Feilding: zaslíbený město?

Každý z Feildingu mi tluče do hlavy, že to je nejkrásnější město na Zélandu - a tedy na světě - a nejlepší místo k žití na Zélandu - tedy na světě. Feilding se stal 14x vítězem v anketě o nejkrásnější zélandský město a běžně vyhrává soutěže o nejkrásnější trh, nejpříjemnější personál a podobně. Je to tak moc divný, že by člověk řekl, že v tý anketě hlasují jen lidi z Feildingu. Každopádně jsem se tam vydal na čumendu, abych se vo tom všem přesvědčil. Jako hele nic moc a v Evropě bys řekl jen něco jako "Hm dobrý".

Prostě vobyčejný, spíš hezčí město. Tak a to je všechno neska, každej den nemůže být posvícení.

Jak jsem chtěl žít na zélandský farmě a jak jsem si to rozmyslel

Žít v horách. Každý den nemít na starosti nic jinýho, než občas mrknout na ovce, jestli se pasou na správný straně fjordu. Celý noci si číst a pozorovat hvězdy. Jíst ultra organic a spát venku, v případě deště se natáhnout u kamenného krbu pod šindelovou střechou. Mít moderní koupelnu v jinak prostě zařízeném domě s červenými okenicemi. Wi-fi s dosahem na druhý konec rozlehlé pastviny samozřejmostí. Když jde do tuhýho, takhle nějak si spousta lidí představuje svý vysněný žití. Ne, že bych žil na fjordu a pásl ovce, ale principiálně se místo, kde žiju poslední týden dva, tomuhle blíží. Kolem prakticky nic a jestli chceš navštívit souseda, aby sis vzal sváču na cestu. Kamenný krb sice nemáme, ale litinová kamna ano. Wifi nám sahá jen do garáže. A tak. Farma to je fakt pěkná.

Lidi jsou tu zvyklí přijít po práci domů a koukat na hory nebo si číst. Vždycky, když dojde má hostitelka z práce a její dcera ze školy, společně povečeříme a pak se bavíme o tom, co chceme dělat: v úvahu připadá čtení, koukání na film nebo hraní karet. Patnáctiletá Jasmine ráda dává ferbla, tak většinou mastíme karty, dáváme přitom domácí pomerančový džus a bavíme se o tom, jakej jsme měli den. Je to fakt romantický a hezký, ale právě nejsem nějak v tom životním období, kdy bych tohle dokázal plně docenit.

Žijeme asi 20 km od města uprostřed polí. Pro mě to je největší prdel, v jaké jsem kdy byl. Moji současní hosti mi ale jednou řekli, že tohle místo je pro ně "too busy" (se zdůrazněním na too, čili jakože vopravdu rušný), protože mají 2 sousedy (ano - dva, jakože D-V-A, v Morseovce -.. / ...- / .- /) a že jejich předchozí dům byl o dost lepší, páč tam neviděli sousedy ani když vyjeli na kopec za domem. Když tohle čteš, tak se ti to zdá třeba najs, ale když si to jako fakt představíš, že bys měl takhle žít na druhým konci planety uprostřed ničeho a každej večer trávit hraním karet s dámou před důchodem a její dcerou, tak to jako čeki koki nééé tak hrrrr voe! Týden dva cajk, ale rok dva necajk.

No jinak tu topíme zásadně tím, co dá buš.

Na zahradě máme - kámo div se - ovce. Zatímco my jich máme jenom asi 9,

soused jich má stovky.

Asi před týdnem jsem se na zahradě setkal s naprosto psycho zvířetem, novozélandským úhořem. Jedná se o endemita, který je schopný vylézt z jedný vody a jít hledat druhou vodu a uplazit obrovský vzdálenosti. Je schopnej přitom překonat nejednu horu a skálu. Naprostý psycho prostě. Měl jsem solidně v gatích, když jsem ho viděl, jak si to sviští mezi ovcema, přičemž rybník ani říčka tu prej nejsou široko daleko. Jak takoví úhoři vypadaj čekuj třeba tu - prostě metr a půl dlouhý černý psycho. Jasmine se mi smála, že prej jestli nejsem z Evropy, že se toho bojím.

Do knihovny dojíždím nějakých 20 minut károu. Typicky nepotkám až do Palmerstonu ani živáčka. Teda no - živáčka - spíš člováčka.

