Pouť Camino de Candelaria

Candaleria je starý poutnický místo na pobřeží Tenerife, kde se každoročně v srpnu koná pouť. Jedna z klasických cest vede z La Orotavy, resp. Aguamansy. Páč kdo ví, co bude v srpnu, rozhodli jsme se tuhle cestu prubnout v listopadu a navíc opačným směrem, ať tomu dodáme správnej punkovej nádech. A tak, jednoho nedělního ráno dlouho před rozedněním, dva trampi s čelovkama vzhůru k horám se šinou.

Anna & východ slunce v Arafu

I když se jedná o dost populární trasu, o nějakým značení na každým buku jako v Česku si můžeš nechat leda zdát. Místo vodorovných čar na plotech tak spíš koukáš po náznacích chodníků, nepatrných šipkách vyrytých do omítek starejch domů a v horách pak po kamenných mužících. Výjimečně se stane, že nějaký dobrák umístil do těžkýho místa šipku nebo na punk zapíchl někde doprostřed pole klacek s nabodnutou šiškou, a tak spoléhat se na to nejde a základ je dobrá mapa, orientace v horách a oči na šťopkách, protože trek se každou chvíli rozchází s mapou.

Starý dobrý cedule na břidlici

Za poslední arafskou farmou začíná borový háj. Je neuvěřitelný sledovat, jak rychle se krajina mění: zatímco Arafo je místo připomínající poušť, hned nad Arafem začínají lesy plné vody a zeleně.

Nad Arafem

Když skončí borový háj, začíná nejtěžší část: vulkanická krajina charakteristická černým a červeným štěrkem. Slunko nás krásně spaluje, mapa začíná být k ničemu a já jsem šťastnej, že zase jednou vidím hory. Zatímco po pravý ruce máme obrovskej les a hory,

Hora

po levý ruce máme vulkanický pusto a totální sucho. A právě to pusto musíme přejít.

Sopka

Z počátku nám jde přechod vulkanický krajiny lehce, leč pak se ztrácíme v bludišti malých údolíček a brzy stojíme uprostřed křoví tápajíce, kam dál.

Kanárský křoví

Už jsem chtěl vylézt na kaktus a podívat se, kudy je nejlepší jít, když tu nám kamenný mužík ukázal cestu a my tak zdárně přešli vulkány do dalšího borovýho háje. Z tama se plazíme už jen a jen vzhůru.

Anna v horách

A tam, na konci borovýho háje, po bezmála dvou tisících metrech stoupání, jsme ji uviděli: překrásnou Teide, 3718 metrů vysokou sopku, nejvyšší horu Španělska a nejvyšší horu v Atlantským oceánu. Potkáme se, krásko moje, jen trpělivost.

Pico del Teide

Dolů na druhou stranu hor, resp. na druhou stranu ostrova (je to tu malý, víš), cesta pokračuje borovými háji plnými eukalyptovníků a kaštanovníků jedlých.

Na cestě s Annou

Tady konečně vidíme, o čem jsme dosud jen slyšeli: zatímco jih ostrova je naprosto suchý a o vodu aby se tady lidi prali, severní část je totálně zelená, studenější a vlhko tě provází na každým kroku.

Severní, zelená část Tenerife

Svoji pouť končíme v Camino de Chasna, odkud jezdí linkový autobusy do celýho zbytku ostrova.

Na konci poutě potkáváme dokonce i regulérní ceduli

A tam, uprostřed malýho ostrova, vděčností ověnčen vracím se domů. Vděčen všem těm horám, že tu byly, jsou a budou, že dávají každýmu tak moc a nic za to nechtějí, že si nedělají hlavu se všemi starostmi, který tam lidi vlečou a nechávaj, že jsou férový a trpělivý. Och, jen zvednou hlavu, sebrat starej ruksak a šlhat.