Žít průměrně, pomalu a s málem

I stalo se na Zemi, že všechno muselo růst. Domy se předhání v tom, kterej z nich bude vyšší, kravaťáci v tom, kdo z nich vydělá více, auta jsou čím dál rychlejší, hudba hlasitější, prsa moderátorek naboptnatější a pomeranče oranžovější. Být průměrný znamená být na hovno. Aby se pozemšťané ujistili o tom, že i další generace se vyhne průměrnosti obloukem, vtloukají to do těch nejmenších hned, jakmile přinesou první vysvědčení: "To nevadí, že ti nejdou jazyky, zaměř se na počty, tam to máš za jedna. Když budeš pilně pracovat, jednou budeš třeba ekonom a někam to dotáhneš." Marně si pak dítko po zbytek dětských let láme hlavu, co má kam tahat. Když na to koncem třicítky přijde, těžkost otázky k čemu to? ho přivede do stavu, kterýmu říkáme krize středního věku. Jeho vysněná práce - tesařina - je nedosažitelná stejně jako českej pas pro syřanskýho sirotka. Změna práce z ekonoma na tesaře totiž znamená opustit teplý křeslo kanclu s pracovním počítačem značky Dell a zakřivenou klávesnicí za trojku v akci s gelovou podložkou na prevenci karpálního tunelu zdarma, začít od nuly a být po zbytek života nula v očích ostatních ekonomů i tesařů. Z dobrýho ekonoma přece nemůže bejt dobrej tesař, maximálně tak průměrnej a ty jsou, jak víme, na hovno, stejně jako všechno ostatní průměrný.

Jedna z klíčových demencí světa je idea, že jediný možný progres je růst. Idea, že jediný způsob, jak se vyvíjet vpřed, je vytěžit více, vyrobit více, spotřebovat více. Konzumace hmotného se stala standardem až nutností společenskýho bontonu. Flek na tričku? Kup si nový. Škrábanec na botech? Kup si nový. Starý mobil? Kup si nový. Už tě nebaví vzor na koberci? To je přece jednoduchý - kup si novej. Pokaždý, když člověk přistoupí na tuhle vydělávám-můžu-si-dovolit hru, neplatí za nový věci penězi, ale částí svýho života, který za peníze směnil. Na příkladu nejbohatší desetiny procenta obyvatel planety jako bychom jásali nad tím, že peníze můžou bejt nekonečný; na příkladu zbylých 99,9 % jako bychom si neuvědomovali, že drtivá většina z nás v životě vydělá jen hodně omezený množství peněz, protože máme jen omezený množství času, který můžeme za peníze směnit. Kupujeme věci ne proto, protože je skutečně potřebujeme, ale protože si je můžeme dovolit. Jakoby se už nikdo nepozastavoval nad tím, že si to můžeme dovolit jen díky 40 hodinám týdně, který hážeme do penězomatu na rohu ulic Rychlé a Spotřební, kterej nám na oplátku sype zpět pár mincí, který vrátíme do oběžní demence nákupem věcí, který nás udělají na chvíli šťastnými, ale brzo je musíme vyměnit za nové, protože takový štěstí je pomíjivý jako pěna na vlnách. S jakým řešením že jsme to přišli? Najdi si to, co tě baví, buď v tom dobrej a pak vyděláš dost peněz na to, abys zůstal ve hře a mohl si ji užít. Aby sis mohl užít vlastní hmoty. Vo tom to totiž celý je - čím víc hmoty ti říká za tvýho života Pane, tím víc jsi ceněn v očích ostatních hmoto-stíhačů. Je vesmírný unikát, že málokoho napadne, že by taky třeba mohl za vydělaný peníze ne koupit si zase něco novýho, ale třeba snížit počet odpracovaných hodin a úměrně snížit spotřebu okolní hmoty - velikost zahrady, kterou máš stejně jen na to, abys tam musel sekat každej druhej víkend trávník, velikost domu, který stejně používáš jen jako sklad starýho nábytku, jehož barva ti nesedí k závěsům a tak sis koupil novej, ale "třeba se může někdy někomu hodit". Typicky podobný věci potřebují desetiletý status quo, tzn. dobu, během který zestárnou natolik, že už nebudou použitelný a jejich tržní cena klesla k bodu nula, takže konečně ti je nebude líto vyhodit. Znáš to, dělaj to tak všude - než něco dát zadarmo, pojďme to raději zdegradovat - od grantu před finanční uzávěrkou, kterýmu stále zbejvá pár desítek tisíc euro a account manageři projektu si marně lámou hlavu nad tím, za co ty peníze vyhodit oknem tam, aby jim to jiný belgičtí accounti sežrali jako smysluplnou investici, přes zabavený čtyřpruhový oblečení na hranicích s Běloruskem, který pro pruh navíc není vhodný pro nic víc než spalovnu, kde se promění v tolik potřebný popílek, po starý křeslo po dědovi, který je přece ještě použitelný, akorát se ti zrovna nehodí, tak místo darování křesla někomu potřebnýmu ho raději pojďme dát do sklepa na pár let, aby už pak nebylo ani použitelný a my ho mohli s klidným srdcem odvízt rovnou do sběrnýho dvora.

Celý tohle hmotný mašinárium jakoby brojilo proti průměrnosti, ze který má většinový jedinec osypku kříženou s depresí, ze který se snaží vymanit tím, že si odvážně koupí nálepky na zeď a místo na zeď je kreativně - vzhůru nohama - plácne na noční stolek z IKEA doplněný buržoazně vypadající vázou, ve skutečnosti dementně nadesignovanou miskou na muesli z Jisku. Zpět na zem podobný stíhače vrátí poznámka stejně postižený kámošky o tom, že tu nálepku motýla můžeš nalepit kterýmkoliv směrem a vždycky to bude vypadat úplně normálně a tudíž fádně a tudíž průměrně a tudíž na hovno, takže tvůj pokus vymanit se z průměrnosti zase selhal a ty zase s depkou prohlížíš weby Fleru a přemýšlíš, jakým kreativním kusem hmoty by ses vyjádřil příště.

A tak, světe, prosím domluv lidem, ať přestanou hledat štěstí v tom, na co si můžou šáhnout. Řekni jim, že být průměrný je v úplným pořádku, že nevlastnit je v pořádku. Řekni jim, že standardizace a porovnávání jsou zlo, protože to všechno vede k proměně všeho na čísla a ty lze porovnávat do nekonečna a brzo tě stejně sežerou červi, tak proč to všechno? Světe, řekni lidem, že být pomalý je v úplným pořádku, protože spěchat není kam. Na nohy jsi se v dětsví nezvedl, abys běhal od úsvitu do soumraku. Před chvílí jsi lítal s prakem po sídlišti a střílel nedozrálý jeřabiny na sousedovic vokna, najednou ti dali do ruky občanku a tys to šel zapít flaškou rumu pod nejbližší most, skoro den na to jsi z domu, máš první práci, za chvíli dostaneš druhou a než se naděješ, jsi prach. Světe, řekni lidem, že žít průměrně, pomalu a s málem je v pořádku. Řekni lidem, že vše už mají a není třeba více. Všechno je cajk už teď a tady, ne zítra a tam, takže žádnej strach o dny příští a než sprintovat k proměně v prach, pojď na ni raději čekat s nohama ve vzduchu, rukama v podzimním listí a hlavou v malátných oblacích.

Klajbič, na proměnu v prach čekajíce