Abych to uzavřel: hele vole borci jako jo, karty, ovečky, úhoři, kočičky, pejsi, nikde nic, toto, šecko jako jo, ale teď ne, zas to zkuste se mnou za rok, za dva, třicet. Stěhuju se zpátky do města.

Manawatu Gorge Track

I když byla neděle a trasa jen 20 km po menších kopcích, dával jsem vstávačku ve 4 ráno, páč evropští knihovníci tady pracují i v nedělí, tak abych to na tu dvanáctou do knihovny stihl, víš jak. Vyzvedl jsem Mandy a jeli jsme do buše. Manawatu Gorge Track vede podél řeky Manawatu, o které jsem už psal tadydle, ale abys na to nemusel klikat: řeka tady protíná dlouhatánský pohoří a podél ní vede jediná pořádné cesta široko daleko, po které se dá dobře dostat ze západního pobřeží k východnímu.

Svítání nás zastihlo až někde ve třetině trasy.

Celou cestu jdeš po levý straně řeky, pod tebou jenom sráz, buš, cesta, řeka a nic.

Celou dobu máš výhled na větrnou farmu

a potkáváš místama věci, který jsou fakt divný.

Koncem trasy jsem konečně spatřil tu svoji horu - Ruapehu, 2797 m vysoká obryně žijící nějakých 200 km na sever. Cestou k ní nepotkáš nic než pole a najednou je před tebou - zasněžená gigantice a slavná herečka, která ztvárnila Horu Osudu v Pánovi prstenů. Nejvyšší hora Severního ostrova a jedna z nejvíce činných sopek na světě. Zdolám tě, zdolám, borka moje, leč páč tu mám spíš sandále než mačky a cepín, budeš muset být trpěliva, až trochu potaje sníh, i když je mi jasný, že některý ledovce na tvých pláních neroztávají ani v létě.

Blbý na treku je, že se vracíš cestou, kterou jsi přišel. Buší. Buš je vlastně docela už nuda a už mě přestávají bavit treky, který vypadají tak, že vlezeš do buše, ve který je viditelnost pár desítek metrů, a za půl dne vylezeš na druhý straně a deš dom. Potřebuješ přece vidět na všechny ty hezký věci kolem, takže s buší na nějaký čas končím a radši zkusím něco z kategorie P - pole-pláže-pláně. Aby ti to nebylo líto hele, tak tadydle jsem ti natočil něco závěrem: buší zvuky.

Větrná farma Te Apiti

Další můj tripák nebyl daleko: mířil k větrné farmě Te Apiti. Ta se nachází na větrném návrší kousek za Palmerstonem. Přístup k ní vede přes Manawatu Gorge, průsmyk dělící dvě více než sto kilometrů dlouhý pohoří - Ruahine a Tararua, o kterých jsem už psal a o kterých ještě psát budu. Průsmyk bývá často zavřený i na několik měsíců kvůli masivním sesuvům půdy, typicky po zemětřesení, který jsou tady na měsíčním pořádku, nebo velkých deštích. Když je zavřený, je dost obtížný se přes pohoří dostat.

Samotnou farmu napájí 55 turbín, což z ní dělá prej největší větrnou farmu na jižní polokouli.

Prostě jedeš a turbíny všude,

všude,

všude.

Asi ti už dochází, že když tu je největší větrná farma na jih od rovníku, že tady docela fouká. No, ty vole převole, některý dny mám pocit, že nám vítr odnese celý město. Jiný dny zase <začátek farmářský džouku>fouká maličko, že se nepohne ani vlna na ovcích<konec farmářského džouku/>, ale některý dny se fakt vzbudíš uprostřed noci a vítr lomcuje celým barákem. Často se pak stává, že ráno na cestách jsou všude větve a občas i stromy. Třeba pár dní zpátky jsem takhle musel při cestě do hor otočit auto, páč na cestě byl prostě vyvrácenej strom a co ty máš jako tak asi dělat, že jo. Pro všechny případy jsem s sebou začal vozit ruční pilu. Hh.

Jinak to zemětřesení, vo kterým jsem psal, bylo tohle - proběhlo v hloubce 11 km a dosáhlo síly 5,2 Richterovy škály. Pro srovnání: nula je nic a při 9 nastává typicky totální destrukce všeho, takže 5 už je docela slušný. Byli jsme od epicentra asi 100 km a stejně jsme to cítili (jak já nemám rád slovo cítit!) jakože dost. Docela už se těším na další, vypadá to, že se tu takový věci dějí docela často.

