Zablácený a zavodněný Tararuas

Je čtvrtek večer, přijdu domů z práce totálně natěšenej na tramp, když mi spolubydla Merlin s těžkým francouzkých přízvukem už ve dveřích říká: "Ty Majkl, já nevím, mě ty nohy víš, a teďka ty cigára víš, a včera hodně pastis, fakt moc pastis, a těch cigár víš, no a dohromady s kopcem, to nejede, víš." "Pochopil jsem správně, že s náma nejdeš na tramp?" "Oui". "Putain!"
Začnu balit a když už to vypadá, že to zbylo jen na mně a starým dobrým Hughovi, moje Couchsurferka Anna nesměle špitne, že by jako šla taky. "A je to daleko?", ptá se nejistě. "Záleží", odpovídám zcela upřímně dle svýho svědomí. Sednem do auta a někdy kolem 7 hodiny večerní vycházíme horám vstříc. Jít do hor těsně před setměním má nádech něčeho osvobozujícího, zakázanýho a krásně nihilistickýho.

Anna a Hugh na cestě k horám

Za půl hodiny dojdeme k rozcestníku, kterej ukazuje na chatu, kde máme nocovat: Waiopehu Hut, 5-6 hodin. Divný, na mojí mapě stojí 2 hodiny, takže jsem tak nějak doufal, že to dáme za hodinu, a tak nějak sem vo tom stihl přesvědčit oba členy mý posádky, která teď zvedala výhružně obočí. Naštěstí jsou Hugh a Anna rozumný trampi, co věděj, že pokaždý, když někam jdou [se mnou], je potká nějakej dym, tak to obočí zase sklopí a šlo se na věc. Někdy kolem osmý docházíme ke dvěma poměrně zásadním zjištěním:

1) Je v podstatě jedno, jak dobrý boty člověk má, vono když ti bláto sahá po kolena, nateče ti do bot vrchem.
2) Když máš před sebou stezku dlouhou 10 km protkanou miliardou kaluží, nemůžeš si dovolit strávit čas jejich obcházením, páč bys to nešel několik hodin, ale několik dní.

A tak se brodíme osudu vstříc přes nekonečný moře bláta táhnoucí se buší pohoří Tararuas od nevidím do nevidím.

Blátový konečno

Po dvou hodinách se snáší noc a my vytahujeme čelovky. A pak už jen tři trampi, matná světla čelovek a černočerná buš.

Noc snášející se nad horama

Tý noci jsme zvládli asi kilák převýšení, přebrodění pár milionu kaluží, viděli jsme pár vačic, sov a další noční havěti. Na chatu docházíme po necelejch pěti hodinách trampu. Dva litry domácího piva zmizely do pár minut, stejně jako polovina našeho jídla. Nandáme na sebe náhradní oblečení a usínáme spánkem bezesných. Bonus noci bylo, že na chatě chyběl krb a venku mrzlo, ale naštěstí pivo a únava udělaly svý a my se tak vzbouzeli zimou jen občas. Ráno mě nejdříve zaujme pohled na naše boty, které jsou třikrát těžší než obyčejně,

Blátivý boty

a až poté na hory s mlžným oparem kolem.

Tararuas v plný kráse

Po snídani si nasadíme zvlhlý boty a vydáváme se dál do nitra buše.

Typickej pohled do buše

I když trek většinu dne vede po vrcholcích s mírným převýšením,

Spolutrampi po hřebenu kráčejíce

je na něm tolik bláta, že se začínám podivovat, jak se tam vlastně dostalo. Jasný, v údolích a žlabech to je logický, co když ale trek vede přímo po hřebenu vostrým jako papír? To tam fakt napršelo metr vody za posledních pár dní? A nenakýbloval to tam někdo třeba? A jestli jo, tak proč? Co to bylo za člověka? Měl baret stažený do čela a přetékající knír?

Anna v blátě se brodíce

Po třech hodinách čelímě zablácený pravdě: dojdem k rozcestníku a ten říká, že nás čekají další krásný čtyři hodiny brodění. Hugh, kterýho jsem viděl klusat po kopcích dvanáct hodin v kuse, jen s respektem pokyvuje hlavou a přestává rozlišovat mezi pravdou a lží, nebem a zemí, mokrem a suchem, blátem a neblátem, a udělá si piknik uprostřed blátivý louže. Anna je pořád naprosto vyklidněná, až mi to je podezřelý a říkám si, jestli nemá v batohu flašku rumu s kapslí s rohypnolama.

