Pocta Ruahines a vůbec

"Majkl, proč žiješ na Severním ostrově Novýho Zélandu, když ten Jižní je o tolik krásnější?" Nějak už nevím, co na tenhle typ otázek říct. To je jako se zeptat "proč žiješ v Jeseníkách hele, když Krkonoše jsou mnohem vyšší?" nebo "proč chodíš s Máňou civoe, když Peťka má větší prsa?" Většina turistů, co sem jezdí na dovolenou, prosviští Severní ostrov jako nic, aby se pak mohli ztrácet v převysokejch pohořích a nekonečnejch plážích Jižního ostrova. Dobrá zpráva pro ty, kteří zrovna nemusej potkávat na trecích zástupy lidí je, že Severní ostrov zůstává nedoceňenej a až na výjimky úplně stranou masovýho turismu. Zvláště to pak platí o horách jako jsou Ruahines, který jsou snad nejzapomenutější a nejmíň doceněný zélandský hory. Ruahines se táhnou přes sto kilometrů od severu k jihu jako dlouhej zelenej had. Jsou plný nepropustný buše se stovkami zapomenutejch roklí, zakulacenejch vrcholů, horskejch bystřin a řek plnejch rozmanitýho ptactva. Trampům tu slouží kolem padesátky dobře schovanejch chat. Díky blízkosti mohutnějších lákadel jako je Mt Taranaki nebo národní park Tongariro, zůstávají Ruahines turismem takřka úplně zapomenuty. A tak, zatímco trek Tongariro Crossing dalo loni přes sto tisíc turistů, v Ruahines dává nejznámnější trek na Sunrise Hut kolem tisícovky turistů ročně, méně známý treky dává každej rok maximálně pár desítek lidí.

Trek k Sunrise Hut

K horám si člověk buduje vztah podobně jako k lidem. Při prvním kontaktu seš připravenej na různý charakterový typy a typicky nemáš žádný očekávání, to abys pak nebyl moc zklamanej. Když se dostaneš do kontaktu podruhý, vlastně tím říkáš "hele a víš, že napoprvý to nebylo vůbec špatný?" A jak se tak k nim vracíš znova a znova, zjišťuješ, že ti na nich záleží a když vo nich začne někdo mluvit, nastražíš uši, páč to je dobrej signál, že si budete rozumět. A tak s něma vstupuješ rád a znova do nespočetnejch kontaktů. Pokaždý objevíš něco novýho a když už si myslíš, že je dobře znáš, překvapí tě něčím novým, co tě zas motivuje do novejch setkání.

Ruahines v plný kráse

A tak, moje Ruahines, ti vzdávám poctu hlubokou až k zemi a ještě níž. Už jsem opustil Severní ostrov a zatím jediný, co mi kromě Emmy schází, je ten tvůj zelenej pás, kterej tam prostě pořád někde v mlze seděl, a když bylo člověku šoufl z demence světa, zadíval se na něj a všechno bylo zase tak nějak lehčí. A i když tam ten pás pořád někde sedí, já vedle něj nesedím, což ale vyjde nastejno a je jedno, kdo je pryč, když to je pryč. Jasný, že jsou i jiný pásy s věčnou mlhou dolinách a sněhem na vrcholcích, ale když ten tvůj pás je tak nějak zelenější než ostatní zelený pasý, mlha mlhavější, ptáci zpěvavější a potoky potočtější. A tak jste se, milý Ruahines, vedle Beskyd a Vysokejch Tater, zařadily mezi mý domovský hory. Domovský hory jsou takový hory, který jsi prochodil křížem krážem a znáš tam každej kámen a vrchol. Je to takovej typ rodiny, do který se nikdo nerodí, ale kterou si podvědomě vybíráš a novej přírůstek typicky zaznamenáš tak, že se jednoho rána vzbudíš a první myšlenka, kterou máš, zní asi jako "tak Majkl, Ruahines od teď patří do rodiny".

Někde v Ruahines

Ach, Ruahines, a ty tvoje chaty! Kolem padesáti jich zdobí tvý hřebeny. Není nad to přijít po celodenním treku, z posledních sil otevřít dveře prázdný chaty, která je sice promrzlá, ale v rohu najdeš krb s připraveným ohništěm, jen škrtnout sirkou. Do hodiny je typicky takový horko, že bys ho mohl prodávat místním vačicím, ostatně i proto se tyhle stvoření v okolí často potulujou. Těch pět dolarů za použití chaty je jen drobnej příspěvek, který tam vždycky s radostí necháš, stejně jako starý noviny a svíčky, který tam vždy neseš.

Rozehřívání chaty a mě někde v Ruahines, zatímco venku je slejvák

Ach, Ruahines, nechť ještě dlouho tvý hřebeny zůstanou zapomenuty. Zéland loni navštívilo 3 miliony lidí a do pěti let to má bejt čtyři a půl milionu turistů ročně. Nechť tihle všichni ještě dlouho nenajdou tvý zákoutí a nechť ještě dlouho si nevydupou vydlážděný chodníky se značením na každým keři, s odpadkovejma košema a pouličníma lampama na každým rohu a nechť tak trampi s malejma ranečkama štěstí na zádech ještě dlouho vidí všechny ty souhvězdí a hvězdný mlhoviny v plnejch barvách.

Mléčná dráha v Ruahines

A tak, Ruahines, se loučím jednou provždy, protože každý loučení je navždy a i když se třeba naše cesty jednou zase zkříží, už nebudem titíž.