Z Prahy do Budapešti na kole #4: maďarský punk

Sotva překročíme v Komárně most a ocitáme se v Maďarsku, tak všechno bylo najednou úplně jiný. Kecám - všechno bylo naprosto stejný. Nebude to ani tak tím, že slovenskej a maďarskej venkov jsou stejný, jako tím, že jižní Slovensko je Maďarsko. Z jazykovýho hlediska se totiž nic nezměnilo - všichni pořád mluví maďarsky, jako v celým jižním Slovensku, kde mi česky nerozuměli ani v místní putyce. Cesty jsou pořád stejně rozkodrcaný a k místnímu folklóru patří vedle zarostlýho komunistickýho pomníku z oprýskanýho betonu i řezník v dodávce objíždějící místní vesnice, montérky coby oficiální oblek každýho venkovskýho taťky nebo modrovlasý babči balancující na vojetejch skládačkách ve vikslajvantovejch šatech z šedesátek, na který když zaprší, tak ty kapky po nich jen ztečou jako po závěsu ve vlaku Českých drah, který jsou takhle prej dělaný schválně, aby je lidi nekradli a nedělali si z nich utěrky no věřil bys tomu?

Maďarský řezník

Tak jak tak, na Visegrád se rozhodneme jet jen pomalu a zastavovat se v každý maďarský vesnici a u každýho stánku s langošem, kterých je kolem cest jako máku. Ani ne tak kvůli těm langošům jako kvůli nezúčastněnýmu pozorování dění kolem. Jak tak cyklujem dál, docházíme k tomu, že místní soudruzi chtěli být opět originální, co se cyklostezek týče, to asi aby konkurovali přeshraničním soudruhům ze severu: tam, kde vede podél cesty cyklostezka, mají cyklisté zakázáno jet po silnici. Je to jakž takž logický a bylo by to snad i pochopitelný, kdyby ony ty cyklostezky nebyly děravý jako můj bankovní účet, takže poté, co Anna už klasicky háže šipku do starejch kopřiv, se rozhodneme jet po silnici. Místní řidiči jsou překvapivě torelantní a objíždí nás obloukama, div že nespadnou do protější škarpy. Asi taky občas jezdí na kole, takže mají pochopení.

Místní dopravní značení: žádný traktory ani povozy na silnici

Na maďarským venkově na nás fakt už dýchá Východ s velkým V. Postkomunistický budovy s heslama jsou v každý pořádný vesnici a když ne, nechybí pár pomníků s poděkováním sovětský armádě.

Stará zavřená fabrika se zachovalým zdobením

Baziliku v Esztergomu vidíme už z dálky. Aby taky ne, je to největší budova v Maďarsku a sídlo maďarský katolický církve. Budova to je fakt monumentální. Někdy si říkám, jak by bylo strašně fajn proměnit tyhle prostorný monstra do útulnejch bytů pro potřebný, do vzdělávacích center s enviromentální výchovou a workshopama o tom, jak si pěstovat vlastní jídlo a být víc soběstačnej v tomhle světě, kde vládne kapitál a nic víc, a vůbec proměnit je do míst, kde lidi můžou přijít a sdílet recepty na štastnej život, protože i když to je to nejdůležitjěší v životě člověka, nikde se to neučí a bůhvíproč do děcek od mala rveme raději lineární funkce, počet atomů v kdejaký chemický slátanině látek, který existují kromě učebnice jen v chemický laboratoři vyučujícího a příměstský továrně na jogurty, a nebo datum, od kdy do kdy se konaly řecko-perský války, protože to je přece základ holčičko a jestli to nevíš, tak jako promiň, ale bez toho nemůžeš žít plnohodnotnej život. No a pak lidi končej s konto korentama, protože si neuměj rozpočítat výdaje a příjmy, kde kdo se potácí životem s depkama o nenaplněnosti, hledajíce smysl života v práci, která má smysl jen do tý doby, než člověk neudělá krok zpět a nepoloží ji před sebe vedle dalších věcí, co jsou v životě důležitý, a tak co - hlavně, že odrecituje vyjmenovaná slova po Z, jako když bičem mrská. To se dá aspoň dobře oznámkovat a porovnat. Ale o tom třeba zas jednou.

