Lidi se mě často ptají, proč víc necestuju po tichomořskejch ostrovech, "dyť tam je to levný vole a za čtvrťák si koupíš oběd", a "co z toho máš, že nejezdíš po zélandskejch farmách" jako "každej správnej traveler, co bydlí v dodávce celej rok, však punk" a "tohle už nikdy nezažiješ" a "budeš mít na co vzpomínat, až se usadíš / zestárneš / budeš mít děti a - /" - fuck off, thanks. Jsem si jistej, že se to bije ve spoustě lidí - na jednu stranu chtěj furt někam jezdit, ale taky chtěj každej den přijít domů a mít ten svůj kutloch plnej nepotřebnejch věcí, který by jim dávaly pocit jakože jo, tenhle kutloch, teď a tady, to je to mý doma. Lidi často spojují domov s materiálním světem a domov je pro ně konkrétní byt, dům... Trochu jiný to máme my - takoví ti, kteří žádnej takovej kutloch nikde nemají, takže tohle domovský dilema máme v podstatě vyřešený. Domov si spojujeme s osobami, krajinami, městy a já třeba s konkrétními událostmi a momenty. Typickým znakem pro nás bezkutloché taky je, že se rychle přizpůsobujeme a typicky máme těch domovů více. Více domovů znamená více stesku po všem tom, co bylo a není, co mohlo být a není, a co může být a nebude. Ještě nevím, jestli to taky znamená větší srdce a víc lásky v něm pro všechny ty lidi a místa z různejch domovů, nebo srdce víc rozervaný se spoustou krve kolem.
Vyjetí na Zéland nebo do jiný exoticky znějící země je pro většinu lidí vrcholnej zážitek těsně před tím, než se definitivně vrhnou do třicetiletýho hypotékovýho kola; zážitek, vo kterým budou do smrti vyprávět v putyce na předměstí. Mně je tohle myšlení totálně cizí, stejně jako myšlení, že bych měl někam jet, jen abych si odškrtl místo v "Seznamu míst, který chci vidět, než umřu", a teď honem zpět do mýho kutlochu. Pro mě to je celý spíš o tom žití jinde, s jinejma a jinak, až mi někdy přijde, že je úplně jedno, kde to je, ale jak to je. Za nějaký čas ti to připadá jako celej jeden regulérní život, který jsi jednou žil, a který je s tebou zvláštně spojen, až máš často pocit, že jsi to nebyl ty, kdo žil tenhle život, a taky nebyl, čéče, to byl prostě jinej Majkl. Takhle jsem už prožil svůj brněnskej život a život norskej, a zrovna žiju ten zélandskej. Zatímco brněnskej život trval 8 let, norskej půl roku a zélandskej přes rok, tak ten pocit, kterej z takovýho života ve výsledku máš, je prostě srovnatelnej.
Je to kolem 15 měsíců, co jsem odjel na Zéland, polopustej ostrov uprostřed ničeho. Přijel jsem tady objevovat nový vesmíry a nový životy, abych si z jejich střípků zapatlal díry v mozaice vlastního bytí. Stihl jsem vyrazit na hromadu tripů po obou ostrovech, zdolat spoustu hor, postavit střechu nad nemocnicí, na půl roku si zaknihovničit, postavit školu, uspořádat letní kina, naučit se plíst, píct, rozejít se s Kačou, zabouchnout se do jinejch holek, míst a hor. Všemu tomuhle se podařilo zanechat více či méně hluboký brázdy na mý cestě odnikud nikam. Jak jsem Zéland zpočátku neměl moc rád, postupně jsem s těžkou pokorou došel k tomu, že je to, alespoň pro mě, zatím nejlepší místo k žití, jaký jsem kdy poznal. Geografická odjebanost tohodle ostrova má vliv úplně na všechno, a jak mi ten vliv zpočátku přišel divnej a frustrující, po necelým roce jsem musel přiznat, jak je to celý vlastně skvělý. Bude to souviset s tím, jak mý myšlení postupně přechází od makrosvětů a nevědomejch tužeb zanechat za sebou něco velkolepýho, do mikrosvětů a vědomejch činů, během kterých přispívám lidem kolem mě do jejich křehkejch pyramid štěstí, abych z nich pak sobecky uždiboval drobky a stavěl si z nich vlastní domeček radosti. Začal jsem to tady mít dokonce tak rád, že jsem se to rozhodl prubnout a zůstat tu vo trochu dýl.
Důvody na prodloužení jsem měl různý, a tak, co si budem povídat, holky byly, jsou a budou vždycky dobrej důvod tuhle se ňákej čas pozdržet nebo támhle trochu popojet. Ten můj důvod pocházel z předhůří francouzskejch Alp. No a jak už to tak bývá, někdy ať děláš, co děláš, všechno je proti tobě zpiklý a svět se prostě děje a ty máš pocit, jako bys jen seděl v kině a na plátně běžel tvůj život, do kterýho nemůžeš nijak zasáhnout, a jediný, na co se zmůžeš, je dál pomalu ujídat popcorn. A někdy i to může být nekonečně těžký. A tak se stalo, že důvod odešel stejně rychle, jako přišel, a tak se taky stalo, že jsem si mezitím už začal pletky s imigračním, a tak se taky stalo, že jsem se v mezidobí stačil do Zélandu zabouchnout víc, než kdykoliv předtím. Možná to je tím, že skončila zima a zase jsem jednou viděl oblohu, možná tím, že vždycky nejvíc toužíš po tom, co zrovna nemůžeš mít, nebo možná to je vlastním srabáctvím z návratu do předešlejch životů nebo momentálním nedostatkem chuti začít zase nějakej novej život. Nejspíš to ale bude z každýho trochu.
A tak do příštího jara nechť se Zéland domovem mým stane.
Žádné komentáře:
Okomentovat