"Seru na to." - Hugh, 17. prosince 2015, Tararuas

A po sváči nezbývá, než se brodit dál a dál. Přemýšlím o tom, jak jsem i docela rád, že Merlin, typickej frantík s baretem na hlavě a věčně zapáleným cigárem v ruce, nakonec nešel, páč počítám, že bychom to obrátili už první noci. Naproti tomu se Hugh a Anna ukázali jako skuteční kiwáčtí trampi, vo kterejch se ne nadarmo říká, že patří k nejodolnějším tramperům na světě. Místo stěžování si tak raději notují starý dobrý Smoko. Nejlepší na tom všem je, že celý tohle blátivý psycho byla vlastně ta lehčí část. Někdy odpoledne docházíme k řece, odkud už to mělo bejt nějakou pohodovou půl hodinu zpět k autu. Aspoň tomu tak bylo v dobách, kdy se tenhle trek stavěl, tzn. patrně v dobách absolutního sucha. Trek totiž vedl korytem řeky, která ale ty vole ten den prostě sahala vod jednoho skalnatýho rohu k druhýmu. Čekala nás tak volba buď jít zpět dvoudenní trek tím blátivým marasmem, nebo narvat co nejvíc věcí do nepromokavýho plastovýho pytlu, zakousnout se do rtu, nahodit životně důležitej úsměv odevzdanosti se do rukou minuty příští, začít zpívat "Yellow Submarine" a nechat se unášet proudem někam za další roh, kde nikdo z nás nevěděl, jestli nás čeká suchej trek vydlážděnej kočičíma hlavama, nebo nekonečně velkej vodopád, pod kterým se rozplácnem jak meloun hozenej ze sedmýho patra na právě vyčištěnou ulici. Tohle je poslední foto, než jsme strčili foťák do dvou zdvojených nepromokavých pytlů, který nakonec stejně promokly.

My, řeku splavujíce

Zabralo nám regulérní dvě hodiny brodění a plavání, než jsme tenhle úsek zdolali. Hlubokej respekt Anně, která se po celou dobu usmívala jak při procházce se psem a za celou dobu řekla jenom jedno "fuck", zatímco my s Hughem jsme se slovní zásobou anglických sprosťáren nešetřili. Většinu času jsme měli vodu "jenom" někde po pás, asi v deseti úsecích jsme museli regulérně plavat. Z celýho tohle ledovýho psycha mám několik poznatků:

1) Největší dojeb je teplota řeky. Můžeš v tý vodě plavat nebo se brodit rychle, jak můžeš, stejně ti to nepomůže a seš permanentě zmrzlej na kost. Čím míň věcí na sobě máš, tím je ti teplejc.
2) Pokud je někde mnohem větší hloubka, než je obvyklý, je to způsobeno zůžením koryta řeky a tím pádem i větším proudem. V praxi to znamená, že když bylo někde nad dva metry vody, bylo úplně jedno, jestli plaveš, nebo ne, protože ten proud je tak silnej, že s tebou zametá od jednoho břehu k druhýmu bez ohledu na tvoje úsilí něco s tím udělat.
3) Ani nepřemýšlej o tom, že bys to dal bosky. Prostě ne, ne, ne. Brodění i plavání v divočině je vždycky bezpečnější v botech.
4) Kameny v botech jsou fakt debilní a stojí za to mít návleky nebo narvat do kotníkáčů cokoliv, co zamezí šutrákům v postupu hloub do tvejch trekáčů. Když máš totiž zmrzlý prsty a chodidla tak, že ztrácíš schopnost s něma hejbat ve směru, jakým chceš, a klopýtáš jak po šesti Plzních, necejtíš ani, jak moc se ti ty šutráky zarejvaj pod kůži a jak hluboko ti třeba zrovna prořezávaj nohu.
5) Plavat s báglem na zádech prostě nejde a při každým pokusu o plavání tě jen potápí. Máš tak dvě možnosti: buď ho sundat a poslat první, což je ale nebezpečný, páč se může seknout někde v peřeji, zatímco ty seš unášenej někam do pryč, nebo si na něho lehneš zádama jak podnikatel na okrasný lehátko a nohama napřed si to na pohodu propeřejováváš vpřed. Hlavně nezkoušej bojovat s proudem, hele, a radši se mu svěř jak robinson větrný bárce.
6) Můžeš topit v autě, jak chceš, ale ten skutečnej pocit tepla máš až doma po horký sprše, korbeli vařícího čaje a chvíli absolutního klidu.

Jóóó Tararuas, ach. Většina lidí říká, jak jsou tyhle hory nudný, páč v nich není zrovna žádná aktivní sopka, není tu žádnej vrchol přes dva tisíce metrů a ani tu nestříká za každým rohem horkej gejzír do dvacetimetrový výše. Pro mě to ale jsou společně s Ruahines zatím nejlepší hory, jaký jsem kdy poznal. Je to tu pořád ještě divoký a panenský. Neexistujou žádný slušný mapy hor, značení je taky hodně volný a ledabylý a potkat někoho v kopcích znamená dvacetiminutovej rozhovor, páč se to stává průměrně méně než jednou za den, takže při každým takovým setkání máš tendenci vyměnit si s druhým trampem dary. Každá zkušenost z těchle hor je tak hodně syrová a ryzí a už teď nemůžu dospat dne, kdy si zase pro jednu zajdu.