Helpx: dám ti střechu za tvý svaly

Ke službě Helpx.net [čti helpex] jsem přišel jak slepý k houslím (nebylo by logičtější říkat hluchý k houslím?). To mi takhle jeden můj aucklandský spolubydlící, tělem i duší sociální anarchista, píše:

"Víš, Majkl, už jsem na Zélandu pár let a je na čase se vrátit domů do Austrálie. Jestli budeš mít cestu, stav se, najdeš mě na Helpexu pod ID 31203"

Po chvíli guglení mi došlo, že to je tady (meditační centrum s bazénem, kompostovacím záchodem, wi-fi a oslem navrch někde v horách na východě Austrálie). Princip Helpexu mi už od počátku přišel zajímavej: nechám tě u mě bydlet za to, že budeš pracovat. Když pracuješ více, dostaneš i jídlo. Je to podobné WWOOFing, avšak ten je více o učení a Helpex nabízí i krátkodobý ubytování a ani v nejmenším se nezaměřuje jenom na farmy - v databázi můžeš najít hotely a různý komerční věci, stejně jako běžný rodinný domy. Prostě dva důchodci chtějí posekat trávník a natřít plot, tak o tom dají na Helpexu vědět a ty tam dojedeš, týden dva u staříků bydlíš, voni tě navíc krměj a ty jim za to natřeš plot a posečeš zahradu. Typicky pracuješ něco kolem 3 hodin denně, i když mě to zatím vychází poněkud ehm méně. Nebo jsem tak rychlej. Jo, jsem rychlej, to zní líp. Veliká převeliká výhoda Helpexu je, že řada těchto domů je i v centrech měst, taky že se nemusíš upsat na několik měsíců jako u WWOOFingu (často lidi přímo vyžadují, abys zůstal jen pár dní) a hlavně si můžeš pracovat, kdy chceš. Žádnej boss nad tebou, žádný vstávání do práce, prostě pohoda. Ideální pro lidi, kteří mají poloviční úvazek v knihovně a chtějí vyzkoušet něco novýho, seznámit s místňákama, libují si v solidárním citizens-to-citizens a baví je dělat věci, který mají fakt smysl.

A tak jsem našel Ruth a Gerarda. Postarší pár vyžívající se ve folku, dobrých pívácích a vínácích. Moc milí človíci, kteří mě skoro dva týdny nalejvali pivákama a vinákama za to, že jsem jim vobčas něco přibil nebo uvařil.

První den mě vzali do thajské restaurace a pak do místní irské knajpy. Luxusní místo, kde jsem měl konečně pocit že jako jo, že i tady to přece jen jako nakonec půjde zůstat nějaký ten pátek. Pivák sice $10, a tak co už, když člověk neplatí, může stát i jednou tolik.

Vařili mi pěkně vege-organic papu ou je!

Brali mě taky do kaváren - ještě, že to kafe nepiju, takže mám čisté svědomí pro napájení se pívákama už od rána. 

Tak jako všechno, i můj pobyt u Ruth a Gerarda se nachýlil před pár dny ke konci a já se přestěhoval k Sandře a její rodině. Zatímco Ruth a Gerard bydleli 10 minut pěšky od centra a tedy i od knihovny, Sandřin dům se nachází na venkově. Jedeš prostě 20 kiláků na sever od města a jakmile máš dostatečně silnej pocit, že tady jako už fakt nikdo nemůže dobrovolně bydlet, tak tam to je - pěkný, bílý dům s dřevěnou brankou a velkými okny. Velká dřevěná terasa, na zahradě pobíhá pár ovcí.

Rodina je pětičlenná: Sandra, její manžel a tři děti od 15 do 21 let. Večery teď trávím u filmáků, u kterých se celá rodina každej den schází. Filmáky si půjčují z DVD půjčovny. Neuvěřitelný, že tady takový věci pořád frčí. Zapadlost tohodle místa mi však nedá spát:

Já na patnáctiletou dceru Jasmine: "Co tady tak děláš pořád?"
Jasmine: "No tak chodím do školy, hraju tenis a netball... čtu... Hmmm..."
Já: "Já myslím jako co děláš tady doma, když přijdeš ze školy. Navštívit nějakýho kámoše kolem nebo si někam zajít je pro tebe skoro nemožný, když nemáš auto, ne?"
Jasmine: "No tak já vidím kámoše ve škole."
Nedá mi to: "A v Palmerstonu by jsi žít nechtěla?"
Jasmine: "Palmerston? Jééé, tak to nééé, to je moc rušný na mě."

