V bažinách Pouakai

Jako jsou na světě holky a Holky, tak jsou na světě hory a Hory. Na Mt. Taranaki jsem šplhal už třikrát a můžu to dělat do konce svých dní. Některý holkry tě prostě nemůžou omrzet, i kdyby ses tomu bránil brejlema z neprůhlednýho skla; ten pocit, když seš v blízkosti podobný bytosti, je pokaždý stejně dobrej brejle nebrelje. Myslím, že každej taky někdy v životě dojde do bodu, kdy sezná, že to šplhání na podobný vrcholy prostě není důležitý a všechno člověk stejně dělá kvůlli tý cestě tam a i když nakonec neskončí nahoře, to úsilí stojí za to. A tak, jednoho ponurýho rána, jsme se s Annou vydali na cestu do Pouakai, bažinatýho pohoří vedle Taranaki. Celá bažina pluje na vysokohorským lávovým podloží a zdejší půda je natolik kyselá, že se zdejší alpinský roslinstvo na to muselo zvláště adaptovat, aby přežilo. Sotva jsme začli šlphat treku vstříc, vysvitlo slunce a roztopilo mraky nad náma a trek i s Horou se nám odhalily v plný kráse.

Mt Taranaki s nekonečným trekem táhnoucí se po lávovejch ramenech Hory

Ten den jsme viděli hodně nekonečně modrý oblohy nad náma, stejně hodně nekonečně zelený buše, tmavě červenýho kamení a čistě bílýho sněhu na vrcholku hory.

Severní stěnou 

Překročení nitra bažiny byla hodně mokrá zkušenost. Zatímco Anna to zvládla suchou nohou, za to s blátem až ve vlasech, já to zvládl docela čistě, za to s nohama mokrem nad kolena.

Bažina Ahukawakawa

Po nějakejch šesti hodinách docházíme na chatu, kde zrovna přistávala helikoptéra se zásobem dříví. Posledních pět týdnů spadlo z nebe hodně vody a místní ochranáři nemohli chatu zásobit tolik potřebným topivem. Smůla byla nicméně v tom, že dříví bylo naprosto promočený, takže slabý oheň vyhřál chatu jen na oko.

Chata Pouakai

A tak nás ráno čekaly jak zamrzlý okna zevnitř, tak slabý sněžení za němi. Boty jsem měl ještě mokrý ze včera, takže mi naprosto dokonale vymrzly i zevnitř. Vzhledem k tomu nebylo na nic moc čekat a bylo třeba se hejbat, takže jsme vydali na sestup za brzkýho mlžnýho rána. "Sestup" vedl totálně vybláceným údolím a přes několik kopců, žebříků a roztahanejch kaluží, takže jsem měl za chvíli promočený i trenky, což je tak nějak kompaktnější k promočenýmu zbytku a člověku už pak je všechno krásně jedno.

Mlha v bažinách Pouakai

Po pár hodinách se dostáváme pod ten černej mrak a všechny barvy se nám vrací: modrá, zelená i bílá.

Modrá, zelená a bílá

Když po pěti hodinách proskočíme posledním kapradím, dostanem se na cestu vedoucí zpět k autu. Jen co se stačím rozkoukat, zastaví nám borec v džípáku, že nás sveze na parkoviště, což nám ušetří dobrou hodinu pěšourem po nekonečně se kroutící silnici. A tak, na korbě starý Toyoty, se dokodrcáváme zpět k našemu autu, taky starý Toyotě, která nás brzy doveze do jogínsko-permakulturního centra starý dobrý Myshky, ale vo tom až jindy.

Klajbič korbič