u nich nahrávali i Soft Focus, což taky stojí za poslech. Nevím prostě, tu sonicyouthovskou pohodu prostě žeru.



Brzy k nám do Palmerstonu zavítají Spook The Horses, hodně už tak post-projekt.



Netěším se ani tak na ně, jako spíš na jejich support jménem Robin. Já post-věci děsně rád, dobře vystihujou ten pocit marnosti nad debilitou světa.

Dobře úchylná mi přijde kapela Cheats: úchylný kapely jsou super, tihle jsou ale cáklí jenom do té míry, že to furt vydržíš poslouchat i doma, takže jako palec hore. Podobným zvukem ověnčení jsou aucklandští Cool Cult, kteří brzy zamíří i k nám na vesnici! Co už mi přijde dost úchylné, je Rob Thorne. Jasný jako, kombinovat hraní na mušle s krabičkama je boží nápad, já jsem do týhle muziky ale ještě nevyrost.



Co se týče zábavy, tak mě třeba ještě strašně baví The Joffries a jejich ultrakrátké songy. Už jenom kvůli názvu jejich posledního EP "I Play Bass As Good As I Draw Guitars" a načmárané kytaře na přebalu k tomu stojí za to, abys tomu těch 5 minut svýho času dal. Podobně se s tím nepářou ani wellingtonští, v punku se utápějící Freak Magnet.

Něco jako legendy jsou tady Die! Die! Die!, kteří spolu hrají někdy od roku 2005. Jako jedněm z mála se jim podařilo prorazit se svou značkou i za oceánem a vyjíždět na turné po celým světě, někdy v listopadu hráli zrovna na brněnský Flédě.



Když jsem se otřel o ten mainstream, tak prostě nejde vynechat The Datsuns, který zrovna vydávaj nový album a moje kámoška Joe nemluví celý dny o ničem jiným i přesto, že zná to album jen z Google Play, kde ti zadáčo hraje jen pár sekund z každý songy. Poor girl. Ty si radši pusť tady Gold Halo.



Ale zpět k tý undergroundový muzice a kapelám, jejichž počet fandů na Facebooku nepřekročil stovku. Takový jsou třeba Cats Eat Dogs, jejichž jediná mně známá nahrávka je tahle z The Stomach. Stomach je místní "kreativní" centrum, kde nahrává spousta místních i přespolních kapel, a to údajně kvůli super nízkým cenám blížícím se nule za hodinu nahrávání díky dotacím místní radnice. Jestli se rád ztrácíš v záplavě dobrý muziky, čekuj třeba tuhle jejich kompilaci. Podle mě je to dobrý úplně celý.

A protože tě nechci úplně zahltit (což už se beztak ale stalo), tak to tady utnu, popřeju ti dobrou noc nebo dobrý den nebo co to tam zrovna máš, a pošlu ti poslední song od jednoho Aucklanďana, kterýho dlouhodobě a zcela na férovku miluju.

Sledge Track a setkání s wetou

Sledge Track je oblíbená trasa místních trampů a to hlavně z toho důvodu, že je jen nějakých 20 kiláků od města. Středně náročný trek se dá zvládnout za 5 hodin, jestli si ale guma nebo je zrovna bláta nad hlavu, tak není problém na treku strávit celej den. První, co musíš udělat, než se takhle vydáš do hor, je vybrat vhodný oblečení. Čekuj směr proužků podvlíkaček a ponožek, to musí bejt prostě:

Pak už jen nachystat sváču, vyzvednout Francoise a je to. Začíná se u vodopádů, který jsou tak malý, že nestály ani za fotku, tak aspoň cedule.

Pak klasika: buš vlevo, vpravo, vpředu i vzadu.

Když vylezeš na hřeben, krajina se otevře a vidíš fakt daleko, pokud zrovna není zataženo a sychravo, jako jsme měli my.

Některý úseky tady jsou docela nebezpečný, a to hlavně kvůli sesuvům půdy, který bývaj fakt masivní a jak se to s tebou sesune, není nic, co bys mohl dělat.

Buš tu je fakt hustá jakože ne cool, ale hustá jakože opak řídké. Hustota způsobuje, že se tu drží voda a neproniká světlo, takže někde se tu zatoulat může být docela depka.

Na samém konci treku se nachází staré platinové doly. No a tam se to, ty vole, všechno stalo. Platinové doly mají většinou následující podobu: díra v zemi že nevidíš na dno a žebřík k tomu. Žádná cedule, nic, jen přikurtovaný žebřík, to kdyby někoho napadlo si ho po půldenním plahočení odnýst domů.

Jako správný explorer jsem sundal bágl a sestoupil dolů. Dole byla dokonalá tma, že jsem neviděl vůbec nic. Nemaje mobil ani čelovku, vytáhl jsem foťák a bleskem na milisekundu osvítil tamější chodbu. Viděl jsem, že je jen pár metrů dlouhá, tak jsem tam ani nešel, vyfotil si radši přístupový žebřík a vydal se na povrch.