Wharite Peak: buší se prosekávajíce

To mi takhle jednou Chris povídá: "Hele, Majkl, s místním ochranářem děláme v buši trek a zítra to jdem zas prosekávat. Zatím jedu jen já a Ian. Je mu přes sedmdesát, ale když na to přijde, maká jako robot. Nechceš se přidat?" Tak určitě. Ukecám ještě novýho spolubydlícího, Merlina z Francie, a druhej den v sedm ráno sednem do ošumtělýho auta a jedem směr Ruahines. Já, Merlin, Chris a starej Ian. Od počátku mi je divný, jak s touhle károu, co měla nejlepší za sebou počátkem devasátek, můžem dojet dál, než na konec ulice, nicméně Ian se tváří sebejistě a tak si nechávám svý obavy pro sebe.

Po půl hodině dojedem na štěrkovou cestu. Jedem po ní asi další půl hodinu a rygoly v cestě jsou hlubší a hlubší a cesta stále strmější. Moc se nedivím, když se nám začně vařit motor. Ian to komentuje slovy, že jeho auto je jako parní lokomotiva, že taky potřebuje pořádně rozehřát, aby podalo maximální výkon. Když nám upadne rezervní pneumatika, už začínám mít nepatrné pochybnosti, jestli to vůbec dojedem. I tohle Ian přešel s ledovým klidem a hláškou o tom, jak je to auto chytrý, že shazuje nepotřebný závaží, když mu to do kopce netáhne. Vytáhne vodněkud rezavej drát, uřeže si kus tkaničky od bot a za pět minut je pneumatika zpět na místě a my můžem valit dál. Od té chvíle má borec můj hlubokej respekt.

Pokračujem ve funícím autě furt nahoru a nahoru, až zmizíme v mlze zdejších hor. Parkujem na Wharite Peak ve výšce 920 m n. m.

Nejdřív trampujem přes 2 hodiny k místu, kdy je třeba začít sekat trek.

A pak se začnem prořezávat nekonečně hustou buší. Ta je tak hustá, že je takřka nemožný jí projít. Pochopitelně nepoužíváme žádný mechanický nářadí, páč to je v buši zakázaný, že jo. Jediný nástroje, který máme, jsou dvě ruční pilky a mačeta. Pracujem kolem 8 hodin, jedinej, kdo se vydrží ohánět pilkou až do úplnýho do konce, je Ian. My ostatní máme totálně zdřevnatělý paže a jediná smysluplná věc, co se s něma dá dělat, je nechat je viset podél těla.

Za ten den jsem udělali kolem 200m novýho treku. Idea je taková, že děláním treku se chrání buš, páč směřuje lidi do jednoho místa, takže ptáci maj klid v ostatních částech. Nejsem si tímhle konceptem úplně jistej, a tak svěřuju svý svědomí du rukou zdejších ochranářů. Před soumrakem se vydáváme zpět k autu. Jedinej, komu se nechce spát a kdo nemá ruce jak z olova, takže může držet volant, je pochopitelně Ian. Smekám mu až k zemi a doufám, že za 50 let to těm mladejm žabákům taky takhle natřu. Příští rok by se měl trek otevřít a všichni dobrovolníci, kteří na něm dělali, budou zmínění v knize o trampský historii Novýho Zélandu. Tím se navždy zapíšu do zdejších trampských kronik a můžu si říkat kiwáckej tramper do konce svých dní.

Zamlžená Rangiwahia Hut

Sobota ráno, sem v práci, prší jak z konve. Sobota odpoledne, du z práce, přestává pršet. Sobota k večeru, sem doma na terase, svítí slunko. Mám takovej ten pocit jakože sem ve špatnou dobu na špatným místě. Nedá mi to. Zavolám Arie, o který vím, že miluje spontánnost, takže je fakt jediná, u který mám šanci tak narychlo uspět: "Hey, Aria, jak de život? Co kdybychom šli do hor neska? Jo? Tak za dvacet minut tě vyzvednu, jo? A máš baterku, jo?" Po půl hodině sedíme v autě s GPS nastavený na osamělý parkoviště na konci Renfrew Road v pohoří Ruahine. Na trek se vydáváme kolem osmý večer a je nám jasný, že za světla na chatu nedojdem.

Podvečerní předhůří Ruahine

A tak si to vykračujem za pomalýho západu slunce v těch mojich milovanejch Ruahines.

Sobotní slunce západ

Brzy začne pršet a padne taková tma a mlha, že bys je nepřekrojil ničím na světě. Je to Ariin první tramp v životě, takže její naříkání na tmu, zimu, déšť a kopec je zcela pochopitelný, očekávatelný až nutný.

