Černý písek dával tušit blízkost lávových polí. Čtyřmetrové vlny pak zajímavý počasí tam nahoře na sopečných pláních. Kdo se nekoupal v takových vlnách, neví, co to je koupat se v oceánu.
Další den jsme se pak vydali vulkánům vstříc. Vpravo symetrický Ngauruhoe,
tadyhle vyšší, i uprostřed léta sněhem obalený Ruapehu.
Několika hodinový trek jsme završili na jedný z místních chat. Jak už bývá tradicí, místní ranger nám dal pokyny, jak se v parku chovat a co dělat, když sopka zrovna vybuchne, což se stalo v posledních dvaceti letech asi desetkrát. Je to prej celkem jedno, co budem dělat, že když ty horký šutráky letí 300 km / h, že to si nestihnem ani všimnout, že něco letí, a už nejsme. V podstatě jediný možný řešení je utíkat směrem od erupce a schovat se za nejbližší šutrák, což nás ale stejně neochrání před lávou ani mrakem popele, který se valí rychlostí až 200 km / h.
Další den jsme vystoupali na vulkán, kde to bylo rovný jako fotbalový hřiště. Prej že to je tím, že to bylo zalitý lávou, která se tu rozprostřela vodorovně jako když naliješ vodu do misky.
Místama to bylo trochu vostřejší a bylo třeba použít ruce.
Jezera tam byly hezký, to jo, ale koupat v nich radši jako ne, smrdělo to tam jak v kabinetu chemie a ty barvy byly více než podezřelý.
Třetí den jsme už jen pokračovali dále neúrodným krajem, který se v pravidelných intervalech těžce měnil, to když si nějaký ten zdejší vulkán eruptne nebo nějaký to zemětřesení udělá nový jezera a pohoří. Zvláštní na celý týhle části Zélandu je hlavně ta proměnlivost krajiny - my za tři dny vystřídali buš i les, poušť i ledovec, tundru i vysoký hory, viděli jezera sopečná i horská, rybník s množstvím chráněných ptáků i nějaký ten vodopád. A vůbec to bylo krásný. Jako vždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat