Te Timatanga: zeměloď na Coromandelu

Zeměloď ti je krásná věc. Je to plně soběstačnej dům z recyklovanejch a přírodních materiálů, s nímž přišel Michael Reynolds někdy v sedmdesátkách. Jedna z klíčovejch charakteristik zemělodi jsou pneumatiky narvaný hlínou umístěný do tvaru obří podkovy, která je uzavřena prosklenou, klopenou zdí. Myšlenka je taková, že touhle prosklenou částí proniká sluneční svit, který rozehřeje pneumatikový zdi a ty pak vyhřívají dům, kterej tak nepotřebuje topení. Dům je odtrženej od sítí, takže elektřinu bere ze slunce či větru a vodu získává z deště. Zemělodí je asi milion variací, a tak v principu to funguje nějak takhle. Po světě už je těchhle staveb spousta a většinou to jsou fakt svébytný domy, který možná znáš díky skleněnejm flaškám a plechovkám umístěných v jejich zdech. Jelikož svébytný stavby jsou stavěný svébytnejma lidma, typická zeměloď nesleduje moc přímejch linií a celý to působí hodně organicky s postapokalyptickým nádechem. Pokud tě to zajímá víc, asi nejlepší je začít s filmem Architekt odpadu.

Když jsem se někdy počátkem tohodle roku dozvěděl, že nějakejch 500 kiláků ode mě se začíná jedna taková loď stavět, z celýho srdce jsem si nepřál nic jinýho, než tam jet a být u tý stavby od prvního kopnutí do země až po bouchnutí šampaňskýho na konci. No a páč toho chci víc, než je schopen jeden Klajbič unýst (to abych neusnul na vavřínech, že jo), dal jsem tehdá raději přednost něčemu jinýmu a zeměloď nechal žít vlastním životem. Náhoda pak chtěla, že jsem zemělodní projekt minulej tejden znovu oživil, to když tamější rodinka volala o pomoc při dokončovacích pracech. A páč sem zrovna neměl do čeho píchnout, nezbylo mi, než dát na záda bágl se svejma tesařskejma nástrojema, postavit se na kraj cesty, zdvihnout palec a vyjet osudu vstříc.

Klajbič stopujíce

Zeměloď, kam jsem měl namířeno, se jmenuje Te Timatanga (v maorštině "Nový začátek") a nachází se na poloostrově Coromandel, naprosto snovým místě na severovýchodě Severního ostrova. Nic než nepřístupná buš na skalnatým podloží, nekonečný pláže s oceánem tak hlučným, že máš dendenci permanentně křičet a nechat svůj hlas zanikat v šumění vln a naplno si tak zas jednou uvědomit vlastní zbytečnost.

Vnitrozemní část Coromandelu

Na místo stavby jsem dorazil kolem poledne. Vítala mě Sarah, která zeměloď staví společně s Gusem pro sebe a svý tři děti. Na to, že má třicet kilo i s gumákama, mi silou obětí málem vyrazila dech: "Och Majkl, jsem tak ráda, že jsi tady. Je nás tu už jen pět, a do dvou dnů musíme mít všechno hotový, protože třetí den přijedou filmaři z Aucklandu a Austrálie a budou vo nás točit dokument a jestli to nebude hotový, budem splácet penále do konce života." Když jsem hodil oko na nedokončený zdi, elektrikáře instalující solární panely, dva hipíky nemotorně míchající hlínu v rezavý vaně a neskutečnej bordel vně i vevnitř, začal jsem větřit dym.

Zeměloď dva dny před dokončením

Na nic nebylo třeba čekat, takže pět minut po příchodu jsem už měl monterky a míchal s hipíkama bláto. První den jsme dokončili jednu ze zdí, nahodili pár hlinenějch omítek, natřeli, co šlo, a do postele se dostali kolem půlnoci. Naprosto neskutečný bylo, že ten den byl první den, kdy bylo uvnitř zemělodi dostatek místa, aby tam někdo spal, a ty vole převole, vyšlo to zrovna na mě. I když jsem byl neskutečněj poctěnej tím, že jsem to právě já, kdo jako první spánkem pokřtí tuhle krásku, ráno jsem pochopil, proč jsem to byl já: nějak se mi zapomnělo říct, že v šest ráno přijedou kamarádi tesaři nařezat pár trámů motorovou pilou pár metrů od mý provizorní postele. No co už, ten den se mělo rozhodnout o osudu celý týhle rodinky, takže jsme se stejně vrhli do práce už za svítání. Za nějakou hodinu nám přijely na pomoc dvě dredatý Němky, který se toulaly kolem a dozvěděly se, že zeměloď je potřebuje.