Mlha v kopcích

Po necelých třech hodinách dojdeme k místu, kde podle mapy měla bejt chata. Kromě mlhy tam ale není vůbec nic. Je těžký vyvozovat jakýkoli závěry, páč milimetr na mojí mapě je jak 100m v terénu. Tuším, že kdyby byla viditelnost delší než na špičky bot, že bychom tu chatu viděli. Nenapadá mě zrovna nic lepšího, než pokračovat dál v cestě do nitra hor a doufat, že dřív nebo později tam bude ukazatel, kde ta chata je. Úspěšně předstírám, že vím, kam jdem. Neznačená cesta vede dva metry hlubokým příkopem vyhloubeným říčkou jarních dešťů. Chata by měla bejt někde po levý straně těsně za hranou příkopu, nicméně v tom dešti, mlze a tmě se nedá najít vůbec nic. Abych měl alespoň šanci, že tu chatu fakt zahlídnu, tak každejch dvacet metrů šplhám do rozbahněnýho břehu. Po chvíli jsem zablácenej od hlavy až k patě. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně nejméně 1 velkej přítok. Vydáme se doleva. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 1 velkej přítok. Vydáme se doprava, abychom vyrovnali směr. Brzy dojdem na rozcestí. Říčka má evidentně více než 2 velký přítoky. Vůbec nevím, kam jdem, takže velím jít zpět na místo, kde měla být chata a kde jsem naposledy věděl, na který vrstevnici se pohybujem, než se definitivně ztratíme v bludišti hlubokých rygolů. Arii začne docházet, že nevím, co se točí, a začne vzlykat něco o teplý sprše, naškrobeným povlečení a flanelovým pyžamu. Připomíná mi to ten moment, kdy seš dítě a jednoho dne ti definitivně dojde, že tví rodiče neví všechno. Na rozdíl od nich ale nemám problém vlastní nevědomost přiznat, taže když se Aria zeptá, kde je chata, odpovídám jen "To netuším ani trochu." Moje upřímnost ji kupodivu dostane do klidu, něco jako když deš do armády, procházíš dva roky výcvikem a voni tě pošlou na první misi a tam tě první den postřelej do břicha a přijde k tobě zdravotník s červným křížem na bílým pozadí nalepeným na zelený přilbě a místo keců o tom, že všechno bude oukej, se ti jen podívá do očí a se stoickým klidem ti řekne: "Majkl, ty teď umřeš. Dobře? Mysli na něco hezkýho. Co máš rád? Hory? Jo? Dobře, mysli na hory. Mysli na tu nejlepší horu, jakou jsi kdy vylezl. Na ty lidi, se kterýma jsi tam šel. Máš to? Oukej, jsi na tý hoře. Vidíš tam ty lidi jo? Usmívaj se? Jsou šťastný? Jo? A slunce? Mraky? Vidíš oboje? Dobře. Slunce pomalu zapadá a noční klid se snáší na nekonečný pláně pod tebou. Za minutu dvě bude po všem." A ty, z tý svý vysněný hory zkombinovaný z toho nejlepšího, co jsi kdy žil, se pomalu propadáš do hlubin klidu a míru, protože žádná naděje je o dost lepší jistota, než naděje, který nevěříš.

Když dojdem na místo, kde má stát chata, škrábu se na hlavě a čumím na ten magickej čtvereček na mapě. Velím zhasnutí čelovek. Když nám oči přivyknou tmě, jsme paradoxně schopný vidět obrysy stromů a věcí kolem do větší dálky, než se světlem. Pod sebou pochopitelně nevidíme nic. Začnem klopýtat v náhodným směru a když tam po pár minutách chůze nic není, jdem zpátky na místo, odkud jsme vyšli. Tak to opakujem podruhý a když to opakujem potřetí, zahlídnem něco, co vypadá jako chata, ale je to podezřele malý. Bleskne mi hlavou, že chata shořela a voni postavili tenhle mikro přístřešek místo ní. Dojdem k tý věci, pootevřem dveře a posvítíme dovnitř. Je to tam! Malá místnůstka a v rohu trůn jako pro tři pány. Záchod! Yeah! Rozhlídnem se kolem a pod sebou vidíme zřetelnou pěšinu vedoucí někam do tmy. Vydáme se po ní a po pár desítkách metrů je před náma chata jako bejk. Vlezem dovnitř, nikde nikdo. Aria, která posledních dvacet minut neřekla ani slovo, si sedne a je nějaká pobledlá, tak se vytasím se svým klasickým antiblednoucím trikem: domácím pivem, čokoládou, teplým čajem, čínskejma nudlema a pořádným ohněm v krbu. Do půl hodiny už se směje od ucha k uchu a široce komentuje svý dosud neznámý pocity marnosti, malosti a absolutního se odevzdání z poslední hodiny. Jóóó to jsou ti panicové v horách - zářící jako nepopsanej list papíru a upřímně šťastný jako děti před tím, než se poprvý setkají s demencí světa. Ustelem si vedle krbu a oheň udržujem celou noc, páč za oknem ještě občas zahlídnem sněhovou vločku, byť ztracenou v armádě dešťových kapek.