Bazilika v Esztergomu

Za západu slunce vjíždíme do Dömös, epickýho maloměsta, kde jsme se chtěli ubytovat v kempu, kterej je však otevřenej jen v létě. Nezbylo, než vzít připravený peníze na kemp s tringeltem pro kempaře navrch a jít to propít do místní hospody. Tam na nás místní koukaj jako na zjevení a jediný, co uměj anglicky, je říct halo, což je německy ahoj. Na oplátku jediný, co umím říct maďarsky, je egészségére, tedy na zdraví, takže pivo si nakonec objednávám tak, že barmance ukazuju prstem na krygle na stole místních štamgastů, který na mě hledí, jako bych na ně žaloval učitelce tělocviku, že místo cvičení jen sedí na koze a nepřítomně čumí kolem, a když už mě barmanka konečně pochopí, otevře lednici plnou maďarskejch lahváčů, chvíli se v nich přehrabuje a ze zadní řady vyndá Krušovice a odpráskne mi tam českýho lahváče dřív, než ji stihnu nakreslit do vzduchu kříž na znamení ciwoe zastavit operaci teď, páč to je jak přijít do pizzerie v Neapoli a objednat si vepřo-knedlo-zelo. Holt asi mi chtěla udělat dobře, spíš ale jen dostat ze mě nějaký lováče, protože českej lahváč tam byl zdaleka nejdražší pivo. A tak co, dáme českýho pivsona a jdem si ustlat na břeh řeky.

Poslední noc u Dunaje

Ráno potkáváme Souena, naprosto skvělýho Francouze, který je už měsíc na cestě z Toulouse. Veze si s sebou na kole vlastní zahrádku: rajče a salát. Na to, že ve Francii zasadil semínka a rostliny jsou vystavený větru dešti, se jeho zahrádce vede skvěle.

Souenova zahrádka připevněná na kole

Nebylo třeba vo ničem moc přemejšlet a tenhle zahradník byl pro zbytek dne přibrán do naší party. Jelikož stezka vede po čím dál tím větších silnicích, který maj zároveň čím dál tím uzší krajnice, rozhodujem se překročit řeku a pokračovat podél levýho břehu Dunaje, kde se to na mapě hemží slibnýma fialovýma čarama značícíma cyklostezky.

Na trajektu přes řeku: Souen & Anna & prodejce lístků na trajekt, který nám zkušeně zkásnul kola stejnou částkou, jakou kasíruje auta

Toho dne do těch pedálů už šlapem, protože Budapešť je doslova za rohem a my už se tak nějak nemůžem dočkat. Když už jsou první domy na dohled, Anna začíná jásat a já si říkám, jak si dám selfie s nápisem Budapest, když tu cyklostezka bez náhrady skončí, dál následuje dálnice a my zas jednou tlačíme kola kolem fabrik na stezkách pro pěší, resp. srnky. Nápis "Budapest" pak poprvý vidím pod dálničním mostem, jak si spokojeně reziví v hromadě křoví. Když konečně najdem chodník, je to moc fajn projížďka po městský periferii.

Komunistická architektura byl vskutku originální

Jedeme přes obrovský panelákový sídliště, kde je skoro v každým vchodě hospoda. Není se co divit, žít v těchhle betonovejch obludáriích s umakartovými jádry po boku tisíce lidí, který jsou ve stejný bryndži, jako já - totiž na periferii s umartovým jádrem - určitě bych svýho barmana denodenně škrabkal pod fousem a sypal mu tringelty do rukávu, aby mi i s krámem neodtáhl jinam, protože to už by mi nezbylo než trávit čas v tom bytě na periferii s umakartovým jádrem. Betonovou džungli brzy střídá stará zástavba a když je starší a starší, tušíme, že centrum se blíží. Ani nevíme jak, najednou stojíme před budapešťským parlamentem a my si dáme hromadnou objímačku a Souen se tak rozdovádí, že málem sní svůj klíčící salát.

Budapešťský parlament, symbol města

A tak jsme tu. Budapešť. Najeto máme přes 800 kilometrů a po dvou týdnech to je zase fajn pocit zůstat na jednom místě dýl, než jednu noc. Budapešť se nám už od počátku totiž líbí tak moc, že se tu rozhodujem zůstat týden, během kterýho se jen válíme, chodíme po trzích, prolejzáme zdejší bary v bývalý židovský čtvrti, koukáme na pouliční umělce a skejtboardisty, procházíme se po nábřeží Dunaje, chodíme po přednáškách s místníma hippie průvodcema a vůbec se necháváme unášet městem, který mi přijde děsně otevřený, dostupný a reálný. Takovej východoevropskej Berlín - ale o tom třeba zas jednou.

