Helpx: dám ti střechu za tvý svaly

Ke službě Helpx.net [čti helpex] jsem přišel jak slepý k houslím (nebylo by logičtější říkat hluchý k houslím?). To mi takhle jeden můj aucklandský spolubydlící, tělem i duší sociální anarchista, píše:

"Víš, Majkl, už jsem na Zélandu pár let a je na čase se vrátit domů do Austrálie. Jestli budeš mít cestu, stav se, najdeš mě na Helpexu pod ID 31203"

Po chvíli guglení mi došlo, že to je tady (meditační centrum s bazénem, kompostovacím záchodem, wi-fi a oslem navrch někde v horách na východě Austrálie). Princip Helpexu mi už od počátku přišel zajímavej: nechám tě u mě bydlet za to, že budeš pracovat. Když pracuješ více, dostaneš i jídlo. Je to podobné WWOOFing, avšak ten je více o učení a Helpex nabízí i krátkodobý ubytování a ani v nejmenším se nezaměřuje jenom na farmy - v databázi můžeš najít hotely a různý komerční věci, stejně jako běžný rodinný domy. Prostě dva důchodci chtějí posekat trávník a natřít plot, tak o tom dají na Helpexu vědět a ty tam dojedeš, týden dva u staříků bydlíš, voni tě navíc krměj a ty jim za to natřeš plot a posečeš zahradu. Typicky pracuješ něco kolem 3 hodin denně, i když mě to zatím vychází poněkud ehm méně. Nebo jsem tak rychlej. Jo, jsem rychlej, to zní líp. Veliká převeliká výhoda Helpexu je, že řada těchto domů je i v centrech měst, taky že se nemusíš upsat na několik měsíců jako u WWOOFingu (často lidi přímo vyžadují, abys zůstal jen pár dní) a hlavně si můžeš pracovat, kdy chceš. Žádnej boss nad tebou, žádný vstávání do práce, prostě pohoda. Ideální pro lidi, kteří mají poloviční úvazek v knihovně a chtějí vyzkoušet něco novýho, seznámit s místňákama, libují si v solidárním citizens-to-citizens a baví je dělat věci, který mají fakt smysl.

A tak jsem našel Ruth a Gerarda. Postarší pár vyžívající se ve folku, dobrých pívácích a vínácích. Moc milí človíci, kteří mě skoro dva týdny nalejvali pivákama a vinákama za to, že jsem jim vobčas něco přibil nebo uvařil.

První den mě vzali do thajské restaurace a pak do místní irské knajpy. Luxusní místo, kde jsem měl konečně pocit že jako jo, že i tady to přece jen jako nakonec půjde zůstat nějaký ten pátek. Pivák sice $10, a tak co už, když člověk neplatí, může stát i jednou tolik.

Vařili mi pěkně vege-organic papu ou je!

Brali mě taky do kaváren - ještě, že to kafe nepiju, takže mám čisté svědomí pro napájení se pívákama už od rána. 

Tak jako všechno, i můj pobyt u Ruth a Gerarda se nachýlil před pár dny ke konci a já se přestěhoval k Sandře a její rodině. Zatímco Ruth a Gerard bydleli 10 minut pěšky od centra a tedy i od knihovny, Sandřin dům se nachází na venkově. Jedeš prostě 20 kiláků na sever od města a jakmile máš dostatečně silnej pocit, že tady jako už fakt nikdo nemůže dobrovolně bydlet, tak tam to je - pěkný, bílý dům s dřevěnou brankou a velkými okny. Velká dřevěná terasa, na zahradě pobíhá pár ovcí.

Rodina je pětičlenná: Sandra, její manžel a tři děti od 15 do 21 let. Večery teď trávím u filmáků, u kterých se celá rodina každej den schází. Filmáky si půjčují z DVD půjčovny. Neuvěřitelný, že tady takový věci pořád frčí. Zapadlost tohodle místa mi však nedá spát:

Já na patnáctiletou dceru Jasmine: "Co tady tak děláš pořád?"
Jasmine: "No tak chodím do školy, hraju tenis a netball... čtu... Hmmm..."
Já: "Já myslím jako co děláš tady doma, když přijdeš ze školy. Navštívit nějakýho kámoše kolem nebo si někam zajít je pro tebe skoro nemožný, když nemáš auto, ne?"
Jasmine: "No tak já vidím kámoše ve škole."
Nedá mi to: "A v Palmerstonu by jsi žít nechtěla?"
Jasmine: "Palmerston? Jééé, tak to nééé, to je moc rušný na mě."

A tak nastal čas pomalu přehodnotit maloměsta velkoměsta. Zatímco pro mě je Palmerston větší vesnice, kde se neděje prakticky nic, pro ni je to rušný místo a radši si užívá klidu na opravdickým venkově, kde je nejbližší soused aspoň míli daleko. Nejde to moc přirovnat k něčemu v Česku, protože tam je hustota zalidnění skoro 10x větší, takže i když bydlíš na venkově, typicky to je nějaká dědina a pořád jsou kolem nějaký ty vesnice a vesničky, takže to není takový osamělý. Na Zélandu navíc kolem jedné třetiny obyvatel žije v Aucklandu a obecně tady vesnice moc nefrčí, spíš jsou tu fakt osamělý domy uprostřed nekonečných pastvin a polí. A v jednom takovým teď bydlím.