Tam na mě čekal Francois. Netvářil se, že by se mu chtělo dolů, tak mu ukazuju fotku tý chodby, jakože to nestojí za to, že tam stejně nic není. Francois čumí na tu fotku, pak si si vezme foťák do ruky a mžourá do něj očima. Zezelená, podívá se na mě, na fotku, na mě.

"Majkl, ty vole fuck, wetas!"
"Co voe? Jaký wetas?"
"Čum na strop!"

A ty vole fakt, jeskyně byla plná wet, což jsou hmyzáci velcí jako krysy. Vůbec jsem si jich během toho milisekundovýho osvětlení bleskem nevšiml.

Weta může dosahovat velikosti veverky a je to příklad ostrovního gigantismu, kdy se zástupci jednoho druhu dostanou na ostrov, kde mají dostatek potravy a nemají žádnýho dramatickýho nepřítele, který by je požíral po hejnech, takže mají dostatek prostoru na to mnohonásobně přerůst svý původní pevninský bratry a sestry. I když jsou wety neškodný, není to zrovna ten typ živočicha, kterýho bys laskal na klíně u televize, takže jsem byl i docela rád, že jsem je na poprvý přehlíd. Další počteníčko a pokoukáníčko o wetách čekuj třeba tu.

Kultura na zélandským maloměstě pokračuje

Jelikož jsem byl obohacen o další kulturní zážitky, rád bych se k nim opět vyjádřil. První dílec čekuj tu.

Hospodskej kvíz

Moje hostitelka mě pozvala na pub quiz. Okej, co by ne, když žiješ v polích na ostrově uprostřed Pacifiku, nemáš co ztratit. A tak jsem šel. A tak jsem prozřel. Zase jsem jednou prozřel.

Pub quiz byl v irský hospodě ve Feildingu. Klasická zélandská prdel, která se označuje jako město jen díky tomu, že kolem jsou ještě větší prdele. Irská hospoda se tu pozná tak, že to má napsaný na dveřích a čepujou tam Guiness, jinak nemáš šanci přijít na to, že se momentálně nacházíš na leprikonským území. Ten den se tam sešlo kolem jedný stovky lidí. Všechno zástupci místní střední, té nejstřednější třídy, ostatně tady ani žádná jiná třída není. Mladí, starší, staří, menší či větší nadváhou zatíženi Zélanďani. Všichni byli rozděleni do skupin - ne ale náhodně, každý už prostě věděl, ke který skupině patří, protože my tu přece chodíme každej týden že jo, takže támhle borec v dresu All Blacks je u stolu s borcema v dresech All Blacks a tvoří tým All Blacks. Támhle staříci v rohu si pojmenovali tým "Olders" a támhle tlustý holky, co jedí zmrzku, tvoří tým "Wild cats". No ouh boy. Můj tým se jmenoval "Myfarm" podle toho, že jsem seděl u stolu s lidma, kteří pracují po boku mý hostitelky v týhle firmě. No bylo to jak dycky - já a 6 holek ne mladších než máma mý mámy.

A pak se hrálo. Tříhodinový slet otázek, z nichž tak polovina byla o novozélandským sportu a politice, čtvrtina o vztazích a románcích v královské rodině a další čtvrtina o náhodných věcech. Celkem 90 soutěžních otázek a zhruba stejný množství rozehřívacích. Věděl jsem dvě odpovědi. Z toho dvě blbě. Jedna moje odpověď byla, že nejvyšší hora Evropy je Mont Blanc. To je ale hluboký omyl a na Zélandu je všechno jinak - zatímco my v Evropě se učíme, že nejvyšší hora Evropy je buržoazní Blanc, každý Zélanďan ti se stoprocentní jistotou v hlase odpoví, že to je socialistický Elbrus a diskuse o tom není možná jakože na Zélandu seš. Tu sem tedy pohořel jak hradní svíce. Mou druhou špatnou odpověď jsem úspěšně zapomněl, protože po fiasku z Blancem jsem liskl eště dva Guinesse, což byla dobrá garance toho, že si to nebudu pamatovat.

Kvíz trval kolem dvou hodin a jakmile skončil, všichni se rozutekli domů přibližně do 30 vteřin. Sandra mi vysvětlila, že když je pub quiz, tak se chodí do hospody za kulturou a ne za pivákama. Áha, to by vysvětlovalo ty divný pohledy, které mě provázely od druhého Guinesse výše. Že může někdo pub kvíz považovat za kulturu, by mě nenapadlo ani po deseti Guinessích. A právě kvůli takovým prozřením mě ty jiný kultury tak baví.