Spíme kolem 13 hodin. Dym. Aria kvůli únavě z treku, já z posledního týdne stráveným po různejch gaučích a podlahách. Venku není vidět na krok a tak se rozhodnem místo pokračování na hřeben jít raději zpět stejnou cestou k autu. Postupně se vyčasuje, takže už můžu fotit něco jinýho, než čistý nic.

Aria v mlze

Jdem níž a níž, když vidíme, že pod horama svítí slunce.

Slunce, mlha, mraky

Taky vidíme most, po kterým jsme předchozí noci šli. Takový to, když nevidíš nic a domýšlíš si věci na zákaldě zvuků a pocitů, takže zatímco jsem si myslel, že řeka je tři čtyři metry pod náma, vono vo těch 30, 40 metrů jsem se sekl no.

Most přes dva útesy

Když dojdem zpět k autu, kousek popojedem a jdem vomrknout místní jeskyně. Pak už jen teplá sprcha, naškrobený povlečení a flanelový pyžamo.

Aria před jeskyní

Punker zahradníkem

Jednou to muselo přijít. Celej vesmír k tomu směřoval. Po experimentech na Melichárkovu zemědělském družstvu, loňských punkových pokusech na naší zahradě, exkurzích po místních permakulturních farmách, prostudování knihy o pěstování zeleniny v oceánským podnebí a desítkách hodin strávenejch vožraleckejma diskusema s místníma hipppie-zahradníkama, jsem do toho konečně praštil jak Pepek do Bluta. Tradiční pěstování zeleniny nikdy nebylo pro mě, na to je můj přístup k zahradničení a vůbec všemu moc nesystematickej a punk. Takže když sem se někdy počátkem tohodle roku konečně dostal k prostudování toho, vo čemž že to vlastně je ta permakultura, došel sem k tomu, že tenhle zdánlivě nesystematickej koncept je něco, co bylo stvořený pro mě. Celý to je o tom, že místo toho, abys uzpůsobil svý okolí vlastním potřebám, raději se do něj snažíš nenásilně vplout. Je to dost mírumilovný a přirozený, hodně o recyklaci, udržitelnosti, produkci novejch zdrojů pro sebe i svý okolí a vůbec celkově o myšlení ne stylem "co můžu z tohodle kusu půdy mít", ale "co můžu pro tenhle kus půdy udělat", takže bude nejen prospěšnej tobě, ale i dalším lidem a živočichům kolem tebe. Permakultura obecně je spíš způsob myšlení, než něco konkrétního, a dá se to celý vztáhnout i na vlastní žití. Gumáckej příklad: není přirozený a tím ani správný pěstovat kukuřici tam, kde nikdy předtím nerostla, stejně jako není správný stavět dům ze dřeva uprostřed bezlesý pouště, a stejně tak není správný budovat továrnu na evropský auta v severní Číně. A tak jsem, počátkem tohodle roku, došel k tomu, že nastal čas probudit mý zahradnický já. Kde začít jinde, než stavbou kompostu, kterej zabere nějakej ten měsíc, než je připravenej k použití.

Kompost ze starejch pneumatik

Počátkem léta bylo třeba vyklíčit nějaký semena. Nezbylo, než postavit todle dokonalý pařeniště z igelitu, co v něm byla zabalená sousedovic pračka, a ze starejch zmrzlinovejch kelímků.

Pařeniště z igelitu

Prvního vyklíčení jsme se dočkali už po třech týdnech. Jestli se nám chytne jen pětina všeho, co máme naklíčený, tak i tak budeme schopný nakrmit celou ulici.

První naklíčená zelenina: dýně, rajčata, chili, kapusta, čínský zelí, lilek...

Páč se v permakultuře fantazii meze nekladou, některý věci typu špenát jsem narval přímo do záhonu, i když návod na semínkách jasně říká, že to máš nechat naklíčit ve skleníku. Na mě si nějaký návody ale nepřijdou hele.

První špenát

Jedna z klíčovejch věcí na celým zahradničení a životě vůbec je dobře si připravit půdu. Jakmile máš prostě dobrej základ, nemusíš hnojit, zalívat, nic, prostě zasadíš a vono se to tak nějak všechno probojuje samo.

