Kultura na zélandským maloměstě

Člověk by čekal, že ve městě, který má 70 tisíc obyvatel, se něco bude dít docela často. Tak to hele chlapče milý daleko od pravdy seš, todle je Zéland a tady se to děje po zélandskym jakože nic. Zéland je docela debilní v tom, že je od všeho a všech tak strašně daleko. V Evropě si vyjede na tůr každá garážová kapela - basák si na tajňačku půjčí dodávku z práce, bícmen vymění dva činely za kanistr benzínu a kytarista obepíše pár známejch a známý známejch a evropský tour jak dělo je na světě. Co ale Zéland - nejbližší stát je nějaký zapadlý ostrov v Pacifiku, kde kromě pár virtuozů na bonga stejně nic moc není. Austrálie je blízko, ale stejně to je pořád pár tisíc kiláků letadlem a kdo by furt chtěl poslouchat jenom australský kapely. Dotáhnout sem kapelu zvenčí prostě znamená spoustu tisíc kilometrů a jak už tušíš, kémo, taky pěknejch pár tisíc doláčů. To zase znamená, že když už, tak sem přijíždí hlavně velký kapely, který hrají na velkých koncertech za velký vstupný.

Zélandský kapely jsou soustředěný hlavně v Aucklandu nebo Wellingtonu, ostatní města se musí smířit s nahodilými zastávkami muzikantů, kterým se nechce řídit mezi Wellingtonem a Aucklandem na jeden zátah, nebo s nabídkami některejch místních revivalů, který jsou tady snad úplně na všechno. Překvapil by mě už snad jedině revival na revival. Tak jseš prostě odkázanej na to, co se mihne kolem, a věř nebo ne, po pár týdnech vezmeš za vděk i dětskýma předehrávkama v korejský čtvrti. Shrnuto: 70 tisícový město je velký v Evropě, ne na Zélandu - zvláště, když tu najdeš tak jeden dva paneláky (třípatrový budovy s pěti bytama), zbytek jsou rodinný domy rozpláclý do veeeeeeeliký šíííííře.

Tak jsem se jednoho dne octl v Bent Horseshoe Cafe. Už z toho jména musíš tušit, že bude dym. Byl. Jedeš asi půl hodiny polema. Nic, ovce, nic, ovce, nic, dlouho nic, dům s pěti rozbitejma autama na zahradě a ovcema uvnitř, jedeš dál, nic, dlouho, fakt dlouho nic, ovce, nic, pole, nic, pouliční lampa, nic, najednou nasprejovaný nápis "CAFE" na kapotě opřené o strom a šipka ukazující do pole. Pole? Jo, aha, tak tadydle to rovný je asi jakože cesta. Jedeš ještě kilák dva a tam parkoviště. Přítomno asi 10 aut, což většinou znamená stejně tolik lidí. Červená budova ve stylu rodinnýho domu jakože kavárna. Tam vejdeš a v takovým větším obýváku je kolem 20 lidí v kolečku koukající na borce a borku, jak hrajou Simona & Garfunkela občas proložené Neil Youngem. Hele borci zélandský nikde ale nebylo psaný, že to bude revivalová benda voe! Když jsem vstoupil dovnitř, regulérně jsem snížil průměrný věk o dvě až tři pokolení a to už se přitom blížím věku, kdy středoškolačky obšťastňuju spíše otcovským pohledem.

Malý pivák $7,5, tak jsem hnedka liskl radši dva, abych na tu cenu rychle zapomněl. Koncík začal ve 2 odpoledne. Kolem půl šestý zůstalo posledních 8 fandů včetně mě a mých dvou domácích. Zatímco jsem regulérně poklimbával na židli jak hajný na čekačce, zpěváci si nasadili pirátský čapky a rozdávali fandům chřastítka, že prej je musí před posledníma pár songama ještě trochu povzbudit [jak jako ještě před pár songama ty voe?? Však už hrají celý odpoledne!]. I když mě představa chřastění pytlíkem čočky v pirátským klobouku rychle probrala, radši jsem dělal, že spím, což u našeho stolu nebylo nic neobvyklýho. Moji domácí totiž usínaj běžně u stolu po večeři, svorně ruku v ruce, a neprobudí je ani kočka, která po nich leze. Anyvej - po čtyřech hodinách písníček ze sedmdesátek a pár debatách s místníma jsem zjistil, že tohle byl docela standard: když už koncert, tak nějaký revivalík, že jo, něco známýho prostě, ať víme, kdy máme šustit s pytlíkem čočky, a nejlíp v neděli kolem oběda, ať máme na to chřastění celej den. No ouh boy.

Kromě koncertů tu máme i divadlo (rozuměj budovu divadla). Jsou v něm přestavení tak 2x do měsíce, vždycky nějaký Jesus nebo Christ nebo dokonce Superstar. Asi nemusím nic říkat o mojem mínění o těchle srandách ani ne o cenách, jaké si ti psychouši odváží nasolit za jeden lístek.

Filmáci? Je tu kino s docela novejma filmama, který sem typicky dorazí tak dva týdny poté, co se objeví na videotéce. Dobrý filmy jsou ve filmovým klubu, tam jsem ale nepochodil:

"Dobrý den, rád bych chodil na páteční promítání vašeho klubu - stačí, když si zaplatím členství na půl roku? Dýl tu nebudu."
"Ne, musíte na celý rok, nedáváme členství na půl roku."
"Aha, a nešlo by to třeba nějak udělat - s někým se vyměnit nebo tak? Já tady fakt jsem jen na půl roku. Víte, přijel jsem tady teprve..."
"Ne, musíte si zaplatit na celý rok."
"Hm, ale to mě vyjdou ty promítání dráž, než komerční filmy."
"To nevím, ale musíte si zaplatit členství na celý rok." [plesk!]

Tak mi v oblasti filmáků nezbylo, než zůstat věrný knihovně, kde nám začal festival latinských a španělských filmáků. První film sice nic moc, a tak byl tam rumík zadáčo (jakože kulisa ke kubánskýmu filmu, rozumíš, to je důležitý) a tma, takže když už člověk po tom rumu usne, nemusí mít výčitky, že ho někdo při tom viděl.

No co no, filmáky si budu dál půjčovat ve videotéce a za koncertama budu jezdit do Welingtonu. Z Brna jsem zase jezdil za horama, tady je mám pod nosem.