Z Prahy do Budapešti na kole #3: slovenský kodrcání

První náznak Slovenska se objevil, když na nás vykoukl dvanáctipatrovej panelák v hráškově zelený barvě na svazích Malých Karpat. Je to zvláštní ty přechody mezi státama. Když jedeš na kole, máš tak nějak čas to všechno vnímat hloubějc a dumat si nad tím, jaký to asi je, bydlet tady nebo tam, a jak je to jiný, v čem a proč. Vpravo vedle betonovýho města je starý město v čele s bratislavským hradem, vlevo od betonový džungle jsou pak krásně zelený Malý Karpaty, snad nejjižnější cíp těch našich východoevropských Alp. Tyhle kontrasty jakoby předznamenávaly Východní Evropu, kde jsou podobný protiklady na denním pořádku.

Lodi na Dunaji z bratislavskýho mostu

Jelikož jsme s Annou úspěšní bojkotáří chození po památkách a turistická místa máme od srdce na háku, naše první bratislavský kroky vedou právě do Malých Karpat. Karpaty jsou magický fakt všude.

Mlžný ráno v Malých Karpatech

Bratislava ti je jinak krásný město. Takový malý a milý; nepamatuji se, že bych kdysi byl v menším hlavním městě. Zrovna bylo po summitu EU, takže se město hemžilo policajtskejma autama a městská doprava byla zadáčo, to asi aby se místní štamgasti z radnice blýskli v novinovejch plátcích zahraničních periodik. A tak se nám tam líbilo, že jsme tam nakonec zůstali dva dny.

Nejlepší obrázek Bratislavy, jaký mám

Po dvou dnech, za mlžnýho a vpravdě podzimního rána, jsme se vydali dál na východ po levým břehu řeky Dunaj.

Časný ráno na ještě buržoazní asfaltový stezce

Na dalším putování je super to, že stezka vede přes Dunajský luhy, velkou chráněnou krajinnou oblast plnou ptáků různých skřeků, velikostí a barev. Od dob zélandských, kdy jsem dva roky kromě vačic vídával v přírodě jen opeřence, mi ptáci nějak přirostli k srdci.

Dunajské luhy

Dálkový ježdění na kole je v některejch věcech podobný na dálkový trasy pěšky. Tak za prvý je třeba jíst asi jednou tolik, protože to je pro tělo přece jen dost zátěž, a za druhý je třeba spát asi jednou tolik, protože to je pro tělo přece jen dost zátěž. A tak zevlení podél trasy je na denním pořádku a nutno říci, že mám se zevlením už letité zkušenosti, takže jsem s tím neměl sebemenší problém. Někdy si říkám, že je škoda, že se to nedá někde studovat, že bych ten diplom získal raz dva.

Klajbič zevlíce

Slovenská část dunajský stezky je originální v tom, že kousek za Bratislavou postrádá značení. Chápu, že návratnost investic do cyklistickýho značení není přímá a i ta ekologická stopa může být výrazná, nicméně ta recyklovaná paleta se šipkou z použitejch klacíčků od nanuků by se snad najít dala a jestli by se dělala sbírka, jako první bych jich pár vysomroval v místní cukrárně a poslal je, klidně i doporučeně. Někde za Gabčíkovem, městě asi padesát kiláků na východ od Bratislavy, originalita dosahuje vrcholu - to když končí asfaltový cyklostezky a začíná štěrkový něco, po čem máme dále jet. Nutno zdejším cestářům nechat, že cyklistům ve snaze udělat dobře tam toho štěrku nasypali půlmetrovou vrstvu, což byl určitě dobrý záměr, nicméně když se ti pravidelně boří kolo po řetěz do štěrkový bažiny, neoceníš to tak, jak by si stavitelé představovali. I pokračujem směle dál a když už se potřetí ztrácíme v lese, hodíme na všechno sandál a spíme tam, kde se nám zabořilo kolo.

Anna na břehu Dunaje

Do Komárna dorážíme nakonec celí, jen naše kola vypadaj, že maj dost. V Komárně přečkáme noc u Lada, zdejšího ekologickýho teroristy, který nám vysvětlí, proč v Komárně chybí střední třída a proč je důležitý sadit stromy. Mé srdce si získává tím, když strčím u něho v bytě nabíječku do zásuvky a vono žádná elektrika. "Nic furt? Jo no, elektrika mi tu nejede už několik měsíců, nevím, čím to je, máš fuk." Vzhledem k tomu, že kromě postele, sprchy, matrace a bylinek rozvěšených všude po zdech nemá v bytě nic, tak si říkám, že to asi fuk asi fakt bude.