Folk club

"Majkl, jdeme do klubu, chceš jít s náma?" ptá se mě jednoho večera má nová hostitelka (ta městská, palmerstonská, protože bydlím zase ve městě ou je!).

"Samo!", neváhám. Za deset minut už si to štrádujem směr centrum. Natěšenej na piváka jak Kača na zmrzku se cítím velice překvapeně, když zahýbáme k domu, ze kterýho se ozývají divný zvuky, místo k některý z hospod na protější straně ulice. Vejdem dovnitř a tam jsem prozřel. Ó ano, světe, zase jsem jednou jasně prozřel. Mělo mi to dojít hned, že když se mě ženská posedlá folkem zeptá, jestli chci jít do klubu, myslím tím "klub folku" a ne klasický hospodský klub s živou scénou a plný mladých, iluzí dávno zbavených lidí bezdůvodně se upíjejících do mocných kocáků tak, jak to máme všichni rádi.

Čekala mě malá tělocvična a asi 20 lidí sedících v kroužku. Klasicky pokud chceš člověka mladšího 30 let, ukaž na kohokoliv a vyděl jeho věk 2, pro jistotu rovnou 3. Ten den byl Helloween, takže každej měl na sobě helouvinskej kostým. Teda - každej ne, já rebel ho neměl, protože jsem byl na cestě do hospody a tam se kostýmy většinou nenosej. Kluci a holky folkařský hráli společně nacvičenou skladbu z minula a jako každý týden, každý zvlášť měl nacvičenou svou novou píseň. Bralo se to postupně a každý předvedl, co je v něm. A pak přišla přišla řada na mě.

"Tak co Majkl, co nám zahraješ ty?"

"Mno já si nic nenacvičil zrovna, ale příště určitě něco budu mít."

"Tak to je super, už se moc těšíme!"

"Já taky!", říkal jsem svá poslední slova ever na tomhle prapodivným území.

Když se dojelo kolečko, byl čas na tí brejk. Každý dostal šálek a debatovalo se o nejnovějších deskách a pil se přitom anglický čaj, během něhož jsem absolvoval klasický výslech zabývající se mou rodnou vískou, komunismem a mou budoucností. Už to mám nacvičený tak, abych na otázky typu "Co budeš dělat příští rok, až ti vyprší vízum" odpovídal natolik nekompromisně až nesmyslně, aby prostě nebylo možný tuhle debatu rozvíjet, když stejně není kam a dotazovaný nemá tucha typicky ještě více, než tázající. 3 hodiny uplynuly jako voda a folk klub byl u konce.

"Tak zase příště!", loučí se s náma neformální vůdce klubu. "A Majkl, příště kostým!"

"Tak určitě!", říkám své věčné sbohem.

XFactor

Ano, i sem už dávno dorazilo xfaktorové šílenství. Právě v těchto dnech probíhají tzv. před-konkurzy. Spočívají v tom, že do každýho většího zélandskýho města přijedou organizátoři soutěže, před kterými vystupuje místní hudební smetánka. Organizátoři pak vybírají ty, kteří půjdou před tu porotu, kterou znáš z televize. Ízy pízy.

"Majkl, neska du zpívat, přijdeš se na mě podívat?" říká mi kámoška, která je natolik cáklá, že mě vůbec nepřekvapuje, že chce do něčeho takovýho jít.

"Samo!" odpovídám rezignovaně, už je mi v týhle oblasti všechno jedno a nedělám si iluze o ničem.

A tak jsem se o pár hodin později dostal do divadla Regent na ulici Broadway (jak vznešeně ta jména zní!). Čekala mě fronta dlouhá 50 metrů a hromada úspěchu chtivých k tomu. Všichni zpívali jeden přes druhého už v tý frontě. Po krátký obhlídce a náhodném oslovení pár lidí mi došlo, že předvýběry jsou uzavřený a kromě poroty a máničky, co je přesvědčená, že dobude svět, tam nikdo jiný nemůže. Strávil jsem tam asi dvacet minut očumováním zdejších zjevů a mezitím přicházeli další a další psychopati s nástrojema všeho druhu. Když přijela dodávka s nápisem "Namalujeme vám cokoliv" plná štětců a barev a vystoupili z ní dva Maoři v zaplátovaných zahradníkách od barvy, kérkama na bradě a kytarama v rukách, seznal jsem, že je na čase jít domů.

A jak dopadla kámoška? Prej tam byla zima a tak se ji natolik chvěl hlas, že neuspěla. Prej to ale nevadí, ještě může přece uspět v jiným městě nebo příští rok. Sny těchhle lidí jsou prostě všude stejný.

Nejhorší na tom všem je, že po pár dnech či týdnech už mi to všechno nepřijde tak neskutečný a vážně uvažuju o tom, že si nacvičím tradiční tramspký zélandský song Smoko! Spell Ho! a vlezu do toho folkařskýho klubu zas.