A tak nastal čas pomalu přehodnotit maloměsta velkoměsta. Zatímco pro mě je Palmerston větší vesnice, kde se neděje prakticky nic, pro ni je to rušný místo a radši si užívá klidu na opravdickým venkově, kde je nejbližší soused aspoň míli daleko. Nejde to moc přirovnat k něčemu v Česku, protože tam je hustota zalidnění skoro 10x větší, takže i když bydlíš na venkově, typicky to je nějaká dědina a pořád jsou kolem nějaký ty vesnice a vesničky, takže to není takový osamělý. Na Zélandu navíc kolem jedné třetiny obyvatel žije v Aucklandu a obecně tady vesnice moc nefrčí, spíš jsou tu fakt osamělý domy uprostřed nekonečných pastvin a polí. A v jednom takovým teď bydlím.

Kultura na zélandským maloměstě

Člověk by čekal, že ve městě, který má 70 tisíc obyvatel, se něco bude dít docela často. Tak to hele chlapče milý daleko od pravdy seš, todle je Zéland a tady se to děje po zélandskym jakože nic. Zéland je docela debilní v tom, že je od všeho a všech tak strašně daleko. V Evropě si vyjede na tůr každá garážová kapela - basák si na tajňačku půjčí dodávku z práce, bícmen vymění dva činely za kanistr benzínu a kytarista obepíše pár známejch a známý známejch a evropský tour jak dělo je na světě. Co ale Zéland - nejbližší stát je nějaký zapadlý ostrov v Pacifiku, kde kromě pár virtuozů na bonga stejně nic moc není. Austrálie je blízko, ale stejně to je pořád pár tisíc kiláků letadlem a kdo by furt chtěl poslouchat jenom australský kapely. Dotáhnout sem kapelu zvenčí prostě znamená spoustu tisíc kilometrů a jak už tušíš, kémo, taky pěknejch pár tisíc doláčů. To zase znamená, že když už, tak sem přijíždí hlavně velký kapely, který hrají na velkých koncertech za velký vstupný.

Zélandský kapely jsou soustředěný hlavně v Aucklandu nebo Wellingtonu, ostatní města se musí smířit s nahodilými zastávkami muzikantů, kterým se nechce řídit mezi Wellingtonem a Aucklandem na jeden zátah, nebo s nabídkami některejch místních revivalů, který jsou tady snad úplně na všechno. Překvapil by mě už snad jedině revival na revival. Tak jseš prostě odkázanej na to, co se mihne kolem, a věř nebo ne, po pár týdnech vezmeš za vděk i dětskýma předehrávkama v korejský čtvrti. Shrnuto: 70 tisícový město je velký v Evropě, ne na Zélandu - zvláště, když tu najdeš tak jeden dva paneláky (třípatrový budovy s pěti bytama), zbytek jsou rodinný domy rozpláclý do veeeeeeeliký šíííííře.

Tak jsem se jednoho dne octl v Bent Horseshoe Cafe. Už z toho jména musíš tušit, že bude dym. Byl. Jedeš asi půl hodiny polema. Nic, ovce, nic, ovce, nic, dlouho nic, dům s pěti rozbitejma autama na zahradě a ovcema uvnitř, jedeš dál, nic, dlouho, fakt dlouho nic, ovce, nic, pole, nic, pouliční lampa, nic, najednou nasprejovaný nápis "CAFE" na kapotě opřené o strom a šipka ukazující do pole. Pole? Jo, aha, tak tadydle to rovný je asi jakože cesta. Jedeš ještě kilák dva a tam parkoviště. Přítomno asi 10 aut, což většinou znamená stejně tolik lidí. Červená budova ve stylu rodinnýho domu jakože kavárna. Tam vejdeš a v takovým větším obýváku je kolem 20 lidí v kolečku koukající na borce a borku, jak hrajou Simona & Garfunkela občas proložené Neil Youngem. Hele borci zélandský nikde ale nebylo psaný, že to bude revivalová benda voe! Když jsem vstoupil dovnitř, regulérně jsem snížil průměrný věk o dvě až tři pokolení a to už se přitom blížím věku, kdy středoškolačky obšťastňuju spíše otcovským pohledem.