Vyvýšený záhony - původní půda mixnutá s černozemí z rohu zahrady a kompostem

Permakultura je taky vo nekonečný recyklaci všeho, vo soužití se nejen s přírodou a okolní krajinou, ale i s vlastním bytím a vlastními produkty. Takže zatímco zahrada mi dává okurky, já ji na oplátku dám třeba tyhle parádní pneumošky a starý lahve vod mlíka. Jo, až tak daleko jsme to jako lidstvo dotáhli.

Pneumatikový záhon, který chrání zasazený okurky před slimáky

První fazole deroucí se na povrch

Důležitou součástí myšlenky permakultury je trvalá udržitelnost a sdílení, což jsou další věci jako stvořený pro mě. Člověk nemůže dělat všechno, že jo, takže zatímco ty máš jablečný sad a vyrábíš jablečný džemy, soused má včely a tak s ním směňuješ džemy za med. To společně s důrazem na recyklaci tě zbavuje závislosti na peněžním systému, tzn. na práci, kterou děláš, abys z ní měl peníze, aby sis za ně koupil to, co si můžeš udělat sám s lidma okolo. Svý investice do zahrady zatím stále držím na nule, páč zatímco semínka jsem vysomroval vod místní veganský rodiny, tak palety na záhony sem dostal z indickýho krámu na konci ulice, cihly našel v rohu sousedovy zahrady atp. Takže hele na nic už nečekej a zima nezima, připrav, zasaď, skliď, buď happy. Bydlíš v bytě? Začni třeba tady.

Zadní část naší zahrady

Knights Track a bezčerví jeskyně

Ještě v pátek předpověď počasí hlásala déšť jako když se kurám sype. Okej, to vypadá vážně, zůstaňme všichni doma i přesto, že v pondělí je svátek práce a my měli prodlouženej víkend. V sobotu obloha vymetená od nevidím do nevidím a předpověď hlásí jasno v celý Oceánii. Oblaka prostě někam zmizela a úplně vidím ty meteorology s výrazem "já za to nemůžu", jak si sedí na rukách na otočný kancelářský židli v rohu kanclu vedle nástěnky, na který někdo z nudy napíchal špendlíky do tvaru usměvavejch mraků. A tak jsme nedělního rána vyjeli na pohoří Ruahine, abychom prubli osmihodinovej trek s názvem Knights Track.

Pastviny Manawatu v podhůří Ruahine

Hned ze startu nás čekalo překročení tří řek. Poprvý to je sranda, podruhý už tak moc ne a potřetí už se Emma ptá, jestli se dneska ještě hodněkrát smočíme. "Vůbec ne, tohle je poslední řeka, zbytek dne už budem v suchu", odpovídám zcela dle svého svědomí 100% pravdu, která se na konci dne ukáže jako 100% lež.

Emma šťastně brodící řeku

No a pak už jen Ruahine v plný kráse. Tohle pohoří patří nejopuštěnějším a nejmíň turistickejm místům na Zélandu a stojí tak nějak ve stínu ostatních, víc "wow" míst jako je Mt Ruapehu nebo Mt Taranaki. Vono to taky není pro každýho se brodit permanentně vlhkou buší, mořem bláta, řekama bez mostů, blbě značenejma cestama a zarostlejma trekama. Je úplně běžný, že při podobnejch tripech v pohoří Ruahine jedeš třeba 15 kiláků po štěrkový cestě, na jejímž konci je parkoviště pro 20 aut, ale nestojí tam ani jedno. Pak chodíš den dva v horách a za celou dobu nepotkáš člověčí duši. No a vono to je taky důvod, proč to tady milujem.

Emma po čtyřech, Hugh zrovna někam padá

Když jsme dostatečně vysoko, zjevuje se Mt Ruapehu. I když jsem ji viděl nesčetněkrát, vždycky to je prostě uáááááu. Ještě je na ní sníh, ale hned jak trochu potaje, podám si ji jako pán.

Vlevo Ruapehu, vpravo vulkán Ngauruhoe, kterej ve 20. století zaznamenal 45 erupcí

  A tak jdem výš a výš,

Hugh, Emma a Francouzka pod hřebenem 

až jsme na hřebeni.

Hřeben

Tam zjišťujem, že zatímco na naší straně se nepohnul list, z druhý strany vane vítr, kterej v nárazech sráží to čínský tintítko na zem.

Emma ve větru vlajíce

A tak se s tím nahoře moc nepářem a rychle přeběhnem celej hřeben a za slabý tři hodiny jsme dole u ovcí.

