Španělský život: jó začátky jsou vždycky těžký

Můj španělský život začal koncem října. Tak dlouho jsem koukal do mapy Španělska a zkoumal podnebí od Galície po Andalusii, až jsem vykoukal, že mě to pevninský Španělsko momentálně nerajcuje. A tak, světe div se, Kanárský ostrovy nechť domovem mým se stanou. Takový puntíky nekdě v Africe, kulturně v Evropě, s pouštěmi i pralesy, sněhem i plážemi, celý to je takový nijaký, na pomezí, nestálý jako ty naše životy... Jup, to by mohlo jít. Hned po příletu se to na mě sesypalo: teplota o 25 stupňů vyšší, slunko praží jak strejda Hubert kávu na starý pánvi, vlhkost na utopení a cesty rozpálený jak fena v útulku.

Typický venkov na jižní straně Tenerife

Inu - každý svýho štěstí strůjcem. S Annou jsme přiletěli na Tenerife South někdy odpoledne. Do naší příští destinace, malýho města Arafo, to máme nějakejch šedesát kiláků. "To dáme za den", ujišťuju Annu s pohledem zkušenýho zeměpisce a stvrzuju to mrknutím pravýho oka. S pocitem, že si můžem dát den voraz, vyrážíme směrem k pláži k našemu prvnímu kempu. Po příjezdu zjišťujem, že kemp je zavřený už pár měsíců. Podle místních nějaký problémy s úřady, nicméně cedule nikde a frčí jim i web, jakoby se nechumelilo - nu co, takhle to tu asi chodí, takže to zabivakujem hned vedle plotu. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej.

I tady stejný problémy: Postaví hotel → zničí ráj

Další den za svítání na nic nečekám, hážu hadry stranou, protože tohle není sranda čéče, tohle je Klajbič a oušn.

Anna na pláži z vulkanickýho černýho písku

Druhej den se vydáme směr Arafo. Sotva vyjedem, zjišťuju další problémek: cesta do Arafa vede z drtivý většiny po dálnici. Áha. Takže takhle to dopadá, když plánuješ praktický stránky novýho života den předem! Cesta, kde můžou kola, se nazývá výstižně "Calle de la Montaña" a hádej asi proč? Nejdřív šlapeš pět set výškovejch metrů do kopce, aby ses pak kodrcal nahoru a dolů po nekonečnejch zatáčkách místní horský cesty a eventuálně se jednou dostal do Arafa.

Někde v kopcích

Když začínáme šlapat, je kolem osmý ráno. Po hodině dojedem tak tak do prvního města a mně je tak blbě, že dáváme siestu po zbytek dne. Je mi docela jasný, proč: slunko a žádná voda mě vysušily jak když po deseti pivech usneš v srpnovým poli. A tak piju a piju, co to jde, ale stejně mám pocit, že toho víc vypotím. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej. K večeru už je všechno cajk a vydáváme se opět do kopců. Po hodině jízdy se stmívá a my narážíme na tak krásný piknikový místo, že se tam rozhodujem zůstat do dalšího dne.

Klajbič piknikuje

Tak, jsme tu třetí den a zatím pořád jedem do Arafa. Jsem ulepený jak ruce malý Toničky po dvouhodinovým mazlení se s lízátkem, a tak hlásím, že tento den bude šlapací, že chcu sprchu a do toho Arafa dojedem, aj kdyby nevím co. No a vono co. Jedem jedem, až dojedem do městečka Fasnia. Spočnem, Anna čekne mail a zjistí, že její mámu kopl kůň a polámal ji pár kostí v těle a ona je teď na kapačkách na předoperačním. No potěš koště. Zbytek dne tak neujedem zase nic - ne, že bychom tím Annině mámě pomohli, a tak některý věci chcou čas, než se vstřebaj. Bivak hážem kousek za městem někde mezi velkým a ještě větším kaktusem v místě, kde zrovna není žádnej vyloženě velkej kaktus, jen malý kaktusátka, na který když v noci šlápnu, mám pocit, že mi prodiravěly nohu až k oku. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej.

Koní domeček

Ráno se vzbudím, na těle kromě miliád komářích bodnutí vrstvu soli, vlasy slepený do jednoho kusu něčeho, čemu by i Marleyho jednodred říkal "pane", ve spacáku pískoviště, vody v lahvi jen tak prstama poťapkat jak buržoa když počítá love a po stanu lozí ještěři a gekoni, kteří tu dorůstají délky až 0,8 m a to už jako nevím, jestli je pořád mazlitelný, na mě už to je docela post-mazel. Nic prostě, teď už to pude! A taky že šlo. Na dvě hoďky jsme do toho šlápli a dlouho před polednem dojíždíme do Arafa do místního ekologickýho centra, kde se budem měsíc učit o permakultuře a buddhismu. První rada, kterou dostanem, zní: "Zavírejte si na noc dveře kvůli moskytům". Tak je zavřem - kdo nám ale řekne, jak se bránit proti gekonům dlouhým jako předloktí, který děsně rádi zevlí vedle postele a v rozích zdí, to už nám neřekne nikdo. Je mi z toho všeho už nějak šoufl a tak jdu na svou kadiboudu, otevřu dveře a jen vidím, jak zdejší obyvatelstvo čítající velmi rozvětvenou gekoní rodinu mizí v díře pod záchodovým prkýnkem. Holt Kanáry Klajbič, si zvykej. Ale nenech se zmást, prostíče, je to tu krásný a gekoni stejně nekoušou.

Malé gekoňátko v našem domečku