V Komárně ty kontrasty pokračují, najdeš tam prostě vše na jednom místě: komíny, kostely, paneláky, parníky i ocelový lodní monstra 

Z rána překračujem v Komárně most a rázem se ocitáme v kraji tokaje, guláše a langošů.

Z Prahy do Budapešti na kole #2: rakouský roviny

První, co tě trkne do oka ve státě rakouským, jsou upravený cesty a vyšperkovaný vesnice až do post-kýčovita. Od českejch hranic do Lince si můžeš vybrat: buďto pojedeš přes místní vesnice oklikama půl dne, nebo to šlehneš po hlavní cestě za dvě hodiny. A tak jsme si šlehli. První půlku jsme šlapali jen do kopce a druhou půlku to je neuvěřitelnejch 14 kilometrů jenom z kopce a fakt do toho nešlápneš ani jednou. Blbý na tom je, že kolo s nákladem se špatně ubrzďuje a podobně jsou na tom i zdejší náklaďáky, který když tě předjížděj, tak na tebe vyšlou takovou tlakovou vlnu, že máš pocit, jako kdyby do tebe strčil kůň. A tak přežili jsme a když jsme dorazili do Lince, konečně jsme ji spatřili: Dunaj, jednu z největších řek v Evropě, na který leží tolik hlavních měst. Nezbylo, než po zbytek dne zevlit na jejích březích a nechat si omývat nohy vlnkami od projíždějících parníků.

U Dunaje

Jsme v Linci, už není cesty zpět a vyrážíme na Vídeň. Cestou dost prší, což má za následek velkou spotřebu čokolády, čaje a nealko piv. Je to krásný, když je člověk takhle odevzdán to rukou počasí, hlavně déšť a zima mají moc z tebe vytáhnout ty nejhlubší existenciální otázky, hlavně ty zahrnující nejnebezpečnější slovo světa: proč.

V dešti v kukuřičných polích

Cyklostezka je tady v Dolních Rakousech hodně plochá a o kopec nezavadíš ani pohledem. Jedeme celou dobu v těšný blízkosti Dunaje a po dvou dnech už nám zevšední všechny ty parníky a lodě táhnoucí něco nahoru proti proudu a něco jinýho po proudu dolů a zatímco první noc nás to hučení lodí budilo, během noci další už je jen sladkou ukolébavkou. V létě je stezka prej přervaná cyklistama, my si v babím létě užíváme klid a na těch pár zmoklejch cyklistů, který přes den potkáme, máváme už z dálky. Setkání v dešti a mimo sezóny bývají tak nějak intimější a často se za jízdy zakecáváme, protože místa dost a trasu fakt sledovat netřeba, páč je to tady všechno rovný jak pravítko.

Slunce západ na dunajské stezce

Před Vídní se začínají objevovat první vinný sady. Nejdřív hodně zřídka a spíše jen doplňují malý domky s vápennýma omítkama a doškovýma střechama, brzy jim však patří celý předlouhý svahy dunajskýho údolí. Vrchol přichází ve Wachau, který je sice turistama obsypaný jako ty zdejší vinný trsy hroznama, nicméně kluci a holky turistický ví, proč tam jezdí - vedle vinných sklípků a dobře schovanejch vinařství je údolí plný vesnic s kamennýma budovama z let, kdy naše prababičky ještě zdaleka nežily.

Wachau

S blížící se Vídni jsme celí nesví, což je asi vždycky, když přijíždíš do velkejch metropolí na kole nebo pěšky, takže musíš minout velký průmyslový zóny se všema těma čističkama, elektrárnama, sběrnama a výrobníma halama plnejch živejch zombie, co si chtějí prací u pásu ukrojit trochu peněz na ten domeček štěstí. Kéž by k nim někdo propašoval moták se vzkazem, že štěstí se nekupuje a domeček stačí mít na kole.

Někde v předvídeňských vesnicích

I tak jsme ve Vídni zůstali dva dny, a to bez nějakýho zvláštního cíle - jen jsme se potulovali po Josefstadt, vymetaje místní krámy se starým nepotřebným zbožím a flákáním se po zdejších marketech. Je to od místních marketérů hezký, že všechnu tu zeleninu a ovoce, který jim na konci zbudou, dávají na stejný místo, kde je volně k dispozici všem socanům včetně nás. A tak jsme si zas po čase zadumpsteřili.

