Tesař s anglinou bojujíce

Abych se vrátil k tý mojí tesařině: i když se už anglicky domluvíš, jednou to je pro tebe druhej jazyk a Shakespearovi v originále stejně furt nerozumíš ani slovo, stejně jako tesařovi, kterej ti vysvětluje postup klempířských prací u stříhání pozinkovanýho plechu u arkýřovýho okna. Tak si občas nějaký věci domýšlíš (typicky blbě), hádáš (taky blbě), používáš slovník v mobilu (kterej to slovo stejně nenajde) a podobně.

Když tvůj majstr na stavbě zjistí, že nerozumíš, co ti právě usilovně vysvětloval, typicky to směšuje s ideou, že jsi tupec. Tzn. pokud nerozumíš, není to tím, že nemáš slovní zásobu tesařské slengoviny, ale tím, že jsi natvrdlej. Takže někdy je lepší dělat, že rozumíš, a porypat pár věcí nebo je udělat po svým, než přiznat, že zrovna nevíš, která bije. Typická situace, kdy se dostaneš do situace hloubavé nevědomosti, vypadá nějak takhle:

Majstr: "Majkl, dones mi prosím tě jzgsdjdf [slovo, který jsi nikdy neslyšel]. Je to v mým autě."

Řekneš: "Jasný, kémo, není problém."

Přišel jsem v zásadě na tři základní možnosti, jak se s touhle situací vyrovnat.

Učeň informační specialista

Jdeš k autu a mezitím usilovně googlíš, co tak asi chtěl. Pokud to řekl dostatečně srozumitelně, je možný odvodit, jak se to píše a našeptávač Google si s tím už nějak poradí. Vůbec nepoužívej vyhledávání v textu, ale rovnou obrázky jako správná učňovská guma. Hodně blbý je, když se daná věc jmenuje stejně jako nějaká taiwanská celebrita, to ti pak ty fotky moc neřeknou.

Učeň politik

Jdeš k autu, otevřeš ho, chvíli do něj čumíš a po chvíli, když tě nenapadá, co tak mohl majstr asi chtít, se vrátíš zpět a řekneš:

"Ty jo, nemůžu to najít, asi jsi to nechal doma."
Majstr: "Divný, ty jo čeknu to sám."

Jdeš s tesařem do auta, on ho otevře a samozřejmě během sekundy najde věc, pro kterou tě poslal. Ty se klepneš do čela s hlasitým: "Jo ty vole! Sem snad slepej asi." Furt lepší slepej, než natvrdlej.

Učeň vtipálek

Jdeš k autu a usilovně přemýšlíš, co asi majstr mohl chtít. Vylučovací metodou dojdeš k tomu, že mohl chtít jeden ze dvou nástrojů, které jsou ale svou podstatou určenej každej k úplně něčemu jinýmu. Vezmeš teda oba nástroje, jeden si dáš do zadní kapsy a přijdeš k majstrovi. Trochu se usměješ stylem "nemáš zač, drahý příteli" a podáš mu nástroj, který máš v ruce. Jestli ti majstr opětuje úsměv typu "dík gumo", jseš v cajku. Jestli vytřeští oči stylem "cos mi to zas přines ty voe!", vytáhneš ze zadní kapsy druhý nástroj a řekneš: "Ha ha, zase jsem tě dostal!" - a podáš mu vítězoslavně druhý nástroj s pohledem "přece sis nemyslel, že jsem ti chtěl dát tamten nástroj, kémo?"

Učni to maj v životě těžký prostě, zvláště pak takoví jako já, kteří vystřídají povolání vždy před tím, než dosáhnou mistrovství.

Knihovníkem na Zélandu: dějství druhé

Takže jaký je Palmerston? Na to, že to je sedmé největší město Zélandu s nějakými 90 tisíci obyvateli, je to slušně neřečeno dost tak prdel. První den jsem se chytal za hlavu, do jaký díry jsem to vlezl, další den už byl smířen s osudem a po pár dalších dnech už to tu mám docela rád. A i kdyby ne, končím tady k 28. březnu, což je v podstatě za pár, že jo. Centrum města s pár ulicema je fakt hezký, máme tu rugbyový muzeum, taky muzeum klasický, dobrý informační centrum, velkou řeku a fakt nádherný hory kolem. O těch až po prvním vandru.

Co je ve městě nejlepší? Fakt nekecám, ale je to knihovna. Odvážná stavba zélandského architekta Iana Athfielda dominuje rozlehlýmu náměstí. Interiér je hodně industriální a prostorný, plný světla, skla, kovu, dřeva a lidí. Na tý fotce nikdo není, páč jsem to fotil ještě zrána.

Co tady dělám? Jsem součástka asi sedmičlenného týmu digitálních zabijáků, kteří se starají o informační technologie od tabletů a selfchecků přes wi-fi připojení po různý digitální hračky, který nám uživatelé nosí, když neví, co s nima. Taky děláme několikrát týdně kurzy informačního vzdělávání, učíme děti používat počítače a když nemáme zrovna do čeho píchnout (což se moc nestává), vypomáháme, kde se dá (půjčování knížek, řazení, akvizice atd.). Jako maras celkem, práce pro ještě aspoň tři Klajbiče.