Jedna trapná s ovcema. Jo, jsou všude

Nasedáme do auta a všechno vypadá na v celku bezproblémový trip, až mi to je celý podezřelý. Po minutě jízdy vidíme šipku s nápisem "Červí jeskyně" (Glowworm Cave - glowworm je typ červa, kterej v noci "svítí", něco jako u nás světlušky, a Zéland se hemží jeskyněma obsypanejma těmahle světélkujícíma bytostma). Nápis hlásá, že je to 600 metrovej okruh. No tak jo, to máme za nějakejch 15 minut zmáklý, že jo. No a tak jdem, prvních 100 metrů je pohodová, dřevem obložená pěšina se zábradlím a já si říkám, že to je fajn pro důchodce. No a pak pěšina vede podél řeky, no a pak je ta pěšina čím dál tím bahnitější, no a já si říkám, že už to pro důchodce moc není, no a pak pěšina překračuje řeku sem a tam až najednou splyne s řekou a my stojíme na posledním šutru před metr hlubokou tůní a temnou jeskyní před nosem. Velím ponechání bot, páč chodit bosky a potmě v jeskynní řece mi nepřijde jako dobrej nápad. Emma se mě zcela vážně zeptá, jestli bychom neměli mít loď, načež zcela nevážně odpovím, že můžem v tý řece přece plavat, načež mi zcela vážně odpoví, že neumí plavat, načež se zcela vážně zamyslím a nemaje slov do ní rezignovaně píchnu klacíkem, se kterým si v ruce hraju, a vona zapiští a už se brodí s vodou po kolena vpřed.

Červí jeskyně

Tak se brodíme a už po pár metrech nám je jasný, že problém nebude ve vodě pod náma, který zas tolik není, ale ve vodě nad náma. Lijány vody se valí ze všech stran a Emma mi s upřímným úsměvem říká, že tohle je mnohem větší zábava, než bejt v suchu, a že to vůbec nevadí, že jsem neměl pravdu, když jsem jí říkal, že budem do konce dne v suchu, že kdo chce bejt suchej, měl by zůstat doma na gauči a vůbec čím víc je člověk mokrej, tím dýl si ten den bude pamatovat a v tom je to krásný. Ve chvílích jako je takhle mám vždycky nutkavou potřebu vytáhnou z kapsy složenej kapesník, kterej bych postupně rozkládal tak dlouho, až je z něj létající koberec, na kterej Emmu opatrně posadím a pak se spolu vzneseme do oblak, kde na Emmu navleču svůj starej svetr s vytahanejma rukávama, ze kterejch vona pak sype svý moudra na nekonečný davy lidí pod náma.

Vodní lijány z potoka nad náma

Postupujem dál a když se zrovna nebrodíme ve vodě, padá na nás z vrchu, až jsem za chvíli úplně mokrý a zmrzlý, páč jeskynní vody studený vody. Po nějaký půl hodině dojdem k místu, kde se kaňon zužuje do metrovýho až dvoumetrovýho koryta, takže proud řeky je o to silnější a voda o to hlubší. V některejch úsecích je tolik vody, že by fakt bylo třeba plavat, a tak tím, že je kaňon tak úzkej a členitej, se dá vzepřít nohama a rukama do stěn a po kouskách si to vyškrábat navrch. Je to docela náročný a já se nahlas směju představě, až se před náma zjeví nepřekročitelná skalní stěna nebo peřej a my to budem muset lízt všechno zpátky a dolů, což je vždycky horší, že jo. Cestu nám trochu ulehčujou zaklíněný kmeny stromů, který sem připluly kdoví odkud a kdoví jak.

Emma a Francouzka kaňonem se brodíce

Když konečně vylízáme z kaňonu, jsme všichni mokří jak myši a zmrlí jak sobí lejna a já se neodvažuju vytahovat ani foťák a jsem vděčnej za svoji nepromokavou brašnu. Vono by mi to v těch zmrzlejch prstech stejně moc nešlo mačkat spoušť. Zbývá nám vyškrábat se do kolmýho svahu nad náma zpět k autu. Všechno je naprosto rozbahněný a voda se valí všude kolem nás, takže nám to trvá skoro půl hodiny. 600 metrů tak zdoláváme za krásnou hodinu a půl šplhání, brodění a opatrnýho našlapování. Zéland no. U auta si vymačkáme vodu ze spoďárů, setřem bláto aspoň z čela a jedem dom. Posádka usíná během pár sekund, já až doma, kdy sednu na gauč, mrknu na hodinky, je 6, zavřu na vteřinu oči, je 8. Dlouhej den no. Někdy tehdy si taky uvědomím, že nám ta voda v jeskyni učarovala natolik, že jsme se vůbec nepodívali, jestli tam vlastně byli nějací svítící červi. Gumy no.