Dumpsteří úlovky

Z Vídně jsme vyjeli za časnýho rána, abychom se vyhli hlavní špičce. Veliká je Vídeň, veliká, takže jsme uvízli v místních zácpách i tak.

Zacpaní ve Vídni

Dál na východ jsme pokračovali přes Donauninsel, vídeňský osrov na Dunaji, který roztíná řeku vedví po délce krásných 21 kilometrů. Je to fakt nejlepší způsob, jak projet Vídeň a přesto zůstat v lese.

Klajbič & Vídeň

Ostrov volně přebíhá do národního parku Donauauen, který končí až těsně před hranicemi se Slovenskem. Právě v Donauauen se Anna stihne parádně vysekat, to když ji předjížděl v zatáčce dementní cyklista, kterého předjížděl ještě více dementnější řidič, zatímco naproti jel náklaďák. Budiž jim k dobru, že zastavili, kali se a klaněli se Anně a k zemi, jak jim bylo hanba, že se nechali unést vlastní demencí. No Annin košík těma kecama stejně nenarovnali.

Anin košík po srážce s plotem

A tak pokračujem dál a dál do nitra národního parku, až začnem u dýňových plantáží větřit ve vzduchu Slovensko.

Dýňový plantáže v Donauauen 

Z Prahy do Budapešti na kole #1: česká pohoda

Hned na počátku beru zpět myšlenku "Tak jestli jsem ušel devět set kiláků za měsíc, tak osmset jich ujedu za týden". Možná i jo, kdybych se chtěl totálně zničit každej den a neměl bych s sebou celý svůj domeček zahrnující i oblečení na zimu, ukulele a tramperský boty, který mi úspěšně zabírají většinu batohu. Začali jsme v Praze - já, Tony (moje dvoukolá mašina), Anna a Mr. Bike (Anin kolový borec). Praha ti je krásná, bys nevěřil, jak některý věci dokážeš ocenit až po párletým žití mimo Česko.

Zlatá ulička v Praze

Z Prahy jsme se vydali někdy v půlce září podél Vltavy směrem na jih k Budějicím po evropský kolový dálnici Eurovelo 6. Zpočátku to bylo trochu votravný, protože jedeš hlavně podél hlavních cest, ale zase potkáváš hromady přespolních špekulantů, co mají u cest stánky s ovocem a zeleninou, takže první den dva jsme jen dlabali španělský hrozno s chorvatskejma melounama, což se hodí hlavně v době třicetistupňovejch veder.

Zevltajm někde v parku

Celý to putování českou krajinou se nese ve znamení kempování, jezení jablek ze stromů podél jihočeských polňaček a zastavování v každý putyce kolem na půllitr studený limči. Je to po čase fajn nepřemejšlet o tom, jestli si něco dát, či ne - když něco najednou stojí pětkrát míň, tak ti to je prostě fuk a jdeš po tom, třeba i sedmkrát denně.

Tak jasný, že jsme se stavili do Hluboké nad Vltavou

Taky ty český kempy stojí za to - takový ty totální punkový s menu stylem "hranolki & smaženi sir - 55 Kč", kde ti vyzáblá odbarvená blondýna těsně po přechodu řekne unaveně  "Stan jo? Hm, tak třeba támhle na tý louce. Já vím Ježíš, že to není pokosený né, máme po sezóně né, tak mi dej stovku za voba bobane a máš v tom i pívo." No tak dáš bobanici kilo a vona tě kromě veliký žvýkačkový bubliny a mrknutí oka s nejasným významem obdaří i půllitrem teplýho Budváče. Holt je po sezóně, no.

Kempový rána u Lužnice

Taky jsme jednoho dne nějakou magickou náhodou zastavili v hospodě u Lenky v Břehově, která nás nakonec kromě piva pohostila i tím, že nám ustlala přímo na terase svý nový hospody. No neber to. Tak jsem si alespoň koupil čtvrt kila pistácií jako ten největší boss pod sluncem, a tak to hlavně abych ten náš účet stylem "dvě nealko piva a jedna malá Plzeň" vytáhl alespoň na dvě kila.