Malý pivák $7,5, tak jsem hnedka liskl radši dva, abych na tu cenu rychle zapomněl. Koncík začal ve 2 odpoledne. Kolem půl šestý zůstalo posledních 8 fandů včetně mě a mých dvou domácích. Zatímco jsem regulérně poklimbával na židli jak hajný na čekačce, zpěváci si nasadili pirátský čapky a rozdávali fandům chřastítka, že prej je musí před posledníma pár songama ještě trochu povzbudit [jak jako ještě před pár songama ty voe?? Však už hrají celý odpoledne!]. I když mě představa chřastění pytlíkem čočky v pirátským klobouku rychle probrala, radši jsem dělal, že spím, což u našeho stolu nebylo nic neobvyklýho. Moji domácí totiž usínaj běžně u stolu po večeři, svorně ruku v ruce, a neprobudí je ani kočka, která po nich leze. Anyvej - po čtyřech hodinách písníček ze sedmdesátek a pár debatách s místníma jsem zjistil, že tohle byl docela standard: když už koncert, tak nějaký revivalík, že jo, něco známýho prostě, ať víme, kdy máme šustit s pytlíkem čočky, a nejlíp v neděli kolem oběda, ať máme na to chřastění celej den. No ouh boy.

Kromě koncertů tu máme i divadlo (rozuměj budovu divadla). Jsou v něm přestavení tak 2x do měsíce, vždycky nějaký Jesus nebo Christ nebo dokonce Superstar. Asi nemusím nic říkat o mojem mínění o těchle srandách ani ne o cenách, jaké si ti psychouši odváží nasolit za jeden lístek.

Filmáci? Je tu kino s docela novejma filmama, který sem typicky dorazí tak dva týdny poté, co se objeví na videotéce. Dobrý filmy jsou ve filmovým klubu, tam jsem ale nepochodil:

"Dobrý den, rád bych chodil na páteční promítání vašeho klubu - stačí, když si zaplatím členství na půl roku? Dýl tu nebudu."
"Ne, musíte na celý rok, nedáváme členství na půl roku."
"Aha, a nešlo by to třeba nějak udělat - s někým se vyměnit nebo tak? Já tady fakt jsem jen na půl roku. Víte, přijel jsem tady teprve..."
"Ne, musíte si zaplatit na celý rok."
"Hm, ale to mě vyjdou ty promítání dráž, než komerční filmy."
"To nevím, ale musíte si zaplatit členství na celý rok." [plesk!]

Tak mi v oblasti filmáků nezbylo, než zůstat věrný knihovně, kde nám začal festival latinských a španělských filmáků. První film sice nic moc, a tak byl tam rumík zadáčo (jakože kulisa ke kubánskýmu filmu, rozumíš, to je důležitý) a tma, takže když už člověk po tom rumu usne, nemusí mít výčitky, že ho někdo při tom viděl.

No co no, filmáky si budu dál půjčovat ve videotéce a za koncertama budu jezdit do Welingtonu. Z Brna jsem zase jezdil za horama, tady je mám pod nosem.

Ruahine: Toka

Nejlepší na Palmerstonu jsou okolní hory, což je sice trochu smutný, ale fakt díky za ně. Severní se jmenují Ruahine (1700 m) a jižní Tararua (1500 m). Jsou docela rozlehlý a přechod každého pohoří má kolem 100 kilometrů. Mezi trampama ve Wellingtonu se prej traduje, že kdo přejde Tararuu za dva dny, je nejvíc zélandskej tramp. Přechod plánuju, ale za dva dny ujít 100 km s převýšením ňákých 7 kiláků tak to jakože Asi Ne Kémo.

Pro středeční výlet jsme s Kačou, která se tady v okolí ještě pár dní poflakuje, vybrali Ruahine a vrchol Toka (1519 m). V podhůří jsem čekal, že každou chvíli z pod kořene vybafne Frodo se Samem,

výše jsem zase větřil Mauglího s Baghírou.

Nejvyšší vrcholy byly ještě na férovku zasypány sněhem, z čehož se mi trochu svíraly půlky, že ten náš vrch na tom bude podobně.

 Bílo ale nebylo a vrchol byl klasicky hodně na punk: tři nakřivo opřené klacky end dec it maj frend.

Cesta zpátky byla travnatá

a dlouhá.

Už teď se těším na další tramp, je to tu fakt pěkný.