Jak jsem šel na Pico del Teide

Tak jsem to zase jednou nevylezl. A bylo to naprosto skvělý. Pico del Teide je 3718m vysoká sopka, nejvyšší hora Španělska a vůbec nejvyšší hora vyčnívající z Atlantiku.

Pico del Teide

Začali jsme na ni stoupat jednoho kránýho rána společně se dvěma Španěly, který jsme sbalili v tom našem permakulturním centru, kde žijem. Začali jsme na Montaña Blanca v nějakejch 2350 výškovejch metrech a pomalu stoupali místní puští k nebesům

Jorge, Anna & Anna

Jak je dobrým zvykem místního ostrova, zase mě totálně dostal rozmanitostí svý krajiny. Místní říkají, že jejich ostrov je jak několik kontinentů dohromady, a já už docela chápu, proč. Zatímco stěny pohoří s Pico del Teide jsou prorostlé hustými borovicovými lesy, na jeho vrcholu se nachází plošina s pouštěmi, za který by se nemusela stydět ani Gobi.

Národní park Teide

Přes sedlo Montaña Blanca si to šmárujem dál a všechno je, jak má bejt: vlevo keř, vpravo šutr a mraky nad hlavou.

Teidovská pohoda

Někdy kolem těch 3000m znatelně zpomalujem a oba začínáme pociťovat následky výškový nemoci: blbě se nám dýchá a Anně se motá v bedně jako po hodině čtení v autobusu napříč bolivijským venkovem.

Anna na plošině

Nicméně i pomalým tempem se doplazíme do výšky 3260m k Refugio Altavista, jedinýmu místu, kde se dá při výstupu přespat. Ze Zélandu jsem zvyklej, že horská chata znamená více či méně špinavá matrace, více či méně fungující kamna a když tě v noci nebudí vačice pobíhající po půdě, tak určitě studený vichr profukující tu škvírou pode dveřma, tu dírou v podlaze. Refugio Altavista je ale naprosto luxusní horský sídlo s automatem na kávu, vysokorychlostním internetem a mikrovlnou troubou.

Refugio Altavista

Najíme se a pustíme se do studia předpovědi na další den. Vypadá to v pohodě, jen že ten vítr prej by měl bejt silnej. Nu což, teďka s tím nic neuděláme, tak se necháme hypnotizovat stínem hory do nekonečnejch dálek oceánu, kterej je o to zajímavější, že hora samotná není vidět.

Stín hoří

Jdem spát. Teda spát - kvůli nedostatku kyslíku pravidelně lapám po dechu na konci každý minuty, což mě vždycky vyleká natolik, že vylekám nejen sebe, ale i Annu na dvoupatrový posteli nade mnou. Holt na podobný vrcholy by se mělo stoupat pomalejc. Ráno vstáváme těsně po pátý hodině ranní a na chodbě to na nás civí černý na bílým: vítr rychlosti 110 km / h, v nárazech 140 km.

Informační tabule v Refugiu

V něčem takovým se nedá ani sedět, natož stát nebo chodit. S větrem jsem si užil dost na Zélandu a mám z něho v horách hlubokej respekt. Místní ranger nám radí, abychom to zkusili těsně kolem rozednění, že to tam často bývá krátký časový okno s pomalým větrem, kdy se dá na vrchol vylízt i v takovým nečase. No tak jo. Hodíme na sebe všechny věci, který máme, přiberem do party Rinu z Kosova, otevřem dveře Refugia a vyšlápnem do nočního běsu. Říkám nočního, protože kolem šestý ráno je tma jak v pytli a viditelnost je tak maximálně 10 m. Říkám běsu, protože navzdory předpovědi venku sněží. Začínáme stoupat nahoru a brzy jsme promoklí na kost, protože skutečná teplota je 1 stupeň nad nulou, takže sníh okamžitě taje. Být promočený není tak špatný, nicméně s větrem o rychlosti silný vichřice a v nárazech orkánu to fakt není žádná sranda. My můžem pokračovat vzhůru jen díky tomu, že trek je hodně krytej vysokýma skalam kolem. Brzy začínáme potkávat lidi, kteří šli před náma a všichni do jednoho to obrátili. Po hodině docházíme na Mirador de La Fortaleza ve výšce 3550m a tam to na nás teprve skutečně přijde: skály najednou zmizí, na tři vteřiny na nás udeří vichr, který nás málem smete z hory až někde dolů k pláži a pokud jsme doteď nebyli promrzlí, tak teďka mám pocit, že mě někdo hodil do ledovýho bazénu. Kouknu na holky a každýmu je jasný, co teď: teďka se jde dolů voe! A za mocného pokřiku "Uáááá fak it" scházíme zpět k Refugio, kde jsme za dobrejch 20 minut, zatímco nahoru jsme se škrábali přes hodinu. Holt ta nadmořská výška člověka fakt zpomaluje. Asi bych si měl o tom příště něco přečíst.

Zpět u Refugia

Dáváme rychlou zastávku v Refugio a ranger nám povídá, že dneska kvůli větru nejede ani lanovka a že deště má postupně přibývat. A tak každej do sebe vyklopíme poctivej litřík horký vody a dáváme se na rychlý sestup. Když jsme zpět u Montaña Blanca, je všechno cajk, protože odtud už to nebude nebezpečný, jen totálně studený.

Anna

I když jsme to nedali na vrchol, bylo to jako vždy skvělý. Celý ty vrcholový srandy (A tak stál tam, nebo ne?) jsou stejně jen srandovní a na horu přece nelezeš s tím, aby ses jí postavil na hlavu, ale proto, abys viděl krásy světa.