Klasická zeď uvnitř stavby. Skleněný lahve nejen že fungují jako izolace (stejně jako zdvojený skla v oknech), ale pouští dovnitř i světlo a tvoří významnej architektonickej prvek celýho interiéru

Tak jsme strávili den omítáním, natíráním, instalací lustrů, sázením rostlin, přemisťováním věcí z jednoho místa na druhý, stěhováním a výrobou nábytku, a samozřejmě čistěním úplně všeho nejmíň na desetkrát. Když se kolem osmý večer začalo stmívat, Sarah nám přinesla naprosto boží veganskou večeři, aby se nám prej dobře pracovalo do rána, páč filmaři tu měli bejt o devátý hodině ranní. Nálada byla dobrá, nicméně nikdo z nás si v tu chvíli nedovedl představit, že bychom to stihli dokončit, práce bylo furt nad hlavu a i pro 7 lidí toho bylo pořád strašně moc. Vono ten barák má přes 300 čtverečních metrů a to jen vytřít ti zabere polovinu týdne. A tak dál pracujem a pracujem, posloucháme Jimiho Hendrixe a vzájemně se uklidňujem evidentně jen málo upřímnejma kecama jakože jak nám to všechno jde jak po másle a jak jsme všichni za hodinu či dvě v posteli.

Dredařka s koštětem

Když je kolem jedný hodiny ranní a konec prací v nedohlednu, Montra, jedna z německejch dredařek, usne s cigárem v jedný, a mokrým hadrem ve druhý roce. Holt po necelejch dvaceti hodinách práce se není čemu divit. Gus se rozhodne jednat. Vytáhne tequilu a šampaňský se slovy: "Dejte si, pičusové, pak ale nebude cesty zpět." Připadal jsem si jak Neo z Matrixu váhající nad červenou pilulkou, kterou když spolkneš, realita se změní a ty se ocitneš v jiným světě a jediný, jak se udržet naživu, je dál polykat červený pilulky v čím dál tím častějších intervalech, jinak se ti celý bytí zbortí a ty se paralyzovanej pomalu sesuneš na zem, kde se brzy proměníš v pytel brambor.

Gus a strejda elektrikář začínají liskat

Do dvou hodin jsme všichni zkárovaný a pracovní morálka se bortí, nicméně naspídovaný tequilama a bublinkama ze šampaňskýho jsme toho za ty dvě hodiny stihli jak za předešlýho půl dne. Shodujem se, že nejlepší pro motající se pracanty je dát si šlofíka do šesti. Po necelejch třech hodinách pak vstáváme, běháme po zahradě plný bordelu a všechen ten svinčík odnášíme pryč z dohledu lidskýho oka. A světe divoucí, div se nejvíc, v devět je vše včetně nás naprosto hotový. Filmaři, jakoby to tušili, přijedou přesně na čas a o půl desátý už maj první záběry. Partu filmařů vede borec v sametovým saku za pár tisíc dolarů, s make-upem na krku a vybělenejma zubama. Já sedím s hlínou ve vlasech a bandou hipíků v otrhanej hadrech na zemi mimo záběry, pijem lahváče, hrajem na kytaru, posíláme si různý kuřiva a pomlouváme pečlivě vytrhaný obočí nagelovanýho borce před kamerou. Po chvíli kriticky a zároveň samochválně uznáváme, že k tý vypuncovaný zemělodi se teď stejně hodí líp, než my.

Hotová zeměloď

Vnitřní chodba se skleníkem. Kořeny rostlin čistí vodu před jejím dalším využitím

Společenská místnost zemělodi spojená s kuchyní

A páč vidím, že jediný, co teď zeměloď potřebuje, je sžít se s rodinou, která tam bude bydlet, rozloučím se s Gusem a Sarah, dám si sprchu, trochu zdřímnu a jdu si po svým. K hlavnímu tahu to je dva kiláky pěšourem. Sotva tam zdvihnu na kraji silnice prst, už si to razím směr Whangamata na plážovej dům kámoše Bryce. Zbytek dne se už jen poflakuju po pláži, pak mi to nedá a vytáhnu matračku z baráku přímo na pláž a při západu slunce usínám s pocitem jakože "jo, ty vole, těchhle pár dní zase jednou stály za to". Ráno mi zase Zéland jednou ukáže, proč to tu lidi milujou.

Východ slunce focenej z mý plážový postele