Sdílený bytí a couchsurfingový nekonečno

Po sdílenejch příbytcích bydlím už nějakejch deset let. Zpočátku to byla nezbytnost, málokterej devatenáctiletej cucák z Fildy si může dovolit platit nájem za celej byt. Po pár letech strávenejch v klasickým nájemním bytě, kde se spolubydlící znaj jako náhodný cestující v kolínský nádražce, jsem se ocitl na oslovský koleji, kde mi začalo docházet, že spolubydla nemusí být jen nutný zlo. Přes pár dalších bytů jsem došel až sem, do maličkýho domu na 22 Oxford Street, kde jsem plně poznal, jak moc to je skvělý bydlet se skvělejma lidma. Šetření financí tak dávno přestalo být hlavním důvodem, proč se pouštět do spolubydlení, a klíčovým tahounem se stalo sdílený bytí, který si každej den nazuješ jak gymnasta cvičky, projdeš se v něm přes pole, louky, pastviny a občas nějakou tu bažinu, a večer ho propereš v kýblu vlažný vody a necháš ho přes noc vysušit, abys ho ráno nazul zas.

Koidův chleba, kterej nám peče každej den, abychom se měli dobře

Nedokážu si představit svůj život bez sdílení a někdy si říkám, co víc po životě chtít, než sdílet ty správný věci s těma správnejma lidma. Pokud jednou přistoupíš na to, že život je o sdílení, proč by ses o to měl připravit zrovna doma, klíčovým to místě? Fakt může bejt něčí mokrej sen přijít do potemělýho 2+kk, rozsvítit neonový světlo na stříbrný digestoři a ukájet se pohledem na svůj nekonečně prázdnej byt? K čemu kochat se prázdnem, vykoupeným tvým časem, který někde měníš za peníze, místo abys ho věnoval boji s demencí světa? Společný žití znamená učení se respektu, laskavosti, soužití s jinakostí a hodnotám každodenních činů, rozhodnutí a malejch skutků. Přijde mi přirozený, že lidi jsou k sobě hodný a pomáhají si, a kde jinde začít, než ve vlastním domě? Nenech věci tvořit tvý "doma" a postav si domov raději z lidí a lásek; jasný, že to bude nestálý a proměnlivý - takový domovy z lidí už ale jsou. Každodenní jistoty ti stejně jen cákají tér na křídla. Jasný, že s rodinou to je jiný, a tak neznamená to zazdít se v bytě na sídláku. Taky je jasný, že každej potřebuje ňáký soukromí, a tak dostatečný soukromí jsem měl, i když jsem bydlel v aucklandským skvotu.

Aucklandskej skvot, srpen 2014

Po nějaký době se tak z nezbytnosti stává vnitřní nutnost. Nevím, jestli to je umocněný nestálostí vlastního bytí, ale představa, že žiju v domě sám, je horší, než že žiju v pokoji se třema lidma. A tohle všechno chápeme tady na Oxford St docela dobře a snažíme se vzájemně si pomáhat, jak to jen jde. Když někdo peče chleba, upeče ho pro všech 6 obyvatel. Když se otvírá nová várka piva, přizvou se všichni na zkoušku. Zatímco Emma chová králíky a pěstuje bylinky, Koid pěstuje zeleninu a ujíždí na dupsterdivingu, já stavím a zavařuju, Rose dělá buchty, Shwanal indický jídla a Haewon nás zásobuje dodávkama lihu. Nemáme služby na uklízení, když prostě cítíš, že je potřeba něco uklidit, tak to jednoduše udělej. Všechno tohle ti dává pocit, že tohle je zas jednou tvý doma, kde lidi konaj nezištný dobro. Jasný, že to není ideální, ale aby byl někdo schopnej přehlídnout tvý nedostatky, musíš se nejdřív naučit přehlížet ty jeho.

Zavařený jabka a citrusy

Do šérovacího žití jako vařečka za pec zapadá Couchsurfing. Začal jsem s ním v Oslu, kde jsem na prostoru 3x3 metry hostil jednoho památnýho večera 5 cestovatelů najednou, pokračoval v Brně, a teď hostím tady v Palmerstonu. V domě jsme zvyklí na to, že různí lidé z různých koutů planety přicházej do našich životů, zůstanou pár dní, během kterejch s něma sdílíme celý naše bytí a nebytí, a pak se vypařej. I když je jasný, že tyhle tváře a živoucí příběhy už nikdy nespatříš, úmyslně si necháváš zatápět srdce nadějí, že třeba jo a ujišťuješ se v tom, že i když to bylo krátký, bylo to skutečný a opravdový.

Sonia, moje surferka ze Švédska

Já v tomhle domě bydlím asi tři čtvrtě roku. Přišel jsem jako Couchsurfer. Měl jsem zůstat dva dny, ze kterých se, jak už to na dobrejch místech bývá, vyklubaly 2 týdny, a po dvou měsících punkování po okolních domech jsem sem vrátil jako regulérní spolubydlící. Po pár měsících ale Emma převzala můj pokoj a vod tý doby jsem tady Couchsurfer. Chtěl jsem zůstat měsíc, no a z měsíce se staly dva, tři, čtyři... Teď tomu bude půl roku, co žiju v domě s 5 pokojema a 6 lidma. Tím, že mojí spolubydlící dělají veterinu a hodně cestují po zélandskejch farmách, mi dávají prostor pro surfování v jejich postelích, někdy to zazdím na gauči, a když máme hosty, dávám za vděk krásný dřevěný podlaze. Úplně paradoxně pak dál hostím Couchsurfery, i když tady už sám půl roku surfařím.

Můj poslední stavařskej projekt: lavička na naší verandě

Mám pochopení pro ten strach a pochyby, který doprovází každej počátek společnýho žití. "A bude to fungovat? A co když někdo po sobě nebude mejt nádobí? A kdo bude kupovat sáčky do koše? Neplatím za společný věci víc, než ostatní? A co když se nebudem mít rádi?" Jestli jsou podobný pochyby přirozený, ještě přirozenější je to všechno překonat tím, že se budeš snažit dávat vždy o trochu víc, než si budeš brát: Děláš večeři pro dva? Udělej pro čtyři. Pečeš buchtu? Udělej dvě. Vysáváš si pokoj? Vysaj celej dům. Ve výsledku tě to přijde na tak málo, a ten účinek je tak velkej. Podobný lekce solidarity v komunitních mikrosvětech jsou navíc dobrým učitelem solidarity velkejch světů, která se někdy těžko hledá.

Čekuj naše fotky na Instagramu