Jednoduchý je dobrý

Je tomu pár týdnů, co žiju na Kanárskejch ostrovech. Svoje místo jsem zatím našel v místním buddhistickým a permakulturním centru na jihu Tenerife. Je to tu děsně jednoduchý, čili přesně tak, jak by to mělo bejt, přesně takový, jak chci žít a jak žít budu, protože takhle je to správný a dělá mě to šťastným a co víc od života chtít, než si hýčkat na klíně svý štěstí? Pro co jinýho žít, než pro štěstí svý a lidí kolem? Kdo by se chtěl dobrovolně zavírat do panelovejch kvádrů a koukat na světy v krabici, který nejsou skutečný? Co víc člověk potřebuje, než kytaru, dobrý tramperský boty a nebe nad hlavou? Není všechno ostatní úplně zbytečný? No a jak to celý v praxi vypadá? Asi tak, že mám domek tak akorát na postel a skříň na dva svetry.

Můj domeček pro letošní podzim

Terasu mám velkou. Je hodně praktická - nemusím ji zametat ani vytírat, nestála nic a roste mi na ní jídlo.

Terasa jak lusk

Kuchyň je relativně malá, za to hodně slunná a vzdušná dokonce tak moc, až nemusím řešit, na kterou stranu si dám okna, jestli nad dřez, abych při mytí nádobí viděl ven na sídlištní parkoviště, nebo raději na jižní stranu, abych měl ve svý umakartový kuchyni dostatek světla většinu dne. Světlo mám tak nějak furt a kolem úplňku i v noci, takže nemusím ani platit za umělý osvětlení, navíc jsem nemusel ani řešit, u jaký banky si na ty okna půjčit. Taky mám zrovna v kuchyni Gibiho, epickýho hajkera z francouzskejch Alp, kterej nám perfektně vaří za to, že si tam postavil stan.

Kuchyně

Záchod mám samostatnej, však co, žijem jen jednou.

Záchod

Schody do druhýho patra přesně tak, aby mě udržely fit.

Schody do nebe

Zahradu mám plnou skvělejch věcí, kde si můžu ujiždět se svýma permakulturníma experimentama. Výzkumná otázka: jak pěstovat zeleninu tam, kde prší pár dní v roce?

Klajbič a permakultura

Okolí je v podstatě jedno, a tak když už, tak aby hory nějaký byly, aby ti každou vteřinu měl kdo připomínat, že z hořího pohledu je tvůj život krátkej jako oka mžik a tak kde máš vzít čas na to bejt nešťastnej?

Moje hory

Taky mám svůj temaskal, můj novej objev. Myslím ale, že běžnej čtenář není připravenej na popis toho, k čemu to slouží a proč, každopádně to zahrnuje lidi, oheň, půdu, starý texty, zpěv a vývary z kaktusů na cesty do jinejch dimenzí. Chybí oblečení a podobný nesmysly, ale o tom snad až třeba jednou.

Temaskal

Když pak někdy vylezu z ulity a jedu do víru velkoměsta jako je nedaleký čtvrtmilionový Santa Cruz, totálně žasnu nad tím, jak jednoduchý žití není běžný a jak ostatní lidi srandovně žijou. Všichni tam maj nový pěkný hadry a v naleštěných autech na červeným semaforu netrpělivě čekaj v domnění, že spěchaj odněkud někam, a mi se jen chce skřížit ruce za zády a hlasem nesmělého náctiletníka položit dotaz "Hele děcka, víte, a nebude to spíš odnikud nikam?", a voni by jen chvíli na mě koukali s rukama na volantech, pak by na mě začli řvát a troubit a objíždět mě a já bych se jen usmíval do imaginárních dálek kolem mě. A vůbec: čím víc toho lidi maj, tím více jsou jejich životy složitější a celý to shromažďování a následný vystresování z toho, že by třeba o něco z toho mohli jednou přijít, mi přijde tak nějak zbytečný a směšný a nechopitelný. Copak lidi neposlouchaj hory, pro které je člověčí život jen oka mžik? Hmotosběračství jakoby se stalo smyslem žití moderních lidí - přesně těch, co si koupí obal na telefon v barvě ročního období, těch, co jim není líto brát si bílý gatě když venku prší šak co, hlavně, že mi barva sedne k botám, těch, co maj na krájení rajčat speciální nůž s oblinkama a když se jim ošoupe roh kuchyňský skříňky, vymění celou kuchyň. Všechen ten materiální superboom jakoby nereflektoval skutečný potřeby lidí. Jsme fakt bytostně šťastnější se vším tím skládacím nábytkem, nálepkama na zeď a chytrým kávovarem, kterej nám sám připraví kávu na šest ráno? Místo, abychom se zaměřovali na růst ducha, zaměřujem se na růst hmoty, kterou kolikrát tvoříme už jen tak ze zvyku, však co jinnýho taky dělat s tím životěm, že, navíc bychom třeba mohli seznat, jak je to naše společenství křehký jako vlnka v rybníce a to jako ne, člověče, tady se musí makat, protože od toho tu přece jsme, že, a i když je tvoje práce zbytečná, makej, protože život není lehkej! Och, nevědomníče, jak je to celý lehký a snadný, jen se podívat na pár minut do zrcadla a udělat si mandalu z květin.

Mandala, co jsme dělali s mítníma hipíkama

Někdy si říkám, jaký by to asi bylo vrátit se pár set tisíc let zpět, vzít pár tlup  neandrtálců a vysadit je na různejch planetách a porovnávat to, co by měli dnes společnýho a co naopak odlišnýho. Šlo by z toho dobře vyvodit, za čím má smysl jít a za čím ne. Měli by na ostatních planetách kravaty? Hráli by squash? Měli by ukazetele pěněžní likvidity? A podpatky - nosili by holky na nohách podpatky? Když ne, neděláme to prostě všechno zbytečně komplikovaný? Já vám nevím, děcka, není fakt lepší hodit nohy na stůl, čestně uznat vlastní malost, usmát se na ni a říct ji hele už se nechci s tebou bít, jsem unavenej, vím, že na mě nezáleží, mý problémy nejsou skutečný a na ničem, co mám, nezáleží, protože to je pomíjivý jako plamen sirky a chci od života víc, než stavět štěstí na novým telefonu a jsem silnej na to tuhle hru přestat hrát a postavit si život na pevnějších základech. Pak už nezbývá, než se svlíct do naha, dát si sprchu pod plachtou hvězd a zpívat kaktusům píseň lásky o tom, jak je ta voda ledová a jaký neskutečný štěstí máš, že pod ní můžeš dneska stát.

Moje sprcha