Postzimní tramp z Mt Holdsworth na Mt Jumbo

Konec zélandský zimy poznáš tak, že pivo zase kvasí, protože teplota v baráku neklesá pod 10 stupňů, a holky chtěj zas do hor. Vono v zimě je nedostaneš dál, než k sousedovic krbu, a to ještě musíš slíbit svařáky a elektrický deky. A tak jednoho krásnýho dne čapnu Zélanďanku, čínskou sestru Emmu, kámoše Wako a Nema, a že půjdem na tramp. A tak je pátek, krásnej den, nasedáme do auta a vyjedem. Řídí Zélanďanka, na semaforech za barákem ťukne do auta před náma, škoda 1000 dolarů, drží se statečně, dám ji čokoládu, má na krajíčku, dám ji ještě víc čokolády, už cajk, měníme auta a naskakujem do mý malý Lucy, jak jsem pojmenoval ten svůj krásnej křáp, kterej byl levnější, než můj foťák. Teď už fakt valíme směr jih, řídím, děcka natěšený, do dvou hodin jsme v horách a co udělat prvního s partou vege trampů, než pořádnej potluck.

Najezeným se šlape líp

S plnýma břichama šlapem nahoru, máme před sebou kilometrový převýšení. Zélanďanka, Nem a Wako nikdy nic ani vzdáleně podobnýho nedali, a tak dem dem a po 100 výškovejch metrech se ozývají první steny jakože "to nedám" a "co to je ty vole" a my s Emmou "šak tramp ne" a dem dem vzhůru dál a dál, já první, Emma poslední. Zdůvodňujem to tím, že to abychom cestou nikoho neztratili, ale oba dobře víme, že to je aby nám nikdo nezdrhl.

Parta buřičů v zélandský buši

Stoupáme výš za přibývajících stenů, ze kterých si s Emmou děláme srandu a já si navíc říkám, že dokud lidi sténaj, že to je furt cajk, že dokud někdo má na to remcat, má na to stoupat výš.

Zélanďanka chytající barvu do plavek

Po čtyřech hodinách se dostáváme na Powel Hut, kde jsem před časem nocoval během svýho zimního putování, a dáváme jídlo a různý hry, který jsou tím lepší, čím víc jsou trapnější. Usínáme při východu měsíce,

Měsíce východ z Powel Hut

vzbouzíme se při východu slunce.

Slunce východ na Powel Hut

Pokračujem směle dál až na Mt Holdsworth a počasí je tak dobrý, že na sebe s Emmou mrknem a rozhodujem se prubnout přechod na Mt Jumbo, což je hora vzdálená jen pár kiláku, nicméně pořád solidní 3 hodiny pěšourem po hřebeni vostrým jako papír. Mě tenhle hřeben už nejednou porazil, ale dneska to prostě visí ve vzduchu, a tak se rozhlídnem v dál a jelikož mraku nevidno a cíl v dohledu, jdem na to.

Hřeben z Mt Holdsworth na Mt Jumbo

Brzy potkáváme v malý roklině zbytky sněhu. Nem na to mžourá skrz tlustý skla brejlí a že jestli to je sníh a my že co by to bylo a von do toho píchá prstem že prej ještě nikdy neviděl sníh a my že cóóóóó a von že to ve Vietnamu nemaj a my že cóóóóó a hodíme na něj hodí kouli sněhu, že tohle se se sněhem dělá víš a von že cóóóóó a je chudák celej nesvůj a pak zvedne sníh nad hlavu, že chce poslat fotku mámě a my už nechcem říkat cóóóóó a ať se klučina necejtí ještě divnějc, tak taky zvedáme sníh nad hlavu a fotíme se a kolemjdoucí trampové na nás koukaj jakože cóóóóó a my že sníh nóóóóó.

Nem a jeho první sníh

Když přifoukne a přituhne, ukáže se, že Nem a Wako mají oblečení spíš na pláž než na hory, a tak jim půjčuju svoje náhradní hadry a dem dál přes krásnej a větrnej hřeben.

Trampi na hřebenu

Závěrečný stoupání na Mt Jumbo je trochu strmý, a tak nakonec jsme prostě tam.

Wako zdolává pár posledních, nicméně kolmých výškových metrů

Z čista jasna jsme dali trek, vo kterej jsem se neúspěšně pokoušel už dvakrát předtím a kterej jsem najednou přešel, aniž bych to plánoval. A tak, opilej štěstím, rozdám zbytky svý čokolády, což je u mě úkaz skoro vzácnejší, než rozdávat poslední loky piva. Valíme dolů k autu, kde jsme v pozdním poledni. Posádka usíná bezprostředně po nastartování auta a já cestou kontempluju nad tím, proč se stromy kácej snadnějc, když netlačíš na pilu. Při západu slunce dojíždíme domů. Druhej den ráno Zélanďanka nemůže chodit a teprve po půl hodině protahování se začne pohybovat domem ve stylu devadesátiletý babči. Nepřestává přitom prohlašovat, jak byl ten tramp skvělej a jak příště půjde zas, na což uznale pokyvuji hlavou, páč já když mám kocák, tak se nebojím zas a znova prohlásit, že do smrti ne. A tak už mám na mapě vyznačený, kde všude to prubnem příště.