U Lenky

Konečně jsem taky viděl Holašovice, krásný to město, který je jako jedno z mála českejch míst na seznamu světovýcho dědictví UNESCO, a který tak nějak uniká všeobecnýmu zájmu turistů a snad i místní populace.

Holašovice

Když jsme po několika dnech dojeli do Českýho Krumlova, potkali jsme se Ellen, ségrou od Anny, která už to na svým kole valí desátej tejden. Vyjela počátkem července z anglickýho Brightonu a vo svým dobrodrůžu si taky občas něco napíše.

Ellen & Anna & jejich kolae

S Ellen jsme pak valili dál na jih, až jsme překročili Vyšní Brod vstříc k rakouským hranicím. Kopcovitý to tam bylo ti řeknu, né že né.

Krumlovský Tesco: tak tohle zanecháme příštím generacím

Do světa s Annou a Tonym

Před časem jsem psal, že s příchodem podzimního listí bych rád začal svůj španělskej život. Ani nevím, jak se to stalo, ale léto je na jeho sklonu a i když je listí ještě na stromech, co nevidět sletí dolů a mně nezbude, než se nechat odvát severním větrem. Ale bylo to hezký to léto tady v Česku a na Slovensku, dovolilo mi vidět zase ty, který jsem dlouho neviděl, a zase se jednou vydat do místních lesů a hor. Od dob, kdy jsem svůj španělskej život plánoval, se některý věci trochu změnily, tak jsem musel trochu zaimprovizovat. Aby taky ne, bezdomovým se toho mění hodně a pořád, hlavně pak, když se do toho začnou plíst holky. A tak se stalo, že jsem do party přibral jednu ze svých couchsurferek - Annu, světo a kolo milovníče, který si taky občas ublogne. Ta holčina nedá na kola dopustit a tak se nějak stalo, co by se dřív či později (nu, a stalo se to dřív) stalo tak jak tak : zkusím to tentokrát s tím kolem taky. Už delší dobu jsem si říkal, jaký to asi je si to takhle šlapat krajinou na tý stoličce na kolečkách. Nevím, jestli jsem si polepšil nebo přihoršil, nicméně ten svůj domov jsem na chvíli přemístíl z báglu na zádech na záda Tonyho. Tak se totiž ten můj černej borec jmenuje, aby bylo jasno.

Tony

Když už v tý cestovatelský rodině nejsem sám, ale je tam i Anna a Tony, tak si říkám, že by zas byla škoda vynechat všechno to krásný, co je mezi náma a španělským pobřežím, a že stejně nespěchám fakt vůbec ani trochu nikam, a že bych rád zjistil, jak se kouká na mraky i jinde. I vymyslel jsem, že bychom se pro začátek mohli projet po těch našich blízkých hlavních městech jako je Praha, Vídeň, Bratislava a Budapešť. Trasa to je jasná jak facka, že ani mapu nepotřebuješ - stačí najít Vltavu, jet proti proudu a až řeka zmizí, už vidíš Dunaj, kterou sleduješ po proudu až do Budapešti. Tohle by mělo stačit na to, abych zjistil, jestli s Tonym budem nerozluční bráchové, nebo ho dám v půli cesty k adopci a vrátím se zpět k domovu na zádech.

Anna & moře

Jednou z rituálních věcí na tom odjíždění s nejistým návratem je balení. To si vždycky rozložíš přes celou podlahu pokoje všechny věci, který máš, a vybíráš, co si na tu další cestu vezmeš, a co necháš za sebou s tím, že se hned smiřuješ s tím, že tu věc třeba už nikdy neuvidíš. Může se ztratit, propadnou do země během zemětřesení, tvůj pološílenej brácha ji prodá při jednom ze svých záchvatů šílenství nebo ti zplesniví kvůli tekoucí vodě v děravý střeše po meteoritickým náletu. A tak na ty věci vždycky koukáš a nakonec, jako vždy, dojdeš k tomu, že věci, který máš, nejsou důležitý, a že jsou důležitý lidi kolem tebe a vztahy, který s něma máš, a to celý uvědomění ti pomůže k tomu, abys ty věci nechal za sebou a zase si řekl, co v tom životě potřebuješ a co je pro tebe důležitý. U mě to vypadá nějak takhle:

Klajbič & jeho hmota

A tak, milý světe, zítra za svítání opouštím Prahu směr rakouskej Linz a co má se stát se stane, nechť mi Buddha dá sílu šlapat vpřed a zpátky ne.