Jak jsem chtěl žít na zélandský farmě a jak jsem si to rozmyslel

Žít v horách. Každý den nemít na starosti nic jinýho, než občas mrknout na ovce, jestli se pasou na správný straně fjordu. Celý noci si číst a pozorovat hvězdy. Jíst ultra organic a spát venku, v případě deště se natáhnout u kamenného krbu pod šindelovou střechou. Mít moderní koupelnu v jinak prostě zařízeném domě s červenými okenicemi. Wi-fi s dosahem na druhý konec rozlehlé pastviny samozřejmostí. Když jde do tuhýho, takhle nějak si spousta lidí představuje svý vysněný žití. Ne, že bych žil na fjordu a pásl ovce, ale principiálně se místo, kde žiju poslední týden dva, tomuhle blíží. Kolem prakticky nic a jestli chceš navštívit souseda, aby sis vzal sváču na cestu. Kamenný krb sice nemáme, ale litinová kamna ano. Wifi nám sahá jen do garáže. A tak. Farma to je fakt pěkná.

Lidi jsou tu zvyklí přijít po práci domů a koukat na hory nebo si číst. Vždycky, když dojde má hostitelka z práce a její dcera ze školy, společně povečeříme a pak se bavíme o tom, co chceme dělat: v úvahu připadá čtení, koukání na film nebo hraní karet. Patnáctiletá Jasmine ráda dává ferbla, tak většinou mastíme karty, dáváme přitom domácí pomerančový džus a bavíme se o tom, jakej jsme měli den. Je to fakt romantický a hezký, ale právě nejsem nějak v tom životním období, kdy bych tohle dokázal plně docenit.

Žijeme asi 20 km od města uprostřed polí. Pro mě to je největší prdel, v jaké jsem kdy byl. Moji současní hosti mi ale jednou řekli, že tohle místo je pro ně "too busy" (se zdůrazněním na too, čili jakože vopravdu rušný), protože mají 2 sousedy (ano - dva, jakože D-V-A, v Morseovce -.. / ...- / .- /) a že jejich předchozí dům byl o dost lepší, páč tam neviděli sousedy ani když vyjeli na kopec za domem. Když tohle čteš, tak se ti to zdá třeba najs, ale když si to jako fakt představíš, že bys měl takhle žít na druhým konci planety uprostřed ničeho a každej večer trávit hraním karet s dámou před důchodem a její dcerou, tak to jako čeki koki nééé tak hrrrr voe! Týden dva cajk, ale rok dva necajk.

No jinak tu topíme zásadně tím, co dá buš.

Na zahradě máme - kámo div se - ovce. Zatímco my jich máme jenom asi 9,

soused jich má stovky.

Asi před týdnem jsem se na zahradě setkal s naprosto psycho zvířetem, novozélandským úhořem. Jedná se o endemita, který je schopný vylézt z jedný vody a jít hledat druhou vodu a uplazit obrovský vzdálenosti. Je schopnej přitom překonat nejednu horu a skálu. Naprostý psycho prostě. Měl jsem solidně v gatích, když jsem ho viděl, jak si to sviští mezi ovcema, přičemž rybník ani říčka tu prej nejsou široko daleko. Jak takoví úhoři vypadaj čekuj třeba tu - prostě metr a půl dlouhý černý psycho. Jasmine se mi smála, že prej jestli nejsem z Evropy, že se toho bojím.

Do knihovny dojíždím nějakých 20 minut károu. Typicky nepotkám až do Palmerstonu ani živáčka. Teda no - živáčka - spíš člováčka.

Abych to uzavřel: hele vole borci jako jo, karty, ovečky, úhoři, kočičky, pejsi, nikde nic, toto, šecko jako jo, ale teď ne, zas to zkuste se mnou za rok, za dva, třicet. Stěhuju se zpátky do města.