Knihovna je spojená s komunitním centrem, takže se tady hodně tlačí na budování vztahů mezi sousedy, spolupráci a dobrovolničení. Máme tady frí veřejný záchody a sprchy za dolar, což spolu s teplem, komfortníma gaučema a bezlimitní wi-fi zdarma dělá ideální místo pro celodenní zevling nejen cestovatelů, místních pobudů, dětí a důchodců, ale fakt každýho. Někteří návštěvníci tady stráví poctivých 8-10 hodin denně a knihovníci je znají jménem a podávají si s nima ruce. Celkem je nás tady kolem padesáti, v jednu chvíli zhruba 30 včetně rešeršního centra a údržbáře.

Občas se tu setkávám s velice pozoruhodnými dotazy i lidmi, což připisuju na triko odlišným kulturám, který se tady míchaj, ostatně jako všude na Zélandu. I když je tady podle sčítání lidu většina Evropanů (kolem 70 %), návštěvníci knihovny jsou spíše Asiaté, lidé z ostrovů (od Fidži přes Tongu po Samoa) nebo Maoři (viď Pilchowski!). Největší dym dotazy, se kterýma jsem se za ty trapné tři dny, co tu pracuju, setkal:

"Google mi hledá v práci něco jiného, než doma na počítači. Myslíte si, Majkl, že to může být tím, že se Google snaží být něco jako SkyNet v Terminátorovi?" ---postarší Maor s kérkou na bradě

"Dostala jsem iPhone a vůbec mě nebaví. Můžete s tím něco udělat? Dát tam nějaké efekty a fancy barvy." ---zralá žena v upnutých tygrovaných šatech a s červenýma nehtama

"Gmail mi otevře PDF úplně v pohodě, ale Windows Live Hotmail mi hází pořád chybu. Myslím, že to je tím, že virus z Gmailu mi infiltroval počítač, aby znemožnil otevírání PDF jinde, než v Gmailu, a donutil mě tak přejít na Gmail". ---děda v baloňáků s koženým kufříkem a notebookem z počátku století

Jsem docela ukecanej a výřečnej, ale někdy prostě dojdou slova i mně. Jinak surfuju tadydle u Koida z Malajsije a jeho přátel z Fidži a kdoví ještě odkud. Na fotce je Koid osobně, zrovna mi nalívá svýho domácího, vlastoručně vyrobenýho piváka:

Zítra se stěhuju na dva týdny ke zdejší muzikantský rodině, která mě prej bude napájet pivákama a krmit rýží za to, že jim vobčas vokopu záhon na zahradě, pořežu dříví nebo zahraju na kytaru. Bude to můj v pořadí pátý zélandský domov, pokud nepočítám hostely a auta. Ouh boy.

Whanganui

Poslední den dva našeho tripáka jsme strávili v oblasti Whanganui. Psajkou národní park nás vítal zelení, ovcema a maras zatáčkama, kde jsem se musel vyhýbat kamenům velkým jako moje auto, který popadaly ze srázů kolem.

V noci jsem zažil svý první zemětřesení. Probíhalo to asi nějak takhle: spím jak pán v autě, na vedlejším sklopeným sedadle Kača. Vzbudím se uprostřed noci, všechno se třepe, jakože fakt hodně. Nejdřív myslím na to, že kolem jede vlak, ale pak si vzpomenu, že koleje tady fakt široko daleko nejsou, a taky není slyšet žádnej hluk. Kača vybafne: "Zamkni!" - zamknu. Ležíme podělaní v autě dál nějakou minutu, pak to utichne. Všude je klid, jakoby se nic nestalo. Ve filmech je vždycky rachot od padajících hrnků a talířů, ve skutečnosti ale bylo tich. Nic než ticho.

V parku si střihli Atene Skyline Track, nějakých 8 hodin dlouhý pochod přes kopečnatou buš. Až na jednu až dvě výjimky během tracku nevidíš prakticky nic, než buš. A kozy. Divoký, strakatý kozy.

Po zdolání nejvyššího vrcholu Taumata Trig (572 m) jsme už pádili jenom dolů k vesnici Atene. Asi tady borcům došla inspirace, protože vedlejší vesnice se jmenují London a další Jerusalem.

Na večer jsme to zapíchli u pláže ve Whanganui. Drsný kraj tadydle. Koupačka ani za peníze. No dobre, za peníze jo.

Další den jsme očumli město, který bylo fakt krásný a nabilo mě nadějí, že i moje cílová stanice, Palmerston North, kde strávím příštích 6 měsíců, se bude mít taky k světu. Tadydle můžeš omrknout místní kostelíček,

tadydle nějaký betonový psycho, který ale stejně ve městě zapadá,

a tadydle divokozápadní ulici. Vůbec spousta měst tady vypadá jak ze sedmdesátkovejch filmů se Stevnem McQueenem.

Příští stanice: Palmerston North!